950 km na jednu nádrž. Dieselová motorka Kawasaki KLR650 je ultimátní stroj do časů apokalypsy

Nikdy dřív nebyl motocyklový trh tak pestrý jako dneska. Existují motorky malé i velké, drsné i uhlazené, sportovní i kochací, levné, drahé… a tak můžeme pokračovat. Všechny však mají jedno společné, nepočítám-li první, zatím nepříliš použitelné vlaštovky ze světa elektromobility. Jezdí na benzin. Kampak se poděl diesel, ten nezničitelný držák, mistr efektivity a strážce našich peněženek? Čím to, že se v jedné stopě nikdy neprosadil? Jednoduše proto, že motor spalující naftu je velký a těžký. Bez turba z něj navíc nevykřešete kdovíjaké množství výkonu a turbo, to jsou další kila navíc. Experimenty s naftou se sice čas od času objevují, pravidelně však končí bombastickým titukem v novinách, nanejvýš naleštěným prototypem na motosalonu. Proč vrážet velké peníze do vývoje šílenosti, kterou nikdo nechce…

Konec benzinu na bojištích

Pak jsou tu ovšem velmi specifické skupiny s velmi specifickými požadavky. Třeba americká armáda, operující v zapadlých a nehostinných koutech světa. Dovolte mi stručné historické okénko. V 80. letech minulého století začala námořní pěchota opět ve větší míře využívat motorky, zejména k lehkému průzkumu, kontrole území a kurýrním účelům. Tradiční dvorní dodavatelé motocyklů – Indian a Harley Davidson -, kteří dominovali jedné stopě během první a druhé světové války, měli ovšem problém nabídnout správné stroje, neboť jejich motorky se pro menší operace v drsném terénu příliš nehodily.

Mnohem vhodnější se ukázalo být japonské enduro Kawasaki KLR250, které se zabydlelo v jednotkách USMC a osvědčilo se třeba i během války v Zálivu. Nezničitelný dirtbike – tou dobou ještě poháněný benzinem – však měl v polovině 90. let odslouženo a velení se pomalu poohlíželo po jeho náhradě. A právě v tuto chvíli přichází zásadní změna pravidel hry, která opět odstavila na druhou kolej Harley-Davidson, respektive jeho britskou značku Armstrong. Model MT350, který firma armádě nabídla, odpovídal odolností a terénními schopnostmi – jenže jezdil na benzin a tou dobou už oficíři věděli, že tudy cesta nevede. 

V souvislosti s dlouhodobým plánem používat na bojištích jednotné palivo (členské státy NATO ho odsouhlasily už v roce 1984 z důvodu přehlednější logistiky) velení USMC vydalo rozhodnutí, že od roku 2005 nebude své jednotky zásobovat benzinem. Všechny stroje od Humvees přes Abramsy až po neviditelné zabijáky B2 musely být v době války schopné spalovat JP-8, standardizované letecké palivo derivované z kerosenu. V čase míru pak mohla technika jezdit na naftu. Reálný dopad tohoto rozhodnutí nebyl tak drtivý, jak by se mohlo zdát, neboť tou dobou už byl benzin v armádních podmínkách používán jen výjimečně. Kromě jednoho typu polního generátoru ho potřebovaly pouze motorky…. 

Kawasaki KLR650 jako dokonalý základ

Do výběrového řízení na naftový motocykl, které USMC vypsaly s pobídkou, že zafinancují vývoj, se přihlásilo 40 společností. Vítězně z nej vyšel Fred Hayes se svou kalifornskou společností Hayes Diversified Technologies, která dodávala upravené motorky armádě už od 70. let. Jako základ použil opět Kawasaki, tentokrát KLR650. Maloobjemová jednoválcová adventura byla už tehdy legendou, opěvovanou pro svou spolehlivost, odolnost a skvělou průchodnost terénem, rozměr rámu byl navíc vhodný pro vestavbu dieselového motoru. Firma HDT vyvinula vlastní jednotku o objemu 584 ccm zkonstruovanou s ohledem na vysoký kompresní poměr a vestavěla ji do modifikovaného motocyklu, který si z původního pohonného systému uchoval jen klikovou skříň a pětistupňovou převodovku.

Prvních devět kusů s označením M1030M1 Hayes předal zástupcům USMC v roce 2001 a reakce byly více než povzbudivé. Okamžitě se začalo vyrábět. 

Plná výbava s infračerveným světlem

Jízda na dieselovém armádním speciálu byla zcela jistě zážitkem i pro ostřílené mariňáky. Přesná hodnota výkonu se v historických análech liší, neboť do velké míry závisela na kvalitě použitého paliva, přibližně však činila 30 koní a stroj se dokázal řítit až 130kilometrovou rychlostí. Jezdec se musel smířit s mohutnými vibracemi, neboť vyvažovací hřídel byla v zájmu úspory hmotnosti a komplikovanosti agregátu odstraněna. Mašina bez jezdce a nákladu vážila 180 kilogramů, což je celkem přívětivá hodnota, zvlášť když vezmeme v potaz, že přední i zadní zavěšení bylo jaksepatří fortifikované a na vršku stroje seděla nádrž o objemu 23 litrů.

Poslechněte si ten charakterní zvuk! 

K dalším úpravám patřila odolnější baterie AGM, zatemňovací lampy a infračervené osvětlení. Všechny důležité části byly odolné vůči prachu i vodě, v případě potřeby dokázala motorka brodit až do výšky 61 centimetrů. Matné povrchy zase zaručovaly, že stroj nebude prozrazen odrazem světla. 

Nechce nic, vydrží všechno

Zkušenosti jezdců dokládají, že nezničitelná motorka byla – jemně řečeno – rozvážná. Maximální rychlost sice nepatřila k nejhorším, člověk si ji však musel zasloužit a trpělivě čekat, než se stroj za doprovodu agrárního burácení rozpohybuje. Na druhou stranu měl značný točivý moment poskytující důstojnou tažnou sílu a bez ohledu na podmínky či péči byla motorka prakticky nezničitelná. Největší trumf pak představoval neuvěřitelný dojezd, který byl jednou z hlavních podmínek armádní zakázky. S objemnou nádrží a mizivou spotřebou zvládl motocykl ujet až 950 kilometrů na jedno natankování. K tomu výrobce zaručoval, že motor dokáže spalovat sedm typů paliva – od běžné nafty přes bionaftu až po různé druhy leteckého petroleje. 

Americká armáda odebrala od HDT přibližně 440 kusů, další nezjištěné množství putovalo do ostatních členských států NATO. Zhruba před patnácti lety byly motorky z arzenálu vyřazeny (pravděpodobně pro nemožnost jejich ochraně vůči IED) a rozprodávaly se soukromým majitelům, přednostně z řad vojáků. Cena kolem 18 tisíc amerických dolarů nebyla právě nízká, po přeživších speciálech se však jen zaprášilo a dnes představují ceněný sběratelský kousek. Pokud na něj v inzerci či na internetové aukci narazíte, neváhejte ani chvilku – lepší dopravní prostředek pro časy apokalypsy si nelze představit. 

P.S. Kam zmizel Fred Hayes a jeho plány?

Mimochodem, Fred Hayes měl se svým naftovým speciálem velké plány a na internetu najdete mnoho zmínek o tom, že koncem prvního desetiletí bude spuštěn jeho prodej pro civilní účely. K tomu bohužel nikdy nedošlo. V roce 2009 však byla společnost HDT prodána a nový majitel o dva roky později ukončil její činnost. Fred Hayes ještě pár let pokračoval ve stavbách naftových motocyklů, s nimiž se úspěšně účastnil souteží v rychlosti a spotřebě. V soutěži na Bonneville Salt Flats dosáhl jeho naftový streamliner s objemem 670 ccm maximální rychlosti 195 kilometrů v hodině, v klání Vetter Fuel Challenge zazářil se spotřebou 1,6 litru na 100 kilometrů v rychlosti 112 km/h.

V dalších letech však zprávy o civilní naftové motorce, jakož i o zakladateli HDR utichly. Vývoj dieselových motocyklů dnes setrvává v kategorii bizarností a naftové revoluce se v nejbližších letech pravděpodobně nedočkáme…

Zdroje:
magazine.cycleworld.com
bikeexif.com
rideapart.com
advrider.com
nytimes.com
silodrome.com
nationalmcmuseum.org
craigvetter.com