Leyland Princess: Zakletá princezna

Před časem jsme se v článku na Autíčkáři vraceli do historie k prapodivné kategorii velkých hatchbacků, které se pokusily rozvířit stojaté vody sedanů vyšší střední třídy. A tak už víme, že se tento pokus nesetkal tak úplně s úspěchem. A dnes se podíváme na jeden konkrétní vůz z let sedmdesátých, který celý tento debakl předznamenal.

Psal se rok 1975, když spatřil světlo světa. Jeho tvůrcem byl prapodivný automobilový gigant, společnost British Leyland. Pokud nejste obeznámeni s vzestupy a pády britské automobilové velmoci, dovolte mi malou vsuvku na téma ‘jak zničit impérium snadno a rychle’. 

Ve Velké Británii byl motorismus nesmírně populární prakticky od vynálezu automobilu jako takového. A tak tu byly stovky firem a dílniček, které se zabývaly stavbou aut. Auta však byla stále komplikovanější a vývoj dražší, což vedlo k tomu, že někteří výrobci už nestačili sledovat trend, své provozy zavřeli nebo odprodali jiným. Ti, kdo dokázali přežít, mezi sebou začali uzavírat různé partnerské smlouvy a vše vyvrcholilo roku 1968 vznikem obřího koncernu British Leyland Motor Corporation Ltd nebo prostě jen British Leyland.

Tento podnik si žil tak trochu svým životem. Když českoslovenští soudruzi prováděli restrukturalizaci našeho průmyslu a zakládali AZNP, jejich cílem bylo vlastně přesně něco takového. Co se nepodařilo soudruhům v socialistickém Československu, to soudruzi v kapitalistické Británii dokázali – vytvořili jeden obří centrálně plánovaný automobilový moloch. V rámci boje proti vykořisťování proletariátu získávaly odbory stále silnější slovo při strategických rozhodnutích společnosti a když se do toho všeho přidala ropná krize, zdálo se, že celý British Leyland je odsouzen k zániku.

To by ale byla katastrofa. V té době už koncern sdružoval téměř celý britský automobilový průmysl, byly tu značky Austin, Land Rover, Leyland, MG, Riley, Wolseley, Vanden Plas, Jaguar, Mini, Morris, Rover i Triumph. 40% Britů jezdilo ve vozech vyrobených některou ze značek British Leyland. A tak Spojené království přistoupilo k částečnému znárodnění celého podniku. Vstup státního kapitálu měl společnosti pomoci překlenout nejhorší období a pomoci jí od jistého zániku. Z umírajícího pacienta se tak stal pacient uměle udržovaný při životě. 

I lidem uvnitř však bylo brzy jasné, že tudy cesta nevede, že večírek končí a kapela hraje poslední song. Levicoví buřiči se chopili příležitosti a továrny tak v zájmu nejrůznějších revolucí putovaly od jedné stávky ke druhé, zatímco vedení podniku už se ani nesnažilo skrývat převody peněz kamsi mimo společnost – však nebyl čas, penězovody od vlády mohly vyschnout každým dnem.

A v této době přichází na svět Princess, automobil s moderní koncepcí, pohonem předních kol, hydropneumatickým odpružením, motory OHC ‘E-Series’ spřažené s pětistupňovou převodovkou a dvěma karosářskými variantami – liftback a kombi. To nezní vůbec špatně, a asi by to ani špatné nebylo, kdyby to byla pravda. Jenže…

Tady se nám příběh Princess maličko zadrhává. Kombi je zrušeno okamžitě, z liftbacku se stává sedan. Tedy splývavá záď zůstala, ale otevíravá zůstala jen spodní část pod oknem. Ani zbytek plánů nezůstal beze změn. Pětistupňová převodovka zůstala jen na rýsovacích prknech, Princess dostala do vínku starší čtyřkvalt a alternativně i třístupňový automat. Ten by za normálních okolností odpovídal povaze vozu, jenže automat potřebuje výkonovou rezervu – a ta tu zoufale chyběla. 

Moderní motor E-Series byl ponechán jen pro vrcholnou variantu, většina kusů si musela vystačit s OHV čtyřválcem B-Series z šedesátých let. Pro velký (dnes bychom řekli manažerský) vůz to znamenalo maximální rychlost 149 km/h a především potom zrychlení ‘z nuly na sto’ za nějakých 16,5 vteřiny. To nebylo dobré. Vrcholné varianty na tom byly lépe, tady už úřadoval modernější agregát. Byl to motor z již zmíněné řady E-Series, konkrétně se jednalo o řadový šestiválec o objemu 2,2 litru a výkonu 81 kW. S tímto motorem už Princess zvládala akceleraci na stovku pod 12 vteřin a maximálka se posunula k hranici 170 km/h – což už byly ve své době odpovídající hodnoty. 

A potom tu byla samotná výroba a distribuce nového auta. British Leyland původně rozdělil nový vůz mezi tři své značky – Austin, Morris a Wolseley. Rozdíly byly ve výbavě, (Austin tvořil pomyslný základ nabídky, Wolseley naopak vrchol nabízený výhradně s šestiválcem) a v designu přídě. Austin přišel s moderním vzhledem s obdélníkovými lampami, Wolseley a Morris s dravější čtveřicí kulatých světlometů. Jenže..

Jenže ještě téhož roku se kapitáni znárodněného podniku pohádali a všechny materiály a propagace tří sesterských princezen byly zkartovány. Bude jen jedna Princess a když se neumíte dohodout, bude se prodávat pod značkou Leyland. Jenže… 

Jenže značka Leyland nemá tradici a v myslích Britů je jen synonymem agónie automobilového průmyslu. Zkrátka něco, co se jmenuje Leyland, nikdo nechce. A tak v roce 1978 přichází modernizovaná verze. V rámci modernizace dostává auto vylepšenou elektroinstalaci, která už prý bude opravdu fungovat, a především potom dva modernější OHC motory O-Series, které nahrazují zoufalou základní ‘jedna-osmičku’. A Princess už není Leyland, teď je to společný vůz Austinu a Morrisu. Jenže…

Jenže stávkami zmítané továrny už definitivně ztratily důvěru veřejnosti. Prodeje mimo státní sektor jsou mizivé, dalším vylepšením brání vedení podniku z obavy, že vůz začne přetahovat zákazníky Roveru SD1 a konkurence postupuje mílovými kroky. V roce 1981 výroba Princess končí a British Leyland představuje nástupce, Austin Ambasador. Auto, které vzhledem přídě připomíná soudobou produkci Fordu, stojí na stejném základu, jako Princess, karoserie je však důkladně přepracována a konečně dostává páté dveře. Také je tu nový dvoulitr o výkonu sto koní, který  dynamikou blíží šestiválci, avšak s mnohem rozumnější spotřebou paliva. Tak nějak měla vypadat Princess od samého začátku. Jenže…

Jenže teď už je pozdě. Ford představuje Sierru, která brzy zcela ovládne britský trh. Austin na to reaguje zcela novým modelem Montego. Na tento hřebíček do rakve britského automobilového impéria se podíváme třeba zase někdy příště. 

Roku 1986 British Leyland zanikl. Rover byl převeden nejprve pod British Aerospace a následně do zapomnění, značky Austin, Woseley, Morris a mnohé další zanikly úplně, zbytek odkoupili a částečně zachránili globální automobiloví hráči. A to je vlastně konec příběhu. Ukazuje nám, že i nemyslitelné se může stát, i velká velmoc může snadno padnout a že ve světě aut se každé zaváhání trestá tvrdě a nemilosrdně. Kdo nemá co nabídnout, ten zahyne. 

Jaký vůz z nabídky British Leyland byste si vybrali vy? A mohla Princess vůbec uspět? Na vaše názory se těšíme v diskusi!