Méně je někdy více aneb f plný nemusí být nejlíp

Možná jste jako malí také chodili s tatínkem nebo dědečkem po bazarech obhlížet, co zrovna dovozcové od našich západních sousedů přivezli, případně (v menší míře) co kde vykoupili. Pamatuji si, jako by to bylo včera. Zvláště na prázdninách u babičky na Vysočině znamenal každý výlet za nákupy do nedalekého Humpolce, že se nutně musíme zastavit také v jednom z několika místních autobazarů, plných nablýskaných strojů. Renaulty 19, Fordy Sierra a Opely Astra vypadaly proti Kadettu mého otce úžasně a byly plné fantastických věcí, které naše auto neumělo. Centrální zamykání. Elektrická okénka, někdy dokonce i vzadu! Rádio na kazety, u dražších značek někdy i na cédéčka! Ve vzácných případech i kožené sedačky!

Svatým grálem v té době a ještě i nějaké ty roky potom bylo auto ‚f plný palbě‘. Plná výbava pro mě tehdy znamenala onu uctívanou kombinaci centrálu, elektrických okének a klimatizace, postupem času začalo přibývat dálkové ovládání k centrálu a možná dokonce tempomat. A po dlouhou dobu to tak i zůstalo. Ještě když jsem si před nějakými šesti lety kupoval svoje první moderní auto, Ford Mondeo Ghia z roku 2003, odpovídala jeho tehdy stále solidní výbava poučkám z 90. let. Okna v proudu, dálkáč, klíma. Tempomat se nekonal, za kůži si původní majitel nepřiplatil, ale jinak šlo o poměrně úctyhodně vybaveného zástupce svého druhu.

Ve vyšších třídách už se začínal svět měnit, přicházely navigace, bi-xenonové světlomety, bezklíčové vstupy a jiné vychytávky, ale u aut pro obyčejné lidi bylo zatím všechno víceméně při starém. Moje Mondeo nemělo vlastně nic, co jste si nemohli koupit na špičkové auto z osmdesátých let. No, vlastně jste téměř veškerou jeho výbavu mohli mít už v šedesátých, pokud byste obětovali cédéčko, plně automatickou klimatizaci a vyhřívání předních sedadel.

Teď, o málo víc než dekádu později, se ale svět běžných, masově vyráběných aut drasticky změnil. Ještě před deseti lety jste mohli u většiny modelů realisticky aspirovat na to, že si pořídíte kousek v plné výbavě. Dokonce se to dalo považovat za rozumné. 

Pokud vám někdo řekne, že si objednal Golfa v plné výbavě, nejspíš lže

Ale dnes? S pronikáním stále dalších a dalších technologií a vychytávek i do mainstreamových modelů se skutečně ‚plná výbava‘ pozvolna stává něčím poněkud extravagantním a v mnoha případech téměř nereálným. Za posledních pár týdnů jsem se osobně setkal s několika exempláři z kategorie vozů vybavených extravagantně (aniž musely být nutně v plné výbavě) a hraní si s konfigurátory odhalilo několik případů, kdy je plná výbava skutečně nereálná. Nebo si alespoň nedokážu představit, že si někdo takové auto objedná.

Ostatně, posuďte sami. Kolik si myslíte, že bude stát takový Volkswagen Golf ‚f plný palbě‘? Půl milionu? Tři čtvrtě? Samá voda. Pokud si objednáte takového Golfíka ‚se vším‘ a pokud nás konfigurátor nešálí a na něco jsme nezapomněli, přijde vás takový pětidveřový Golf 2.0 TDI s automatickou převodovkou DSG, adaptivním tempomatem, asistentem pro jízdu v pruzích, parkovacím asistentem, couvací kamerou, bezklíčovým vstupem a startováním, vyhřívanými, elektrickými a automaticky sklápěcími zrcátky, chytrým telefonováním, vyhřívaným čelním sklem, velkou navigací, adaptivním podvozkem, příplatkovým audiem, panoramatickým střešním oknem, vyhřívaným volantem a dalšími drobnostmi na krásných 1 121 341,- Kč. 

Až vám tedy příště někdo řekne, že si objednal ‚Golfa v plný‘, můžete mu s klidným svědomím říct, že lže. Protože jediná další alternativa je to, že je dotyčný člověk šílenec. Jakkoliv se totiž Golf pomalu stává něčím víc než obyčejným rodinným hatchbackem a přetváří se v pozoruhodný skoro-prémiový fenomén, zaplatit za vcelku běžný naftový hatchback cenu skromně vybaveného éčkového Mercedesu nezní zrovna jako věc, kterou by racionální člověk mohl udělat. 

U značek, které zákazníkům nedopřávají takovou svobodu v objednávce ‚á la carte‘ a omezují rozhodování na předpřipravené balíčky a kombinace výbav s motory, je tento efekt samozřejmě o něco méně výrazný. Přesto se však nejen v konfigurátorech, ale i při reálném testování setkáváme se spoustou aut, která jejich výbava posunuje daleko mimo ‚komfortní zónu‘ daného modelu. Všechna ta panoramatická okna, zástupy nejrůznějších elektronických trpaslíčků, audiosystémy slovutných značek a jiné hezké hračky jsou sice příjemné a okouzlující, ale když se člověk zamyslí nad tím, co doopravdy potřebuje, a především nad tím, kam tyto věci posouvají cenu, dávají čím dál menší smysl. Nebo přinejmenším nedává smysl si tyhle krásné hračky objednávat všechny.

Kupovat nové auto dnes není vůbec jednoduché. Už nemůžete prostě přijít a říct, že chcete všechno

Když se potom na ceník či konfigurátor podíváte střízlivýma očima, zjistíte, že by vás při objednávání čekala spousta těžkých vnitřních bojů. Objednám si ta skvělá LED světla, která ztlumí paprsky do protisměru a před vás stále září naplno? Nebo si raději připlatím za lepší sedačky? Smířím se s chudší výbavou, aby mi zbylo na silnější motor? Nebo naopak oželím pár kilowattů či nějaký ten válec, aby mi zbylo na hezčí interiér nebo navigaci s couvací kamerou?

Zkrátka a jednoduše, dnešní kupující nového auta to nemá vůbec jednoduché. Samozřejmě si může objednat automobil ‚f plný palbě z devadesátek‘, kterážto konfigurace se dnes obvykle označuje jako ‚f sociálu‘. Ale už nikdy nebude mít ten povznášející pocit, že si objednal auto úplně se vším, co si objednat mohl. Samozřejmě jsou výjimky – u leckterého modelu od Mazdy dává nejvyšší konfigurace nejlepší smysl, protože jen tak dostanete nejlepší motor, a třeba u Fordu Mustang sestává plná výbava ze tří nepříliš drahých položek. Ale u typického dnešního auta máte tolik možností volby, že vám nezbude než dělat kompromisy.

Musíte si najít auto, které bude tak akorát výkonné, tak akorát vybavené, a za to všechno zaplatíte cenu, která pro vás bude přijatelná. Už v minulosti se stávalo, že čtyřválcová verze nějakého modelu byla vyváženější a dávala větší smysl než šestiválec, nebo že dávalo o něco větší smysl nekupovat si nejvybavenější, nejdražší variantu. Ale nikdy to nebylo tak výrazné jako dnes, kdy je optimálním řešením u většiny modelů varianta někde ze středu nabídky – jak po stránce výbavy, tak motorů. Každé auto má svou ‚komfortní zónu‘, kde dává perfektní smysl a mimo kterou buďto působí příliš chudě a očesaně, nebo naopak dělá dojem, že hraje mimo svou ligu. Ale nikdy dřív nebylo tak snadné se mimo tuto zónu dostat.

Je to špatně? Nejspíš ne. Je hezké mít možnost objednat si rodinný hatchback s výbavou hodnou limuzíny, i když tuto možnost patrně nikdy nevyužijete naplno. Ale možná se tak ztratilo něco z kouzla jednodušších časů, kdy jste mohli jednoduše přijít do showroomu, objednat si to nejlepší, co bylo možné objednat, a ono to bylo opravdu nejlepší. Dnes je tou nejlepší volbou obvykle jakýsi kompromis, skrytý hluboko v temnotách ceníků a konfigurátorů. Možná to bude prostřední motorizace s druhou výbavou odspodu a pár příplatkovými položkami, na nejmenších kolech, která se prodávají. Možná to bude druhá nejslabší motorizace se spoustou výbavy. Možná to bude něco úplně jiného. Ale téměř nikdy to nebude ten nejšpičkovější model nabídky.

A to jsme se ještě nezmínili o případech, kdy by u některých položek na přání bylo lepší si připlatit, aby vám je výrobce nenamontoval…