Ptejte se: Čím nahradit naftový Volkswagen?

Zdravím celou redakci Autíčkáře!

Vím, že ve vaší poradně dokážete občas přijít s neotřelým, originálním a někdy i docela překvapivým řešením pro lidi, kteří vybírají nové auto. A tak jsem si řekl, že se na vás se svým dilematem obrátím také. V relativně dohledné době mě totiž čeká výběr nového vozu. Jenže tentokrát mám problém, který jsem při předchozích nákupech vlastně nikdy řešit nemusel. Nevím totiž, jaký pohon bych měl vůbec chtít.

Posledních zhruba dvacet let jezdím výhradně auty s naftovým motorem. Vždycky mi vyhovoval jejich projev, příjemný zátah odspodu, nízká spotřeba a celkově mi diesel tak nějak přirostl k srdci. Zkrátka jsem byl takový ten typický dieselový muž, pro kterého byla volba motoru předem jasná. Aktuálně sedlám Volkswagen Tiguan 2.0 TDI z roku 2017. Auto se pomalu blíží desátým narozeninám, na tachometru už brzy naskočí 300 000 kilometrů a začínají se objevovat problémy, které už se mi úplně nechce řešit. Nastává tedy čas poohlédnout se po nástupci.

Jenže zatímco dřív bych automaticky zamířil k dalšímu dieselu, dnes už si tak jistý nejsem. Ze všech stran slyším, že nafta z osobních aut postupně mizí, nemá budoucnost a ekonomicky už vlastně ani nedává takový smysl. Zvlášť když je dnes nafta dražší než benzín. A tak poprvé po dvaceti letech připouštím, že bych mohl diesel opustit. Ale co místo něj? Klasický benzinový motor? Hybrid? Plug-in hybrid? Nebo se snad mám rovnou odhodlat k elektromobilu? Abych vám trochu přiblížil své potřeby, moje typické využití auta vypadá následovně: Přes pracovní týden dojíždím z Hostouně u Prahy na Černý Most a zpět, což představuje přibližně 70–80 kilometrů denně podle zvolené trasy. O víkendech vyrážíme na výlety a několikrát do roka absolvujeme delší cesty na dovolenou. V zimě pravidelně Rakousko nebo Itálie na hory, v létě Chorvatsko, Itálie, Francie, Španělsko občas i exotika typu Albánie. Máme dvě děti, chceme jim ukázat co nejvíc ze světa a cestování autem nás prostě baví. Letadlo pro nás rozhodně není automatickou volbou, i když nás čeká cesta přes půl Evropy.

Celkově se můj roční nájezd pohybuje kolem 30 000 kilometrů. Žádné přívěsy ani karavany netahám a ani to neplánuji, takže tažná kapacita pro mě není podstatná. A teď tedy moje otázka: Jaký typ pohonu vám pro takový způsob využívání auta dává největší smysl? Vyplatí se při takovém nájezdu pořád zůstat věrný naftě, nebo už nastal čas překonat dvacetileté předsudky a vydat se jiným směrem? Dokáže třeba hybrid nabídnout podobně rozumné provozní náklady? Má smysl plug-in hybrid při pravidelném každodenním dojíždění, ale zároveň častých dálkových cestách? Anebo už je dnes i pro takového dálničního cestovatele, jako jsem já, reálnou alternativou elektromobil? Zatím nehledám konkrétní model. Spíš bych rád věděl, kterým směrem se při výběru vůbec vydat, abych za pár let nelitoval, že jsem se držel starých pořádků, nebo naopak podlehl moderním trendům, které pro moje potřeby vlastně nedávají smysl. Budu rád za váš pohled a třeba i za nějaké to překvapivé doporučení.

Díky a ať vám to jezdí!
Michal

 

Ahoj Michale,

 

předně děkujeme za dotaz i za pochvalu. Pokusíme se nezklamat a třeba tě skutečně nasměrovat k něčemu, co by tě ještě před pár lety ani nenapadlo. Než se ale pustíme do automobilové techniky, musím ti vyseknout jednu obrovskou poklonu.

Každý den dojíždět z Hostouně na Černý Most? Dobrovolně? To je totiž disciplína, proti které vypadá pravidelné sebemrskačství jako poměrně příjemná volnočasová aktivita. Ráno přes celou Prahu, odpoledne zase zpátky, a to všechno v době, kdy má půlka metropole stejný nápad. Předpokládám, že těch tvých sedmdesát až osmdesát kilometrů znamená minimálně dvě hodiny života denně strávené pozorováním brzdových světel ostatních účastníků provozu. Takže smekám. Opravdu. Já bych na tvém místě asi začal hledáním jiné práce nebo bydlení, ale chápu, že ses přišel poradit ohledně auta.

Tak pojďme na to.

Diesel je mrtvý. Tedy skoro.

Naftový motor byl v našich končinách posledních minimálně dvacet let prakticky národním náboženstvím. Byly časy, kdy se diesel montoval úplně do všeho. Od malých městských nákupních tašek, které s tříválcovým chrochtákem pod kapotou připomínaly spíš zemědělskou techniku, až po luxusní limuzíny, jejichž majitelé si mohli dovolit prakticky cokoliv, ale stejně chtěli jezdit za šest litrů. A vlastně proč ne? Naftové motory měly své nepopiratelné přednosti. Nízkou spotřebu, příjemný zátah odspodu a schopnost polykat dálniční kilometry s naprostou samozřejmostí. Sám dobře chápu, proč ti diesel za těch dvacet let přirostl k srdci.

Jenže časy se mění. A tentokrát nejde jen o oblíbenou frázi z tiskového oddělení nějaké automobilky. Ty zvěsti, že nafta v osobních autech postupně končí, mají bohužel docela reálný základ. Vývoj nových vznětových motorů se výrazně utlumil a automobilky dnes především udržují při životě to, co už mají. Tu se něco upraví, onde se přidá nějaká elektrifikace, aby se vyhovělo emisním předpisům, ale že by někdo s velkou pompou představil úplně novou generaci dieselových motorů? Na to bych si dnes rozhodně nevsadil. Neznamená to samozřejmě, že si zítra nebudeš moci koupit nové naftové auto nebo že ti někdo přijde zabavit Tiguan. Jen je potřeba přijmout skutečnost, že zlatá éra dieselu je patrně za námi. A návrat na výsluní se příliš očekávat nedá. Takže čím ho nahradit?

Benzin. Nejméně bolestivý rozchod s naftou

První možností je pochopitelně klasický benzinový motor, případně jeho dnes tolik rozšířená mild-hybridní varianta. Tedy v zásadě pořád obyčejný spalovací motor, kterému trochu pomáhá startér-generátor a malá baterie. Žádné velké kouzlo, žádná revoluce, prostě starý dobrý benzin s trochou elektrické asistence. Z pohledu přechodu od dieselu je to nejjednodušší cesta. Nemusíš měnit vůbec nic. Přijedeš k pumpě, natankuješ a pokračuješ v životě, jako by se posledních dvacet let v automobilovém průmyslu nic nestalo.

A fungovat ti to samozřejmě bude. Jen se trochu obávám, že nebudeš úplně nadšený z účtů za palivo. Tvoje každodenní cesta napříč Prahou je totiž přesně ten druh provozu, ve kterém benzinové motory zrovna nezáří. Neustálé rozjíždění, popojíždění, stání a zase rozjíždění. Motor spaluje benzin, zatímco ty spaluješ nervové buňky. A spotřeba utěšeně roste. Na dlouhých dálničních cestách už ten rozdíl proti dieselu nemusí být nijak dramatický, zvlášť u moderních motorů, ale v každodenních kolonách budeš pravděpodobně tankovat citelně častěji. A protože právě dojíždění do práce tvoří podstatnou část tvého ročního nájezdu, myslím, že by byla škoda nepodívat se po něčem efektivnějším.

Klasický hybrid. Tady bych začal zbystřovat

A dostáváme se k řešení, které se mi pro tvoje potřeby začíná opravdu líbit. Mluvím o klasickém, tedy plnohodnotném hybridu. Takovém, který nemusíš nikde nabíjet, protože si elektřinu obstarává sám. Ať už jde o tradiční hybridní systém Toyoty, řešení Hondy nebo třeba Nissan e-Power, princip je v zásadě podobný: co nejefektivněji kombinovat výhody spalovacího a elektrického pohonu.

Technicky se jednotlivé systémy samozřejmě liší. Toyota kombinuje práci spalovacího motoru a elektromotorů prostřednictvím svého hybridního ústrojí, zatímco Nissan e-Power používá spalovací motor jako generátor elektřiny a kola pohání elektromotorem. Honda zase využívá vlastní řešení, které podle jízdní situace pracuje v různých režimech. Každé má své výhody, nevýhody a trochu jiný jízdní projev. Jedno ale mají společné: dokážou být zatraceně úsporné právě v provozu, který tě každý den čeká.

Ranní a odpolední kolony, příměstský provoz, časté zpomalování a rozjíždění. To všechno je pro hybrid doslova domácí prostředí. Tam, kde obyčejný benzinový motor jen bezmocně přeměňuje drahé palivo na teplo, dokáže hybrid část energie získat zpátky při brzdění a následně ji využít při rozjezdu. A výsledky bývají někdy až překvapivě dobré. Navíc od tebe hybrid nechce vůbec nic. Žádné nové návyky, žádné kabely, žádné aplikace, žádné přemýšlení nad tím, kde budeš nabíjet. Prostě přijedeš k čerpací stanici, natankuješ padesát nebo šedesát litrů a jedeš dál. Přesně tak, jak jsi byl posledních dvacet let zvyklý.

A než namítneš, že hybrid je dobrý leda tak do města a na dálnici žere i trávu kolem silnice, dovolím si jednu osobní zkušenost. Sám jsem s klasickým hybridem absolvoval letní dovolenou v Chorvatsku. Plně naložené auto, obsazené všemi pasažéry, přibližně dva tisíce kilometrů tam a zpátky, převážně po dálnicích. Výsledná spotřeba? Nějakých 6,8 litru na sto kilometrů. To mi na takový způsob použití připadá naprosto v pořádku. Jistě, diesel by pravděpodobně zvládl něco ušetřit, ale žádný ekonomický armagedon se nekonal. A moderní hybridy už dávno nejsou jen městská vozítka, která se při spatření dálničního nájezdu začnou nervózně potit.

Navíc jde o technologii, která je dnes už dostatečně vyzrálá a v řadě případů také velmi spolehlivá. Za mě je tedy klasický hybrid první možností, na kterou bych se na tvém místě zaměřil. Nabízí výbornou efektivitu v každodenním provozu, rozumnou spotřebu na dlouhých cestách a prakticky nulovou potřebu měnit dosavadní návyky. Co víc si vlastně přát?

Plug-in hybrid. To nejlepší i nejhorší z obou světů

Další možností je plug-in hybrid. Tedy automobil, který se snaží spojit výhody elektromobilu a klasického spalovacího auta. Má větší baterii, zvládne desítky kilometrů čistě na elektřinu, ale když energie dojde, nastoupí spalovací motor a jede se dál. Na papíře to vypadá jako naprosto geniální řešení. A v určitých situacích skutečně může být. Jenže já osobně jsem k plug-in hybridům poněkud zdrženlivý. Což je mimochodem docela zábavné, protože jsem si jeden nedávno sám koupil. Ano, i takhle může vypadat důslednost automobilového redaktora.

Problém plug-in hybridů totiž spočívá v tom, že kromě výhod obou světů dokážou velmi úspěšně kombinovat také jejich nevýhody. V první řadě potřebuješ nabíjet. A to opravdu pravidelně. Dokonce bych řekl, že vlastní možnost nabíjení je u plug-in hybridu ještě důležitější než u čistého elektromobilu. Zatímco elektromobil s dojezdem čtyři sta kilometrů můžeš při svém běžném dojíždění nabíjet třeba jednou za několik dní, plug-in hybrid budeš při denním nájezdu osmdesáti kilometrů pravděpodobně připojovat každý večer. Takže pokud máš doma vlastní parkovací místo s možností nabíjení, výborně. Pokud bys měl každý den objíždět veřejné nabíječky, rovnou bych na plug-in hybrid zapomněl. To bys totiž mohl čas ušetřený na cestě do práce rovnou věnovat vysedávání u nabíjecího stojanu.

Na druhou stranu moderní plug-in hybridy už dokážou na elektřinu ujet dost na to, aby tvoje každodenní dojíždění zvládly bez pomoci spalovacího motoru. A pokud budeš nabíjet doma za rozumnou cenu, mohou být provozní náklady opravdu velmi příjemné. Jenže pak přijde dovolená. Baterie se po určité době vybije na svou provozní rezervu, auto začne fungovat v zásadě jako klasický hybrid a ty s sebou dál vezeš poměrně velkou a těžkou baterii. Není to samozřejmě tak, že by byla úplně k ničemu. I na dlouhých cestách hybridní systém dál pracuje, rekuperuje energii a například při dlouhých horských sjezdech dokáže získat zpátky překvapivě dost elektřiny.

Pořád je ale potřeba počítat s vyšší hmotností a technickou složitostí celého řešení. A tady se dostáváme k jádru problému. Pokud bys většinu roku jezdil osmdesát kilometrů denně a jednou za rok vyrazil k moři, plug-in hybrid bych ti doporučoval podstatně nadšeněji. Jenže ty toho najezdíš hodně i mimo každodenní dojíždění. Dovolené, výlety, hory, dlouhé dálniční přesuny. A já si nejsem úplně jistý, jestli se ti při takovém využití vyplatí vozit s sebou dva poměrně složité pohonné systémy. Takže ano, plug-in hybrid pro tebe smysl mít může. Ale bez možnosti pohodlného domácího nabíjení bych o něm vůbec neuvažoval. A i s ní bych si pořádně spočítal, kolik kilometrů skutečně zvládneš jezdit na elektřinu.

Elektromobil. Budoucnost, která už vlastně dorazila

A konečně se dostáváme k čistému elektromobilu. Tady už se bavíme o řešení, které je dnes bezpochyby jedním z hlavních směrů vývoje automobilového průmyslu. A ať si o elektromobilitě myslíme cokoliv, je potřeba uznat, že za posledních několik let udělala obrovský pokrok. Dnešní elektromobil už dokáže bez větších problémů obstarat naprostou většinu běžných životních situací.

Vezměme si třeba auto s reálným dojezdem kolem čtyř set kilometrů. Při tvém každodenním dojíždění to znamená, že budeš nabíjet přibližně jednou za pracovní týden, podle počasí, provozu a toho, jak velkou rezervu si chceš nechávat. Pokud máš možnost nabíjet doma, je to naprosto pohodlné. Přijedeš, připojíš kabel a ráno odjíždíš s nabitou baterií. A při takovém denním nájezdu se dá v řadě případů fungovat i s veřejným nabíjením, byť domácí zásuvka nebo wallbox představují podstatně příjemnější řešení.

Takže z hlediska každodenního života bych se elektromobilu vůbec nebál. Otázka ale nastává ve chvíli, kdy začneš plánovat dovolenou. Protože zatímco s dieselem prostě naložíš rodinu, vyrazíš a zastavíš ve chvíli, kdy někdo potřebuje na záchod, s elektromobilem už je potřeba nad cestou trochu víc přemýšlet. Neznamená to, že bys elektromobilem nedojel do Chorvatska, Itálie, Francie nebo Španělska. Samozřejmě dojel. A dost možná úplně pohodlně.

Jen je potřeba počítat s nabíjecími zastávkami, které nemusí vždycky přesně odpovídat okamžiku, kdy tvoje děti začnou ze zadních sedaček oznamovat, že mají hlad, žízeň nebo že už tam konečně chtějí být. Síť rychlonabíjecích stanic je dnes zejména v západní Evropě velmi slušná a na hlavních dálničních tazích většinou nepředstavuje zásadní problém. Horší to může být v některých odlehlejších oblastech jihovýchodní Evropy. Třeba v Chorvatsku už se po hlavních trasách cestuje poměrně dobře, ale mimo hlavní tahy může být nabídka nabíjení řidší. A pokud tě jednou napadne rodinný výlet někam do zapadlejších koutů Balkánu, bude se trocha přípravy hodit dvojnásob.

Podobné je to při zimních cestách na hory. Nízké teploty, dálniční rychlosti, plně obsazené auto, topení a případně střešní box. To všechno se na dojezdu podepíše. Takže je potřeba počítat s častějším nabíjením. A pak je tu ještě samotná kultura nabíjení. Zatímco na benzince přijedeš, natankuješ a zaplatíš, u elektromobilů to stále není úplně takhle jednoduché všude. Někde funguje platební karta, jinde aplikace, někde potřebuješ nabíjecí čip nebo roamingovou službu. Situace se postupně zlepšuje, ale pořád je to o něco komplikovanější než obyčejná tankovací pistole.

Zkrátka, elektromobil by tvůj způsob života bezpochyby zvládnout mohl. Otázkou je, jestli ty chceš trochu přizpůsobit svůj způsob života elektromobilu. A to nemyslím nijak zle. Někdo si plánování nabíjecích zastávek oblíbí, někdo ho bere jako přirozenou součást cestování a někdo prostě nechce řešit vůbec nic. Chce sednout do auta a jet. Ani jeden přístup není špatný.

Tak co tedy vybrat?

Tohle byl samozřejmě jen velmi stručný průlet současnou nabídkou pohonů. O každé z těch technologií bychom mohli napsat samostatný článek, pravděpodobně dost dlouhý na to, aby sis ho stihl přečíst během jediné ranní cesty přes Prahu. A možná i během té odpolední. Ale abych se konečně dostal k nějakému jednoznačnému doporučení.

Já osobně bych na tvém místě zamířil především k hybridům. A rozhodující otázkou by pro mě bylo, jestli máš možnost pohodlně nabíjet doma a jestli se ti vůbec chce nabíjením zabývat. Pokud ne, vůbec bych neváhal a začal bych hledat mezi klasickými full-hybridy. Pro tvůj každodenní provoz představují velmi efektivní řešení, na dlouhých cestách fungují bez problémů a hlavně po tobě nechtějí, abys kvůli novému autu měnil svoje návyky.

Pokud domácí nabíjení máš a nevadí ti každý večer připojovat kabel, pak bych určitě zvážil také plug-in hybrid. Jen bych si předem pořádně spočítal, jestli ti jeho elektrický dojezd a provozní úspory skutečně vyváží vyšší složitost a hmotnost.

Klasický benzin bych úplně nezavrhoval, ale vzhledem k tvému nájezdu a každodenním kolonám mi připadá škoda nevyužít výhod elektrifikovaného pohonu.

A elektromobil? Ten bych také rozhodně neškrtal. Pokud jsi ochotný trochu změnit cestovatelské návyky a přijmout, že dlouhé cesty budou vyžadovat určitou míru plánování, může být velmi dobrou volbou. Jen bych tě do něj netlačil za každou cenu.

A samozřejmě, pořád si můžeš koupit další diesel. Nikdo ti v tom nebrání a při třiceti tisících kilometrů ročně to rozhodně není automaticky nesmysl. Jen bych dnes už naftu nepovažoval za jedinou logickou možnost, jak tomu bylo možná před deseti nebo patnácti lety. Takže za mě: začni u klasického hybridu, případně plug-in hybridu, pokud máš kde nabíjet. To je podle mě nejrozumnější směr, kterým by ses měl vydat.

A hlavně si vyzkoušej několik různých řešení. Možná zjistíš, že ti elektrický pohon vyhovuje natolik, že už se k dieselovému chrochtání nebudeš chtít vrátit. A možná taky ne. Ostatně auta si pořád ještě kupujeme i proto, aby nám jejich řízení bylo příjemné, nejen aby nám dobře vycházela tabulka v Excelu. A v neposlední řadě bude záviset i na konkrétním rozpočtu na koupi nového auta, to dokáže taky zmíchat kartami.

Každopádně přeju šťastnou ruku při výběru. A především pevné nervy na každodenní cestu přes Prahu. Ty totiž budeš potřebovat bez ohledu na to, jestli pod kapotou budeš mít diesel, hybrid, nebo malý jaderný reaktor.