Proč jezdím Lincolnem?

Od doby, kdy jste si přečetli o mém Lincolnu, už utekly téměř dva roky. Za tu dobu jsem se Lincolnu nezbavil a i přes kratší odstávku je stále mým autem na "denní" ježdění. Vzhledem k tomu, že svými rozměry i motorem má do levného studentského auta daleko, setkávám se docela často s dotazy o tom, jak jsem k Lincolnu přišel, proč zrovna tohle auto a proč tím vlastně jezdím, popřípadě kde na to beru? Po jednom nedávném setkání na benzínce s Mustangem, jehož majitel se mě ptal na podobné věci, jsem si uvědomil, že jsem nad tím vlastně nikdy pořádně nepřemýšlel, ale že bych možná měl. Tak pojďme na to!

Takže jak jsem k Lincolnu přišel? Obvykle to celé zkrátím na pár vět ve stylu "prostě jsem ho koupil", ale celé je to, jak to tak bývá, trochu delší… Už dlouho předtím, než jsem dostal řidičák, jsem hledal auto, které bude to první. Tehdy moje oblast zájmu začínala i končila americkými auty, takže bylo jasné, odkud první auto bude. Favoritem tehdy bylo Camaro třetí generace, později se k němu přidal foxbody Mustang. Díky prodávání párků v rohlíku od nevidím do nedivím, se mi podařilo dát dohromady sumu, která by s trochou dobré vůle stačila na to, co jsem si vysnil, ale nabídka bohužel nebyla. Postupem času se objevil jeden Mustang druhé generace s majitelem, který vůbec nekomunikoval, a jeden Fox, který měl dokonce čtyřválec s turbem. Bohužel byl v takovém stavu, že nemělo smysl pro něj jezdit i přes jeho velice příznivou cenu. A pak tu byl Lincoln, který měl kamarád a chystal se ho prodávat. A po prvním usednutí do něj jsem měl pocit, že je to první Lincoln, který nepůsobí jako auto starého gentlemana, co jsem potkal. Za pár měsíců jsem pak směnil oběživo za klíčky a posléze jsem dostal i doklady. 

Proč právě tenhle Lincoln? Důvod je nějak tak nastíněn už v předchozím odstavci, Continental mě svým způsobem okouzlil. Není ani pravou amerikou s osmiválcem a rámem, ale díky svému olezlému laku, který z něho vizuálně dělá vrak, a přitom neuvěřitelně pohodlném podvozku z něho má člověk dojem, že je ve skutečnosti lepší, než vypadá. I tohle z něho udělalo auto pro mě. A ve výsledku pro mě nějak tak zbyl. Nic lepšího v ten moment na prodej nebylo a kdo by mohl čekat déle? I když už o pár týdnů později se z Lincolna stal omyl, nejen kvůli problémům, které jsem popisoval v článku, ale i kvůli naprosto úžasnému Pontiacu, který se vyloupl v inzerci přesně o týden později. Pontiac zmizel a Lincoln zůstal napořád.

Proč s ním jezdím pořád? "Protože můžu." Ježdění něčím, co není na silnicích úplně obvyklé, člověka prostě naplňuje hřejivým pocitem vyjímečnosti. Navíc ježdění Lincolnem člověka uklidní. Pokud se nestane, že doopravdy hodně nestíhám (ale občas i když se mi to stane), tak člověk po pár minutách pluje tak trochu jiným časoprostorem a okolní provoz taková samozřejmost, která člověka obtěžuje jen minimálně. Už jsem se zmínil o tom neuvěřitelně pohodlném podvozku, který tenhle pocit jen umocňuje? Další věcí, která je vlastně super, jsou ohlasy okolí. Obvykle jsou spíš typu, že jsem blázen, ale občas se najde i někdo, komu se tahle vesmírná loď věc líbí. A člověka vlastně pobaví i chodci, kteří koukají na auto a zapomínají přecházet. (Zdravím pankáče z dnešního odpoledne!) 

A kde na to beru? Věříte, že vlastně vůbec nevím? Jsem sice relativně chudý student, ale jakýmsi záhadným způsobem se mi každý měsíc daří najít peníze na benzín, odložit několik stovek na povinné ručení a několik stovek na nadcházející údržbu. Když mi bylo osmnáct, tak jsem slyšel, že prý určitě prodávám drogy, jinak bych si to nemohl dovolit, ale kdyby to byla pravda, tak bych si nejspíš koupil podstatně lepší auto. Ve skutečnosti mě údržba za tři roky (včetně toho, že jsem s Lincolnem navšítivl svodidla a musel kupovat auto na díly) vyšla na necelých třicet tisíc. A to se dá.

Tři roky s tímhle autem mě leccos naučily, například jak nemá vypadat prodej auta nebo jak to vypadá, když prodáváte levnou ameriku, ale i přes všechny problémy, které mi přineslo, a i přes to, že jsem koupě poměrně brzo litoval, jsem teď rád, že jsem vydržel a vozím se v něm dodnes. Ale nebýt spousty lidí, kteří mi všelijak pomohli, tak už nejspíš skončil ve sběrných surovinách. Za jejich pomoc si zaslouží nehynoucí vděk nejen Lincolnu, ale i mě. Kdyby tehdy Lincoln skončil špatně, tak bych se snad o auta raději nezajímal a rozhodně bych teď nebyl tady.