Kia Sportage: Tohle není Gangnam Style

Není to tak dávno, co jsme korejské vozy považovali za střízlivý ústupek peněžence, a to, co automobilky z dálného východu prezentovaly jako SUV, vypadalo spíš jako kousek agrární techniky. Časy se mění a Korejci s nimi, někteří dokonce víc než jiní. Přiznávám bez mučení, že směr, kterým se v současnosti ubírá KIA, se mi dost líbí. 
Na českém trhu je Sportage suverénně nejúspěšnějším modelem značky, prodeje během jediného roku narostly o 46 %. Jakožto ukázkového zástupce cílové skupiny rodinného SUV mě zajímalo, jaké kouzlo se její popularitou ukrývá.

Dívám se, dívám

Vzpomínám si, že Sportage byla jedním z prvních SUV, které mě zaujalo po stránce vzhledu. Bylo to v roce 2010, na našich silnicích se právě objevila třetí generace a přistihla jsem se, že se po ní mimoděk ohlížím. Pro moje oko byla dokonale konzistentní. Kompaktní, ale ne ožvýkaná, majestátní, ale ne nabubřelá, důvěryhodná, ale ne nudná. Působila velmi ‚neasijsky‘, což dává smysl, když vezmeme v potaz, že u rýsovacího prkna si dala schůzku dvě designérská esa starého kontinentu, Peter Schreyer a Massimo Frascella.

Zatímco facelift v roce 2013 mi připadal spíš jako krok zpátky, loni představená čtvrtá generace se opět nebojí změn. Připomíná mi sice spoustu věcí, které nejsou zrovna krásné – kupříkladu Nissan Micra nebo blobfish –, přesto jako celek vypadá originálně a nevtíravě zároveň. Zlí jazykové tvrdí, že tu proběhla jistá inspirace malým SUV Porsche, ale asi nemám dost rozvinutou představivost nebo nejím ty správné bonbóny. Zbývá tedy jedna otázka: co na novou odvážnou fasádu řeknou zákazníci. Stačí se rozhlédnout po ulicích, a můžeme si směle odpovědět: netušíme, co říkají, ale nakupují.

Sedí topič u piana

První dojem po usazení na sedadlo vozu v nejvyšší výbavové verzi DeLuxe je velmi příjemný. Koukat na svět svrchu mě baví a klidně se mi smějte, že jsem nafrněná soccer mom. Ještě zavřít dveře… příjemně tlumené žuchnutí (žádný rachot jako u vrat od stodoly), a je ticho. Koncert pro rozbrusku, zrezivělé trubky a sbor uřvaných klempířů zůstává venku, takže konstatuji, že kabina je slušně odhlučněná. 

Kožkou v barvě capuccina mě ještě nikdo neurazil, tady je navíc střízlivě kombinována s černou a díky tomu nepůsobí jako nudný monolit. Všitá paspulka, kterou jsem kdysi obdivovala v Roveru 75, se mi líbí i dnes. Přístrojová deska nepřináší žádné designové inovace, tady se ctí spíš konzervativní tradice a funkčnost (zaplať pánbůh za ty dary). Čudlíky se sice nešetřilo, množství má ale daleko do zdivočelé křížovky a jejich ovládání nevyžaduje transcendentální meditační techniky. Dílenské zpracování interiéru má úroveň, která v ničem nezaostává za movitějšími příbuznými, materiály jsou solidní, hrany lícují, nic nevrže a výsledným dojmem je útulná a klidná atmosféra. Prostoru se v kabině najde dost pro čtyřčlennou rodinu, pokud nejste klan šampionů NBA, počítá se dokonce i s pasažéry s nohama a hlavou na zadních sedadlech.

Jede jede mašinka

Pod kapotou mám dvoulitrový naftový čtyřválec s výkonem 185 koní zkombinovaný se šestistupňovou automatickou převodovkou. Je to asi nejsmysluplnější konfigurace, kterou si člověk do tohoto auta může poručit. Má dostatek síly na předjíždění i rychlé přesuny po dálnici, po kratičkém lagu nakopává turbo a působivě táhne až ke čtyřce na otáčkoměru. Motor přitom neobtěžuje hlasitým projevem a po zahřátí mizí i lehké vibrace, asi se nemusím bát ho označit za kultivovaný. Nadšenec do dvoustopých vozidel možná neuslyší rád, že motor absolutně postrádá emoce, je to prostě generický dieselový pohon. Co je na něm tedy smysluplného? Dělá přesně to, co má v popisu práce, absence emocí se projevuje tak, že o něm zkrátka nevíte. A když si sednu do rodinného auta s vyšším těžištěm a pohodlnými sedačkami, nic jiného ani nežádám. Nerušivost pohonného ústrojí podporuje i systém start-stop – ten tu totiž není. Výrobcem inzerované spotřeby 6,3 litru se mi dosáhnout nepodařilo, realita (aspoň ta moje) se pohybuje spíš mezi 8 a 9 litry, přičemž lehce převažovala jízda ve městě. 

Volbu ideálních otáček má na starosti starý dobrý dobrý hydroměnič a to kvituji s povděkem. Když jsem se před časem svezla Optimou s novou dvojspojkovou převodovkou DCT, řazení mi ve srovnání s ‚klasikou‘ připadalo poněkud hyperaktivní. V SUV nemám zapotřebí podávat kdovíjak sportovní výkony, proto mi ani trochu nevadí, že hydroměnič ztrácí nějakou tu setinku rychlosti, mnohem víc ocením jeho plynulost a hladkost.

Ležérní charakter má i podvozek – rozhodně se specializuje spíš na pohodlí než na sport. Nerovnosti na silnici ‚nežehlí‘, spíš je příjemně zaobluje, takže o nich sice vím, ale nelezou mi na nervy. Komfortní naladění kupodivu nevede k nejistotě v zatáčkách. Ptáčkové si cvrlikají, že KIA přidala na podílu vysokopevnostní oceli a tuhosti příčné stabilizace, což by mělo vyústit v pevnější karoserii a stabilnější jízdu. Má to jeden vcelku zajímavý důsledek – během jízdy po okreskách vás při pohledu na tachometr může překvapit aktuální rychlost, která je o dost vyšší, než se pocitově jeví, což ještě umocňuje dnes standardní odtažité řízení. Člověk tak může lehce upadnout do spárů policie nebo také nepředvídaně narazit na místo, kde řízení ve vyšší rychlosti nezvládne. 
Další milé překvapení je, že v městském provozu se Sportage nechová jako mastodont, ale jako normální auto. Má slušný poloměr otáčení, oproti předchozí generaci je z ní dobře vidět ven a při rozjíždění nemáte pocit, že za sebou táhnete přívěs s kládami. 

Na rozloučenou

Po přečtení odstavců výše se mě na okamžik zmocnila panika. Napsala jsem nudný, popisný a politicky korektní test, který by se dobře vyjímal v Universu pohonných jednotek, ale na Autíčkáři působí jako pěst na oko. Co se dá dělat. Přepisovat ho nehodlám, jiného výsledku bych se totiž nedobrala ani na desátý pokus. Sportage je právě tak politicky korektní jako tento článek. Je i trochu nudná – jako středoproudý popový song zkomponovaný dobrým skladatelem, obdařený inteligentním textem, zahraný profesionálními muzikanty a zazpívaný zkušeným interpretem. Experimentální beaty a oduševnělý chraplák možná chytnou za srdce víc, ale pouštět si je po ránu každý den by člověka přivedlo do blázince. Kia Sportage je naopak společníkem, který vás ani po roce každodenního soužití nezačne rozčilovat. 

Technické údaje

Motor: vznětový čtyřválec 1 995 cm3
Výkon: 136 kW v 4 000 ot./min
Točivý moment: 400 Nm v 1 750 – 2 750 ot./min
Převodovka: automatická šestistupňová
Maximální rychlost: 201 km/h
0-100 km/h: 9,5 s 
Průměrná spotřeba udávaná: 6,3 l/100 km 
Průměrná spotřeba v testu: 8,3 l/100 km 
Cena s testovanou motorizací a výbavou DeLuxe: od 789 980 Kč