Peugeot Boxer: Poštovní panáček

Kdo mě zná, ví, že zbožňuji dodávky a vůbec všechny utilitární, užitkové a hlavně užitečné vozy. A kdo mě nezná, tak se to právě dozvěděl. Divili byste se, jak je těžké, dostat se za volant vytoužené dodávky. Automobilky tlačí novinářům hlavně mainstreamové modely střední třídy a tak zatímco není problém půjčit si Octavii snad v každé motorizaci, výbavě a barvě, dostat se za volant specifické dodávky je téměř nadlidský úkol. O volbě motorizace, výbavy, nebo nedej bože rozvoru si můžete leda nechat zdát. Ono to vlastně dává smysl. Dodávku si totiž firmy obyčejně nekoupí jen jednu. Koupí jich třeba dvacet a pak za pět let dalších dvacet. Výběr se pak odehrává v rovině fleetových slev, servisních smluv a výhodných leasingů, tak k čemu je potřeba něco testovat, že?. Škoda. Postavit dobrou dodávku je totiž podle mě ten největší kumšt, kterého automobilka může dosáhnout. Takové luxusní SUV totiž není nic těžkého. Vezmete tunu hliníku, přidáte půl tuny bitrubového šesticového vidliválce a na vrch sypete kůži a plastové dřevo, dokud se váha nezastaví za druhou tunou. Pak už jen zapnete mixér. Nalepte navrch cedulku Gucci, Louis Vouitton nebo pro mě za mě Maserati a můžete vesele prodávat.

Dodávka je ale nástroj pracovní, nikoliv pozérský. I když kritéria výběru pro firmu jsou v rovině papírových válek, ještě pořád je tu malinká skupinka lidí, kteří si odjakživa zasloužili můj obdiv. Lidí, kteří brzy ráno vstávají, aby se vyhnuli dojížděcí špičce, lidí kteří se domů vrací s bolavými zády a zatrhnutými nehty. Řemeslníci podnikající ‚na sebe‘ totiž ke své práci potřebují především spolehlivého parťáka a nuance v cenách, i prestižnost značky je zajímá asi stejně, jako poslední výkřiky milánské módy. Rádi si připlatí za spolehlivější motor, pojem emise oxidu dusíku považují za produkt trávicího traktu, a když jim je v kabině horko, otevřou si prostě okno. Přímočaré myšlení tedy vyžaduje přímočarý vůz a tady je situace na trhu zajímavá: Mercedesy a VW jsou sice v současných generacích velice povedená auta, ale nechají si za své služby řádně zaplatit. Ford funguje spíše na dolní hranici spektra užitečného zatížení, a když podnikáte, každá koruna a každé kilo nosnosti se hodí. Je potřeba něco jednoduchého, bez výbavy a spolehlivého. Jak si s takovým úkolem poradil Boxer ve verzi L3H2 s naftovou dva-dvojkou o výkonu 103 kW?

Tak především na palubě nebyla žádná zbytečná výbava a tím myslím vlastně vůbec žádná výbava. Dvě jeskyně naznačovaly, že je teoreticky možné objednat si cosi jako rádio, či tachograf, ale tady bylo jen odkládací místo. Oranžové podsvícení budíku s jednoduchým centrálním LCD displejem připomínalo dobu, kdy v rádiu hráli Phila Collinse a materiály interiéru musely být blízcí příbuzní těch v matčině jedničkové Laguně. Na druhou stranu byste v kabině mohli zavřít smečku vzteklých lišek a po týdnu by k úklidu stačil vysavač a vlhčené ubrousky. Zkrátka žádný luxus, ale taky jednoduché, trvanlivé materiály účelných tvarů. Tak to mám přesně rád.

Po nastartování se ozve typický zvuk naftové dodávky, avšak na rozdíl od oblíbeného manažerského sedanu domácí značky, který zní lautr stejně, tady je akustický projev na svém místě. Pozice za volantem připomíná… eeeh… no, zkrátka místo, kam i královny chodí samy. Trochu v předklonu, abyste viděli pod sebe, najdete u loktů placatý volant. Ačkoliv na fotkách vypadá dost vertikálně, dojem z řízení je podobný, jako v některých modelech značky Karosa. A víte co? Vůbec to nevadí. Ba naopak! Tohle není žádný ‚užitkový osobák‘. Kdepak, tohle je velká dodávka, co zní jako velká dodávka, jezdí jako velká dodávka a vypadá… No, protě je to velká dodávka.

Tedy když říkám velká, mám na mysli 13 m ³  prostoru a nosnost jeden a čtvrt tuny. Spotřeba se dlouhodobě pohybovala kolem devíti litrů se zhruba poloviční dobou jízdy po dálnici. Nějaké to tahání bordelu do sběrného dvora (proč mají prarodiče potřebu nechat po sobě tolik krámů?) zvládal Boxer bez větších výkyvů apetitu a jediné co se s naložením nákladu změnilo, byl komfort posádky. Zadní listová pera sice mají odstupňovanou tuhost, přesto jsou s nákladem výrazněji pohodlnější a míň uskákaná než bez něj.

Cestování je díky absenci zvukové izolace vůbec plné malebných zvuků přeplňovaného vznětového motoru, a když se zasníte, můžete si představit, že táhnete kontejnerovou loď na čekánku k molu. Ale na to zasnění se bacha, na palubě nejsou žádné bezpečnostní systémy a dokonce i start-stop systém svojí funkci plní s ostražitostí nočního hlídače před důchodem. Co měl k večeři guláš se šesti a pívo. A je závislý na opiové dýmce. Jenže absence elektronických ‚trpaslíčků‘ je vlastně dobrá zpráva, vzhledem k tomu, jak se Francouzům v poslední době daří, takže spíš než důvod k pochvale je zde důvod k absenci kritiky. Spojka jde velmi zlehka a stejně tak i řízení. Obojí však poskytuje tolik zpětné vazby, co PR oddělení Al-Džazíry. A tak si s pěkně podupáváte, točíte si volantem jak autobusák Zdenda co vás v dětství vozil do školy a podobně i kvedláte pákou, která má přes svou krátkou délku klasicky francouzskou přesnost prasete lovícího poslední jablko z kbelíku. Krajina kolem přitom nenuceně ubíhá a vůkol panuje pohoda a vlastně ani nevadí, že zde nehraje žádné rádio.

Shodou okolností jsem za volantem strávil opravdu hodně času (čemuž napomáhala i nízká spotřeba a ohromná nádrž- tedy novinářské kilometry zdarma). Dokonce jsem na sedadlo řidiče nacpal svoji mladší sestřičku. Drobné stvoření s váhou příručního zavazadla a postavou Samary Morgan se za volantem zabydlelo rychle a s rozměrnou dodávkou zvládalo stejně dobře manévrovat, jako ostřílený pošťák. Ano, tohle je totiž přesně ta verze, kterou uvidíte ve službách náhodné distribuce zásilek po našem státu. Chybělo vlastně jen obrovské modré logo a jsem si jistý, že jen co doslouží novinářům, dostane na každý bok jedno a vyrazí lidem vysvětlovat, že jejich adresa neexistuje.

Kilometry na spartánské palubě jsem si opravdu užil a mohl jsem konečně vnímat tu pravou esenci dodávky, nerušen armádou natvrdlých asistentů a komicky absurdních designových výstřelků. Přesto bych měl k testovanému vozu jednu výtku. Z předchozích zkušeností vyplývá, že lepší variantou by byla sesterská verze od Fiatu s motorem Iveco, jelikož Fordí motory historicky neoplývaly spolehlivostí, ale zaznívají i hlasy smířlivější. Osobně mám raději jmenované konkurenční italské strojovny.

Krychle na kolech s jediným výstřelkem opulence v podobě tlačítka manuální klimatizace mi naprosto sedla. Drndal jsem po městě, za monotónního bublání motoru byl oddělený od ošklivého světa tam venku a přišlo mi, že jsem zpátky v roce 2002, kdy byl svět lepší, lidi upřímnější, no zkrátka v narůžovělém oparu mládí. Snad ve mně ten sentiment vyvolaly výpary zbrusu nových plastů interiéru, snad čitelný projev přeplňování nebo možná vzpomínky na brigády za volantem Peugeotů, které se za posledních dvacet let vlastně moc nezměnily. Na testovaném voze bych vlastně měnil jen jedinou věc a tou by bylo zakrytí plechové podlahy nějakou vyměnitelnou dřevotřískou, protože když už bych si Boxera pořizoval, počítal bych s ním na půl milionu kilometrů a dvacet let parťácké služby.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 2 179 cm3 
Maximální výkon: 140 k (103 kW) 
Maximální točivý moment: 340 Nm
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 160 km/h
Kombinovaná spotřeba udávaná/v testu [l/100 km]: 6,2/8,4
Užitečná hmotnost: 1 250 Kg 
Objem nákladového prostoru: 13 m ³ 
Cena testovaného exemláře dle konfigurátoru: 815 000 Kč

Legální poznámka: Všechny fotky pořídíl autor článku foťákem autora článku na paměťovou kartu autora článku, aby je přesunul (autorem článku) a editoval na počítači autora článku.