Mini Cooper 5door 1.5: Mini pana účetního

Ve vývojovém centru Mini pracuje pravděpodobně řádka zajímavých a kreativních lidí, kteří mají rádi řízení a vyžívají se v hravých detailech a unikátním stylu. Na flipchartech při jejich poradách se neřeší, jak navýšit objem zavazadelníku, ubrat tlačítka, zjednodušit připínání dětské sedačky, nebo kterak implementovat do zadních oken roletky proti slunci. Mnohem zásadnější jsou dlouhé brainstormingy na téma “kam ještě můžeme nacpat britskou vlajku”, nebo “jakou barvu by měla mít animovaná rybka, která radí řidiči, jak jezdit ekonomicky”. 

No jo, jenže značka Mini spadá, jak známo, pod koncern BMW. A ačkoli jde o značku orientovanou na řidiče, je znát, že poslední dobou se tu řeší i to, jak na každém modelu vydělat co nejvíce peněz a urvat si co největší kus ze stále se měnícího automobilového trhu. Takže se jednoho dne stalo, že na poradu do Mini dorazil pan účetní. Tiše si poslechl všechny ty nápady, kterak upravit diodová světla, aby vypadala co nejvíc cool a in, prohlédl si návrhy nových odstínů tříbarevného gradientního lakování střechy, a pak si vzal slovo a začal mluvit o věcech, na které tu nebyli moc zvyklí. 

Přístup na zadní sedadla, větší kufr, delší rozvor kvůli pohodlí, nižší spotřeba…zahlížíc směrem k ostatním značkám si totiž obchodní oddělení všimlo, že se poměrně dobře prodávají prémiové pětidveřové hatchbacky. Přední sedačky obsazují dospělí, vzadu sedí děti. A připínat dětskou sedačku na zadní lavici ve třídveřovém voze není zrovna jednoduché, takže ačkoli by se těmto zákazníkům možná Mini zamlouvalo, jdou nakonec buď v lepším případě pro BMW řady 1, ale občas utečou třeba k Mercedesu pro Áčko, nebo berou Audi A1. Jistě, šlo by oponovat, že pro ně je tu Clubman, ale ten je přeci jen už trochu moc excentrický. Chce to zkrátka Mini, které bude trochu méně Mini a trochu více normální auto. Takovou trochu “jedničku” v hezčím kabátku, chtělo by se říct.

Samozřejmě jsem se nechal trochu unést a žádný takový účetní velmi pravděpodobně neexistuje, ale z pětidveřového Mini mám takový pocit, jako by se snažilo nacpat do škatulky, ve které bych ho rozhodně nehledal. Zatímco Clubmanu jeho přiznaně krabicoidní záď sluší a odkazuje na jeho dávného předchůdce, u pětidvířka to trochu vypadá, jako by kabinu někdo natáhl v photoshopu a přidal dveře. Krátké dveře. Společně s pozvolna klesajícím víkem kufru to na mě působí trochu těžkopádně a snad i disproporcionálně. 

Navíc – máme tu sice druhý pár dveří, ale na zadních sedadlech stejně není místa nazbyt a jejich využití je podobně jako u třídvířka limitováno na děti. Dospěláci tam na krátkých trasách vydrží, ale není to žádná velkoparáda. Z koncepce nakonec nejvíc těží zavazadelník, který v klidu pojme dvě plastové skládací přepravky s týdenním nákupem, což byla u krátké verze věc naprosto nereálná. 

5door je zkrátka takový lehký kompromis mezi využitelností a klasickou hravostí Mini, jak ji známe. Jak jste asi poznali, moc mi to nedávalo, alespoň z počátku testovacího týdne, smysl. Jenže pak jsem vyrazil do víru pracovního týdne a zjistil zajímavou věc. Většina lidí, kteří se mnou o Mini prohodili pár slov – kolegové z práce, kamarádi, rodina – si ani nevšimla, že je tohle auto něčím jiné. Mělo zkrátka veselý kukuč, vlaječky v zadních světlech, zajímavě tónovanou střechu a hezkou barvu. Nepodstatné detaily jako proporce, nebo počet dveří nikoho nezajímaly.

A právě v tu chvíli mi začalo docházet, že ten imaginární pan účetní to nakonec měl vymyšlené moc dobře. Pro nás, co se zajímáme o auta, je Mini jakýmsi etalonem zábavné stylové předokolky. Samozřejmě se nám nejvíc líbí “eska” nebo rovnou JCW verze se silným motorem, pochvalujeme si tvrdý, ale jistý podvozek, ostré řízení, krátký rozvor a pevnou karoserii. Jenže většina lidí vidí veselé krásné autíčko, co by se jim moc líbilo na takové to drndání do práce a je jim srdečně jedno, jaký je tam motor nebo podvozek. Hlavně aby to mělo vepředu na přístrojovce to velké “kolečko co svítí” a vzadu ve světlech britské vlajky a spokojenosti je dosaženo.

A právě takoví zákazníci budou rádi za ony sice menší, ale přeci jen docela praktické zadní dveře a bude jim srdečně jedno, že se jejich “miník” oproti originálu trochu protáhnul. Až časem možná docení, že oproti služební oktávce tak nějak lépe zatáčí a dá se s ním vymetat serpentiny o dost rychleji. Možná z nich nakonec tak trochu omylem udělá lepší řidiče. 

Vůbec nevadí, že v testovaném kousku je zastavěný “jen” tříválec. Jeho zvuk je poměrně pěkně vyladěný, takže nedrnčí a rovných sto kilowattů stačí i na svižnější svezení. Navíc i při radostném způsobu jízdy udrží spotřebu kolem sedmi litrů. Sekunduje mu povedená sedmistupňová dvouspojka, která se do delšího a “racionálnějšího” Mini výborně hodí, naturelem sportovnější manuál mi tu nechyběl. 

Natažení rozvoru má za následek ještě jednu vcelku zásadní změnu. Pětidvířko je podvozkově klidnější a tak nějak dospělejší. Méně skáče, méně se vrtí na nerovnostech, na druhou stranu ale přišlo o kousíček své pověstné “motokárovosti”. Pořád jde o špičku ve své třídě, rozhodně se z něj nestal nečitelný blob, ale rozdíl oproti krátké verzi je celkem znatelný. Nese to sebou ale i nespornou výhodu – vůz je ve městě a na okreskách o dost pohodlnější a ve vysokých dálničních rychlostech působí jistěji. Je to sice malý úkrok od hravosti, ale velký skok ke každodenní použitelnosti vozu. 

Verdikt

Zpočátku jsem měl pocit, že pan účetní v případě pětidveřového Mini vyhrál nad zbytkem vývojového týmu a donutil je postavit jen jedničkové BMW v jiném kabátě. Avšak mýlil jsem se. Pětidvířko rozhodně není jen takovou stylovější alternativou sterilního pětidveřového eurohatchbacku, případně “jedničky” od mateřského BMW, je pořád výborně ovladatelné a mrštné řidičské auto. Sice je krapet pohodlnější a kvůli delšímu rozvoru méně aginí, než jeho krátký sourozenec, ale rodinnému jménu ostudu neudělá. Roztomilé autíčko je pořád hlavně volbou srdce, bez ohledu na karoserii. Dvojice dveří navíc ale pomůže racionalizovat jeho koupi i řidičům, kteří mají děti. Napadá mě analogie s tím malým roadsterem, který tu nesmíme jmenovat – oblíbená odpověď na ideální rodinné auto pro majitele Miaty jsou dvě Miaty. U Mini si, s trochou kompromisů, pořád vystačíte s jedním autem. A to se počítá.

Jo a taky jsem čekal, že bude o dost dražší.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný zážehový tříválec 1499 ccm
Výkon: 100 kw 
Točivý moment: 220 Nm 
Převodovka: automatická sedmistupňová dvouspojková 
Maximální rychlost: 207 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 8,3 s 
Provozní hmotnost: 1230 kg 
Průměrná spotřeba dle výrobce: 5,2 l/100 km kombinovaná 
Průměrná spotřeba v testu: 7,3 l/100 km kombinovaná 
Základní cena modelu: 527 800,- Kč
Cena testovaného vozu: 823 160,- Kč