Jak jsme závodili na Rallye Legend a neumřeli

Velmi často proběhne v našem redakčním chatu nějaká poměrně bláznivá myšlenka. Většinou se o ní jen povídá, zasmějeme se, a pak vyšumí do ztracena. Občas však tyto nápady uskutečníme – příkladem budiž třeba účast na Gumbalkanu před dvěma lety s Violou. Původně se měl zúčastnit i Jeník, u kterého se však projevil věk a bolavá záda (a taky se zalekl dokonalé neorganizace celé výpravy), takže jsme na to s Violou zůstali sami. To, že jsme se v tu chvíli takřka neznali, bylo vedlejší – hlavní bylo dokázat všem v redakci, že nejsme srabi a zvládneme to odjet i s totálně nepřipraveným autem a naprostou neschopností používat ruce na cokoliv jiného než kroucení volantem. 

Takže když na podzim po návštěvě setkání amatérských nadšenců do rallye v Bělé pod Bezdězem Jeník prohlásil, že na jaře pojedeme taky s jeho Camarem, bral jsem to jako jeden z oněch výkřiků do tmy. Jasně, pojedeme, to víš, že jo, a na celou akci jsem doslova zapomněl. Dokud mi v zimě nezahlásil, že zaplatil startovné a fakt jedeme. Z tohohle se už asi nevyvlíknu. Ale Jeník zněl nadšeně, a tak jsem si pouze zaškrtl v kalendáři termín a přípravy vozu nechal na něm.

Pokud jste někdy podobné setkání navštívili, jistě víte, že  takové Camaro na podobná místa vůbec nepatří. Trať je poměrně úzká, technická, a ostatní závodníci mají vozy povětšinou vyrámované, připravené na náraz, obuté do kvalitních pneumatik a hlavně kompaktnějších rozměrů. Jeníkovo Camaro nesplňuje ani jednu podmínku, neboť jakožto americký muscle car míří hlavně na poklidnou plavbu po rovných cestách, ideálně stálou rychlostí – ani automatická převodovka nemá úplně ráda časté řazení. Navíc Jeník nechal na autě zimní pneumatiky, které už s ním dvě zimy zažily, tedy byly spíše na odpis, neboť burnouty a powerslidy pro něj nejsou nic cizího. Hlavně ale Camaro pár měsíců nejezdilo, a tak nikdo vlastně moc nevěděl, jestli do Bechyně vůbec dojede. 

Když nadešel den odjezdu, nebyl jsem naplněn optimismem. Pravděpodobnost, že se s Jeníkem v hotelu nesejdeme, nebyla úplně nízká. Navíc ve chvíli, kdy jsem tam dorazil a podepsal přihlášku, Jeník stále v Praze balil a připravoval se na odjezd. Otevřel jsem si tedy pivo a vyčkával, zda stihne dorazit aspoň na večeři. Než přijel, stihl jsem se již uvést do nálady, ale naštěstí restaurace byla stále otevřená, Jeník byl také žíznivý, a co bych to byl za kolegu, kdybych jej nechal pít samotného. 

První den závodu byl tedy poměrně bolavý, ráno se mi vstávat příliš nechtělo, ale nedalo se svítit – někdo navigovat musí, a řízení naštěstí není na mně. Vyrazili jsme na trať, kde na nás již netrpělivě čekala spřátelená posádka Müller-Thurgau.

Ona to byla vlastně Jana Vlčková Mullerová, přezdívaná Thurgau, protože pije bílý, která mě svou urputnou otravností donutila zakoupit startovné. No a pak jsem si naplánoval dovolenou za oceánem, zjistil, že mi to nekoliduje a že budu mít po návratu tři dny na to, vytáhnout tu věc, zjistit, jestli funguje a dojet na nějaké letiště, kde jenom v sobotu třikrát zakroužíme nějaký slalom, hrabačka, hahaha, pivo a spát a pak dom. 

Jaké bylo mé překvapení, když jsem po příjezdu našel již značně rozněžnělého Marka a ten mi sdělil, že “tyvole já si myslel, že to budou nějaký kužely na ranveji, ale to je normálně v lese. Tyvole my možná fakt chcípnem!”.

Mlčením jsem přešel jednu z mála příležitostí, kdy jsem mu mohl dát za pravdu.

No a když jsem ho ráno viděl, kterak přírodně zelený leze do auta, řekl jsem si, že to pro něj možná bude vysvobozením a odhrabal skoro na volnoběh na kostkách. Mezi stromama, ó můj bože.

Ano, oba jsme očekávali kužely někde na letištní ploše, kde by to mohlo být bezpečné. Na ranveji však bylo pouze servisní zázemí účastníků a celá trať se rozkládala na úzké cestě mezi stromy. O Motorlandu v Bělé pod Bezdězem se říká, že to je dost nebezpečná trať prostá únikových zón, ano, ale – tohle je ještě dál. Místo gum na řidiče totiž místy čeká spíš betonový sloupek nebo tu a tam nějaké pytle slámy – a ty jsou nasáklé vodou díky vydatnému dešti, který nám celý víkend dopřával nevyzpytatelné podmínky. Takže ten pytel slámy je vlastně taky skoro jak betonový sloupek. No nic…

Po krátké rozpravě a vysvětlení, že do slámy radši nebourat, jsme sedli do Camara a vyrazili na prohlídku tratě. Myslel jsem si, že itinerář pro navigátora dostanu na rozpravě, ale asi jsem to chtěl příliš jednoduché – navigátor si musí itinerář napsat sám. Ještěže jsem na to myslel a vzal si notýsek a propisku, že? Ne, samozřejmě jsem s sebou nic takového neměl, protože přemýšlet nad věcmi bolí a nepřipravenost je pro nás zcela zásadním prvkem každé události. Ale trať byla nakonec poměrně jednoduše zapamatovatelná, a tak stačilo Jeníkovi říct pouze pár detailů, probrat věcně některá místa, která by se dala projet trochu jinou stopou a rychleji, občas připomenout některé překážky, a mohl jsem vlastně jen sedět a bát se o svůj život kochat se krásnou přírodou. Provedli jsme profesionální nalepení startovního čísla a čekali, než na naše první kolo přijde řada.

Furt se mi před očima jen motalo mlíko, když jsem se snažil představit si trať. Do prvního stintu jsem jel jako s hnojem. Auto vlítlo to první zatáčky relativně v pohodě a překvapivě sebejistě brzdilo. Tak jsem se chyt volantu, abych nevypadl ze sedačky, a jal se na to hamtat. Auto skákalo od jedněch záškubů ABS ke druhému a i pod brzdami se krásně stáčelo dovnitř. Povrchu jsem vůbec nevěřil, ale opět se dalo opřít o základní fyziku a pneumatiky Barum Polaris. Teda nedalo se o ně opřít, ale klouzaly předvídatelně. Takže jsem to tam bušil, kontřil a nakonec si to fakt užil. A Brunner řval, že mám přidat. Sebevrah.

Když jsem před necelými dvěma lety usedl na sedadlo spolujezdce vedle Jeníka v jednom báwu pro bohaté mladíky, držel jsem se všeho a bál se o svůj život. Ten blázen nás snad chce zabít, na úzké cestě s tím letí jak šílenec, jaktože ještě něco nerozbil strašlivým způsobem s trvalými následky? Teď mám ale pocit, že ví, co dělá. Nevím, co se ve mně za tu chvíli změnilo, ale vlastně mi přijde, že jezdí normálně a předvídatelně. No a teď jsme na okruhu, může to hovnit, a on některé zatáčky fláká a vypouští! Jasně že ho musím hecovat, ať tomu dá napít, jinak ty pány v Trabantech a Wartburgu neporazíme! 

Překvapivě máme docela slušný čas, ačkoliv se vlastně celé kolo akorát bruslí a lítá ze strany na stranu. Na druhý stint však trať pomalu vysychá, bordel už ostatní auta pomalu vyklidila a ukazují tím ideální stopu, ale asfalt je stále poměrně chladný, neohřátý sluncem. To zní jako ideální podmínky pro náš vůz! Pořád trasu poznáváme a učíme se, kde by mohla číhat kdejaká záludnost, ale jsme poměrně namotivovaní konkurenceschopnými časy. 

Ano, stále nejsme úplně poslední, ale sucho znamená taky větší riziko. Jel jsem si to osahat a zjistil jsem, že stejně poznám prd a prostě jako minule na to budu hamtat tak nějak odhadem a snažit se brzdit spíš dřív, protože jinak to proplužím.

Ještě předtím jsem ale vyzval poblíž parkující dvoutaktní skvadru se dvěmi warťasy a jedním jedinečným trabukem na souboj. Smáli se, mysleli to jako legrandu, vždyť nemají výkon. Jenže ten můj milovaný krám je fakt jen takový placatějsí pickup Chevrolet S10, navíc s automatem. Pět metrů délky taky nepomůže a za sražené gumy jsou trestné body.

Zařadil jsem zablokovanou jedničku a nervózně čekal na pokyn startéra. Auto hráblo, svižně a kontrolovaně zaplulo do první ostré, slepé a zabahněné zatáčky, zařvalo, zvedlo čumák a zahrabalo. Před balíkem slámy s námi máchlo dopředu, postavilo se na přední a se zavlněním zabrzdilo o dost dřív, než jsem čekal. Následné šikany pak ukázaly, že do zatáčky pod plnýma brzdama, když to začne být nedotáčivé, stačí ubrat a přetočí se to samo, pak stačí hamtnout na plyn a odjet. Auto se maximálně zavlní.

Pak ale přišla ta rychlá za překopem, ta jak je tam les a ten idiot vedle řve “dej mu!”. Tak jsem se na to postavil, zakontroval, přehodil ruce a čekal, jestli jsem to odhadl. Trefil jsem nohu z plynu, auto se poslušně se zhoupnutím srovnalo, já to dobrzdil do další šikany a ještě jednou to samý.

Začínalo mě to fakt bavit, což znamená, že se musím krotit. Zbytek tratě jsem si projel s dobržděním všech zatáček a jen s takovým slušňáckým powerslidem tam, kde to chtělo trošku přidat. Ale poslední balík slámy se musí pořádně. Dobrzdit, a ještě než je auto kolem toho sena celý, rvát přední kola trošku víc doprava a dusnout na to. Zadek se zavlní jako ve filmu, zelená věc letí vstříc fotobuňce se zvednutým čenichem, pak plný brzdy a nepouštět, aby to se zavřenýma očima mohli uznat jako zastavení mezi kužely. Šak o pul metru nejde, ni? 

V podobném duchu se odehrával i zbytek dne. S každým kolem jsme zvládali o něco rychlejší čas, ale pokaždé zhruba o tři vteřiny pomaleji než tým Müller-Müllerová. Nezbývalo, než vyčkat na večer a pokusit se je společensky unavit natolik, abychom zajeli druhý den rychlejší čas. Této kratochvíle se tedy hrdinně ujal Jeník, neboť já byl po celém dni s kocovinou natolik unavený, že jsem po večeři s radostí zalehl a snažil se nabýt sil.

Což se mi i povedlo, druhý den jsem byl čerstvý jako rybička. Jeník už ne tolik, neboť snaha opít Janičku do bezvědomí bývá kontraproduktivní, ale to nevadí. Horší bylo, že trať se jezdila tentokrát v opačném směru. A byla rychlejší, což v Jeníkovi trochu vyvolávalo obavy o nutnosti řadit, což by se nemuselo úplně líbit převodovce. Naštěstí jsme po prvním kole dospěli k závěru, že řadit není tolik potřeba a na tu chvilku bude lepší to podržet v omezovači. Trasa byla nyní o trochu zákeřnější, takže jsem hlásil mnohem více záludností tratě, ale nic extrémního. První kolo jsme se s tratí stále seznamovali, a pár chyb padlo, ale za celý závod to bylo překvapivě nejrychlejší kolo. Druhé kolo dne nám totiž napršelo, takže to bylo opět spíše krasobruslení než nějaká čistá stopa (ta nám teda nešla ani na suchu, ale to nevadí), a třetí byl Jeník příliš namotivovaný, takže to v zatáčce u cíle před diváky krásně roztočil.

Ale naším cílem stejně nebylo krájet setinky a zajíždět nejlepší časy, my jsme chtěli hlavně zábavu a show, což nám dle skandování v cíli šlo pokaždé. A tak výsledné poslední místo ve skupině (ale fakt jen kvůli tomu přetočení, jinak bychom obhájili předposlední!) nad dva litry objemu nejspíše nepřekvapí, kor když jsme závodili proti takovým strojům jako Porsche 911 GT3 generace 997 s ostříleným matadorem za volantem, Cupové Clio třetí generace s neuvěřitelnými odklony nebo třeba Porsche Cayman (ale tomu jsme v jednom kole skoro dvě vteřiny dali!). Největší odměnou však byla naprosto překvapivá spolehlivost Camara, ani jeden z nás nečekal, že to auto bude celý víkend fungovat bez jediného problému k řešení. 

Jak už napsal Mára. Na startu jsme několikrát pobaveným lidem vysvětlovali, že fakt jedem jenom na výlet a štenkrování s dvoutakty snad naznačilo naše ambice. Byl to nádherný víkend plný srandy za volantem a ten můj stojan na motor se ukázal být tvrdým pracantem. Bylo mi ctí být ošklivou součástí přehlídky krásných strojů a ač nám celou neděli krutě uťala urputná bouřka, odjížděli jsme napumpováni zážitky.

Jsem rád, že jsem na Rally Legend mohl dovézt také jednu legendu. I když nebyla vidět. A ani moc slyšet. Byl jím malý blok generála motorů, klasický small block V8.

Za dvě akční fotky slona v místnosti děkujeme Jaromíru Benešovi (BEOS photo).