Jsou létající auta nesmyslem? Poučme se z historie - část druhá

Už minule jsem vám sliboval, že se podíváme na trochu zajímavější výsledky lidského snažení dostat naše milované automobily na nebesa. O těch běžnějších, tedy létajících autech s pevnými křídly, si můžete přečíst zde. Minule jsem se také zaobíral smysluplností prostého spojení auta a letadla, přičemž výsledkem bylo poznání, že takové snahy končí většinou fiaskem pramenícím ze spojení nevýhod auta a letadla. Možná tedy nakonec nebude nejlepším řešením použít jako základ letadlo s pevnými křídly, nýbrž něco zajímavějšího. Třeba vrtulník? Konec konců, Airbus se zabývá studií právě na základě vrtulníku, nebo lépe řečeno stroje s kolmým startem a přistáním. Zjevnou výhodou takového řešení je prakticky nulová délka dráhy potřebné pro vzlet, lidsky řečeno, vzlétnete i přistanete na fleku. 

Tušíte-li ovšem alespoň něco málo o principech fungování a konstrukce vrtulníků, můžete hned namítnout, že se jedná o příliš složitý létající stroj, vyžadující navíc značné množství výkonu, a odvážnější jedinci dokonce prohlásí, že vrtulník létá pouze proto, že je tak hnusný, až jej země odpuzuje. V takovém případě přichází na scénu létající aparát zvaný vírník. Jeho hlavní rotor není poháněn motorem, nýbrž nabíhajícím proudem vzduchu a pro dopředný pohyb slouží motor opatřený většinou tlačnou vrtulí. Takový stroj potom spojuje výhody vrtulníku a letadla s pevnými křídly. Nemá takové nároky na výkon, a aspoň co se týká přistání, jeho nároky na plochu jsou srovnatelné s vrtulníkem v režimu autorotace. Lidsky řečeno vzlétnete na padesáti metrech a přistanete na tenisový kurt. 

Proč se ale pouštím na automobilovém webu do rozdělování koncepcí letadel s rotujícími nosnými plochami? To z toho prostého důvodu, že i takové létající stroje mohou být vzorem pro létající automobily, jak si ostatně hned ukážeme. A možná byste nevěřili, někteří odvážní konstruktéři dokonce nahradili pevná křídla a rotory prostým padákovým kluzákem. Připraveni poznat to nejpodivnější, co konstruktéři létajících automobilů vymysleli? Začněme tedy.
 

První bezkřídlý –  Autogiro AC-35

Nebude velkým překvapením, že první létající automobil bez pevných křídel vzniknul zrovna ve Spojených státech, kolébce letectví. Nevypadá možná příliš jako prakticky použitelný automobil, musíme ovšem vzít v potaz dobu vzniku. V roce 1935 totiž byly i dnes tak běžné vrtulníky horkou novinkou, vírník schopný pohybu po silnicích tedy musel být považován za stvoření ďáblovo. O co tedy šlo? Prazvláštní létající aparát s tažnou vrtulí a nosným rotorem není typickým zástupcem vírníků, neb jeho poháněná vrtule není tlačná, což je daleko vhodnější z aerodynamického hlediska.

Oproti tomu podvozek připomíná dobu svého vzniku zcela zřetelně, ovšem zdání klame. Pokud byste hledali, které kolo je při jízdě po zemi poháněno, pak vězte, že se jedná o to zadní, u letadel běžně nazývané jako ostruhové. Další aspekty konstrukce jsou už zcela poplatné době vzniku, přední část tvoří trubková příhradovina, část za kabinou je dřevěná, celý stroj je potažen plátnem. Co do letuschopnosti nebyl prototyp AC-35 příliš úspěsným, podle dostupných informací provedl několik zkušebních letů v průběhu roku 1936, a dále se s testováním nepokračovalo. Pro zajímavost dodejme, že pro vzlet i přistání si tento podivuhodný stroj vystačil s necelými 60 metry dráhy.

Wagner Rotorcar – nadějný německý neúspěch

Abychom se dostali k vrtulníkům, musíme tentokrát do Německa. Tam v roce 1962 pod taktovkou konstruktéra Alfreda Vogta vzniknul létající stroj připomínající helikoptéru a automobil v jednom. Jak už to v rámci pokusného vývoje bývá, vzniklo několik iterací, všechny ovšem spoléhaly na dva protiběžné nosné rotory, obvykle vídané u helikoptér sovětské provenience, poháněné hvězdicovým leteckým motorem. Teprve třetí prototyp byl prvním, který podniknul zkušební lety, ovšem mezi lety 65 a 71 zažil období stagnace a po předání projektu společnosti Helikopter Technik München se po něm slehla zem.

PAL-V One – holandský motocyklový vírník

V nedávné minulosti se s konceptem létajícího pozemního přibližovadla vytasili pánové ze země tulipánů. Jejich počin s názvem PAL-V One kombinuje opět letové vlastnosti vírníku s jízdními vlastnostmi tříkolového motocyklu, ne nepodobného oblíbeným tříkolovým skútrum známým z produkce výrobce Piaggio. Tandemové uspořádání kabiny poskytuje prostor pro řidiče a pasažéra, skládací hlavní a tlačný rotor se pro let rozloží a výsledkem je vírník schopný se měřit s klasickými vírníky. Motor o výkonu 170 kW umožňuje dosahovat maximální pozemní rychlosti až 180 km/h, přičemž cestovní rychlost letu je totožná. Za cenu okolo 300 000 amerických dolarů tedy můžete plně vychutnávat svobody, kterou vám kombinace jízdy a letu tímto strojem nabízí. Opět můžeme jen odhadovat, zda tento projekt dosáhne alespoň minimálního komerčního úspěchu a nezůstane pouze hračkou pro výstřední jedince.

GyroDrive – česká snaha o díru do světa

Vírníky si získávají stale více popularity i v našich končinách. Přerovský výrobce Nirvana Autogyro se nedávno pochlubil videem, v němž jejich upravený vírník GyroDrive, vycházející z modelu Cavalon, cestuje až do Prahy na Václavské náměstí, kde si pilot/řidič v jedné osobě zastaví na kafe. Vypadá to celé velice lákavě, ostatně se jedná o standardní vírník Cavalon, který dokáže létat až rychlostí 180 km/h. Pohon ve vzduchu obstarává letecký motor Rotax 912 o výkonu 100 koní, Jediným limitem pro jízdu po silnici se tak zdá být rychlost omezená na 45 km/h, ale můžete doufat, že ostatní účastníci silničního provozu budou vaším vozidlem natolik fascinováni, že vám lehké zdržení provozu blahosklonně prominou. Pro milovníky moderních technologií můžeme přidat informaci, že výrobce uvažuje o implementaci hybridního pohonu, který by pro jízdu po zemi používal elektromotor.
 

Padákové šílenství – Parajet Skycar a I-Tec Maverick

Pro vozidla, která jsou určena zejména pro volný čas a nejsou na ně kladeny nároky na vysokou cestovní rychlost a dolet, lze použít padákový kluzák. Jeho výhodou je, že ve složeném stavu poměrně kompaktní a lehký, nevýhodou nutnost opětovného zabalení po přístání, které může být časově náročné.

Britský Parajet Skycar si získal popularitu zejména svou cestou z Francie do Mali, kdy za 40 dní překonal více než 4000 km jak po zemi, tak vzduchem. Terénní bugina je z podstaty věci rychlejší na zemi, díky motoru Yamaha o výkonu 140 koní dosahuje rychlosti až 185 km/h, zatímco ve vzduchu na padáku je schopen rychlostí pouze polovičních. Parajet pracuje také na zástavbě motorů konstrukční řady Sigma ze stájí firmy Ford.

Milovníky motorů Subaru osloví spíše americký stroj I-Tec Maverick. Dalším pozitivním aspektem je koncepce pohonu, jedná se totiž o zadokolku. Snad jen přítomnost převodovky CVT může petrolheady poněkud odradit.

Obě vozidla však spojují terénní schopnosti s jistou flexibilitou přínašející schopnost překonávat nesjízdný terén vzdušnou cestou. Mimo jiné proto I-Tec jednu dobu hledal možnosti jak dodávat svůj Maverick misionářům působícím v pralesech jižní Ameriky.

Jak vidíte, oblast létajících automobilů je odvětvím velice rozmanitým. Zdá se, že lidské kreativitě se meze nekladou, ovšem není možné opomíjet skutečnost, že přes značnou vynalézavost konstruktérů dávají běžní uživatelé stále přednost konvenčním způsobům dopravy a volí automobil nebo motocykl pro jízdu po silnicích, a letadlo případně vrtulník pro létání. Příště se podíváme na stroj, který je nám jednak velmi blízký, a jednak slibuje, že bude konečně tím, který změní pohled na létající auta jednou pro vždy. Zdá se, že veškeré předpoklady k úspěchu má, můžeme tedy jen napjatě sledovat, jak vlastně nakonec dopadne.