Mýty a legendy: Hachiroku

Již tuto sobotu (6. srpna, po americku 8/6) se na Autodromu Sosnová koná první české setkání Toyot AE86 a GT 86. A my se při té příležitosti rozhodli otestovat originální Hachiroku. Přijeďte se do Sosnové podívat – více informací najdete na  FB stránce události.

Pevně svírám volant a snažím se udržet Miatu před sebou na dohled. Právě jsme narazili na úsek, kde silnice ještě po dešti neoschla. To by mohlo vyřešit naše problémy s trakcí. Ale když mi v jedné zatáčce zadní kola přeci jen uklouznou, raději ubírám plyn a jemným kontra potlačuji smyk v zárodku. Možná si chvílemi připadám, jako bych jel pravou touge, ale Hachiroku mi rychle připomíná, že rozhodně nejsem Keiči Tsušija. A dává jasně najevo, že to není tak hodné  a roztomilé koťátko, jak jsem si možná představoval…

Mezi nadšenci do japonských (neboli JDM, jak je dnes populární říkat) automobilů je Hachiroku, v řeči normálních smrtelníků Toyota Corolla AE86, bájnou legendou. Většina fanoušků si ho pamatuje jako pracovní nástroj mladého rozvozáka tofu v seriálu Initial D. Spousta dalších ho má spojené s japonskými závody touge a prvními mistry driftu, jako byl již zmiňovaný Keiči Tsušija. Jaké je to ale ve skutečnosti auto? Je Hachiroku opravdu tak výjimečné, nebo vděčí za svou auru kreslenému seriálu a tomu, že bylo svého času jednou z nejlevnějších zadokolek na japonském trhu?

Když se podíváte na technické specifikace AE86, můžete snadno nabýt přesvědčení, že jde o ten druhý případ. Zdánlivě se v nich neskrývá nic výjimečného. Hachiroku je zkrátka malé, levné kupé se čtyřválcovým motorem vpředu pohánějícím zadní kola na tuhé nápravě. Šestnáctistovka o výkonu 110 – 130 koní (podle verze a způsobu měření) byla ve své době pozoruhodná systémem, který v nižších otáčkách uzavíral čtyři z osmi sacích kanálů a dosahoval tak podobného efektu jako pozdější VTEC od Hondy. Ne zcela obvyklé byly i kotoučové brzdy na všech čtyřech kolech. Ale pořád to nejsou věci, které by z auta udělaly legendu.

O to se pravděpodobně postarala spíše doba, kdy se tohle auto dostalo na trh. Když se AE86 v roce 1983 začala vyrábět, zdálo se, že auta s pohonem zadních kol jsou zastaralým přežitkem. Všechny velké automobilky přecházely u malých hatchbacků i aut nižší střední třídy ke koncepci “všechno vpředu”, která nabízela lepší komfort jízdy a efektivnější využití vnitřního prostoru. A i konzervativní Toyota se už tomuto trendu nemohla nadále bránit. Problémem však byly náklady na vývoj a především na přestavbu výrobních linek. I pro giganta, jakým Toyota už tehdy byla, to bylo velké sousto a proto bylo na konci sedmdesátých let rozhodnuto, že příští generace Corolly přejde na pohon předních kol jen částečně. Běžné hatchbacky a sedany, pro které je důležité pohodlí a vnitřní prostor, se měly stát předokolkami, užitkové kombíky, vany a samozřejmě i sportovní kupé měly zůstat u pohonu zadních kol.

V době, kdy AE86 přišla na trh, tak nebyla uctívána jako poslední zástupce klasické koncepce, ale spíše přehlížena jako archaické a tak trochu zastaralé auto. Než však byla v roce 1987 výroba ukončena, situace se změnila – levné zadokolky téměř vyhynuly a Hachiroku si postupně začalo získávat popularitu právě díky své ‚zastaralé‘ koncepci. Stalo se tak japonskou obdobou BMW řady 3 (E30) v Evropě nebo amerického Mustangu.

K oblíbenému a úspěšnému receptu lehké a levné zadokolky ale přidává exotickou auru driftování, závodů v horských průsmycích a japonské sofistikovanosti. Nebo tak nějak si to alespoň představujeme. Realita je ale poněkud odlišná…

První je tu legenda o driftování. Jak vidíte na okolních fotkách, Hachiroku nepochybně driftovat umí – ale vyžaduje to mnohem více snahy, odvahy a schopností, než možná čekáte. Hned na začátku článku jsem zmiňoval problémy s trakcí, a rozhodně jsem tím nemyslel, že by snad trakce bylo příliš málo. Naopak, i na levných pneumatikách může být problém AE86 vůbec ‚utrhnout‘, pokud není silnice alespoň trochu mokrá. 

Když nacházíme mokré silnice, prohazujeme se a za volant Hachiroku usedá její majitel Franta Vahala, který s malou Japonkou najezdil už mnoho desítek tisíc kilometrů a zná ji jako své boty. A najednou to bokem samozřejmě jde. Na mokré silnici dokonce i poměrně spektakulárně. Nicméně když se po japonském způsobu řítíme bokem z kopce, cítím i ze sedadla spolujezdce, že to je něco jiného než třeba v naší oblíbené Miatě. Hachi si chce hrát, ale mnohem víc vám u toho hrozí tím, že vás sežere…

To nás přivádí ke druhé věci, kterou od AE86 podvědomě očekáváte. Tedy japonskou jemnost a sofistikovanost. Jenomže už základní technické specifikace tenhle obrázek poněkud nabourávají – tuhá zadní náprava nebyla sofistikovaná ani v roce 1983, natož dnes. A řízení bez posilovače má sice perfektní cit a můžete s ním cítit větší spojení se strojem, ale v malých rychlostech potřebuje chlapskou porci síly. Vlastně si chvílemi říkáte, že přirovnání k Mustangu (Franta promine) není tak úplně mimo.

Jestliže jste totiž čekali milé a krotké koťátko, jako je Miata, se kterým snadno naleznete souznění a harmonii, budete překvapeni. AE86 je spíše takové malé, roztomilé tygří mládě. Můžete ho drbat na břiše a možná bude vrnět, ale také se může stát, že vás pořádně kousne, nebo dokonce rozsápe. A není to jen o silách v řízení. Když s Hachiroku jedete ostře, jste si najednou o něco víc vědomi vlastní smrtelnosti. Je jednoduchá a ryzí, není tu nic, co by tu nemuselo být, včetně bezpečnostních prvků, ale není uhlazená a jemná, naopak vyžaduje pevnou ruku. Oproti tolikrát zmiňované Miatě, která je pro AE86 logickým protějškem a alternativou, vyžaduje více úsilí, abyste ji ovládli, ale také vás poté více odmění.

Na tomto místě je také třeba zmínit, že Hachiroku, se kterou jsme jezdili, není zcela sériový kus – snížený a přitvrzený podvozek spolu s výztuhami karoserie z ní udělaly o něco ostřejší auto, než byla ve své sériové podobě. A jde o jeden z případů, kdy takové úpravy nejenže pomůžou, ale dokonce by se daly považovat za téměř nezbytné. Máte pocit, že takhle to auto zkrátka mělo být, a plně věřím tomu, že na standardním podvozku bude AE86 až příliš rozměklá a nestabilní.

Mýtus, nebo legenda?

Pokud očekáváte, že z vás Hachiroku udělá velkého driftera nebo že v ní najdete něco étericky sofistikovaného, co auta z Evropy nemají, pak vás musím zklamat. Ve skutečnosti tu najdete něco mezi japonskou E30 a japonským Mustangem. Jednoduché a levné auto, které nabízelo všechno, co potřebujete ke skvělé zábavě za volantem, a nic navíc.

To však neznamená, že by si AE86 status legendy nezasloužila. Způsob, jakým kombinuje naprostý minimalismus až purismus co do řízení a podvozku s nijak výkonným, ale nádherně charakterním motorem, vás nejspíš bude bavit opravdu dlouho. Ostatně Franta s naším testovaným kusem jezdí už nějakých osm let a nezdá se, že by ho ‚Hachinda‘ přestávala bavit.

Jinou otázkou však je, jestli si Hachiroku zaslouží dnešní poněkud nafouknuté ceny – je to opravdu tak dobré auto, aby stálo několikanásobek ceny hezkého BMW E30 nebo peníze srovnatelné se solidně zachovalým Porsche 944 S2? Obávám se, že nikoliv. Jako levná a charakterní zadokolka byla AE86 úžasné auto. Dnes už se však stala drahým youngtimerem pro lidi, kteří si ji nestihli koupit, když byla ještě levná…

Měli byste si ji koupit? Na základě výše uvedeného si nejsem jist. Co ale vím jistě, je to, že pokud dostanete příležitost, měli byste se s AE86 rozhodně alespoň důkladně projet. To by totiž mělo být součástí základního vzdělání nadšeného řidiče.

Za úžasné fotky děkujeme opět Anastázii – pokud chcete také takové, podívejte se na www.Taskina.cz!