Jak korporát vytvořil nejošklivější auto historie (a proč je přesto skvělé)

Do chvíle, kdy se z něj stala seriálová legenda díky seriálu Breaking Bad (Perníkový táta), byl Pontiac Aztek známý víceméně jen z žebříčků nejošklivějších aut historie, ve kterých se pravidelně umisťoval na předních příčkách. A možná také mezi pár nadšenci, kteří ho obdivovali pro jeho praktičnost a chytrá řešení, od vyjímatelné ledničky přes stan až po uzpůsobení pro kempování a grilovačky. Jak se ale mohlo vůbec stát, že velká a zavedená automobilka vytvořila a pokusila se prodávat něco tak ohyzdného? 

Přesně o tom se kdysi pro magazín Road&Track rozepsal Bob Lutz, legendární manažer, který prošel snad všemi velkými americkými automobilkami. U vývoje Azteku sice nebyl, ale sledoval ho z povzdálí a ve svém článku skvěle popsal všechny chyby, které korporátní moloch v honbě za mladými zákazníky udělal.

General Motors je už někdy od sedmdesátých let, ne-li déle, typickým představitelem zatuhlého korporátního molochu, který nebyl schopen pružně reagovat na okolní svět. Když v sedmdesátých letech přišla ropná krize a emisní normy, trh zaplatila malá, úsporná a kvalitní japonská auta – a GM se zmohlo jen na v teorii skvělý, ale v praxi naprosto příšerný Chevrolet Vega. Stejně to dopadlo s tragickým pokusem zavést na konci 70. let naftové motory, s nejrůznějšími elektronickými pokusy let osmdesátých nebo s projekty jako Pontiac Fiero, který byl typickým příkladem tendence GM ukončit výrobu auta ve chvíli, kdy se ho konečně podařilo doladit.

V době, kdy se začal Aztek v devadesátých letech vyvíjet, ale vedení koncernu cítilo, že potřebuje lépe zacílit na mladší zákazníky a zbavit se své poněkud zastydlé pověsti. Proto rozhodlo, že alespoň 40 % nových projektů bude inovativních. Což je samozřejmě přesně ten způsob, jak vyvolat skutečné inovace – za pomoci kvót a tabulek v Excelu.

Ani to by však ještě nemuselo vadit. Když si řeknete, že 4 z 10 nových modelů se pokusíte udělat zajímavé, originální a jinak, než jste byli zvyklí, může vás to vyprovokovat k novým myšlenkám. A i v případě Azteku tomu tak vlastně bylo. Původní koncept byl sice také dosti podivný a výstřední, ale nebyl vyloženě odporný. Jen zvláštní. Kdyby k jeho realizaci došlo v dnešní době, kdy už výrobní technologie umožňují převést koncept do sériové výroby téměř beze změn, mohl být Aztek hitem a možná by byl dnes oslavován jako začátek nové cesty GM.

Jenomže v temné korporátní duši GM byl příliš hluboce zakořeněn šetřílkovský přístup účetních. Udělat sériový Aztek podobný konceptu by stálo hodně peněz. A inovacím se sice meze nekladou, ale jen pokud to nestojí peníze. Takže došlo k tomu, co se u General Motors stávalo odedávna. Nadějný projekt byl naroubován na nejbližší platformu, která ležela po ruce a u které byly dostatečné kapacity pro výrobu. V tomto případě šlo o podvozkovou plošinu minivanů Chevrolet Lumina a Pontiac Trans Sport, které se k nám do Evropy dostaly jako Opel Sintra.

Už tušíte problém? Samozřejmě. Zatímoc koncept Azteku bylo rozkročené, drsně se tvářící SUV, minivan je úzká a vysoká krabička na lidi. A zatímco spoustu jiných věcí můžete v rámci platformy upravovat víceméně jak chcete, s něklika základními proporcemi zkrátka nehnete. Nepřidáte šířku, nezměníte rozvor a nemůžete příliš hýbat s přepážkou mezi kabinou a motorovým prostorem, stejně jako s uchycením všech důležitých skupin, jako je právě motor nebo řízení.

Zkrátka a jednoduše, když design rozkročeného a širokého auta naroubujete na úzký a vysoký minivan, bude výsledek také úzký a vysoký a vy s tím nemůžete nic dělat. Nebo možná můžete – designéři mají v rukávech spoustu triků, kterými dokáží auto opticky snížit, rozšířit, dát mu dynamičtější postoj a opticky měnit proporce, i když v reálu zůstávají stejné. Nikdy to nefunguje úplně, ale dá se s tím velmi dobře pracovat.

Jenomže právě tady přišla na řadu korporátní kultura GM. Pokud jste někdy pracovali s někým, kdo se shlédl v “americkém a barvotiskovém” stylu managementu, tak to možná znáte. Všichni se vezmeme za ruce a s písní na rtech se vydáme vstříc světlým zítřkům (dobře, to nebylo z amerického managementu, ale někdy je to podobné). Základem je pozitivní přístup, kladná motivace, víra ve výsledek a odhodlání dobýt svět.

A tak se vedení projektu Aztek v čele s produktovýmý šéfem Donem Hackworthem zkrátka rozhodlo, že Aztek bude skvělý a dobude svět. Měli jste jiný pocit? Nemáte v týmu co dělat! Jsme prostě dobří, hej hej hej! 

Bohužel pro značku Pontiac, pro kterou Aztek představoval jeden z významných hřebíčků do rakve, motivační pokřikování sice funguje v americkém fotbale, ale ne při navrhování amerických aut .Nuceně pozitivní přístup všech zúčastněných totiž vedl k tomu jedinému, k čemu mohl – nikdo se neodvážil kritizovat samotnou podstatu projektu. V týmu nezbylo žádné dítě, které by vykřiklo, že je císař nahý. Nikdo neřekl, že Aztek je prostě hnusné auto.

Tedy vlastně až na potenciální zákazníky. I v 90. letech se samozřejmě nové modely nejdříve předváděly vybraným zástupcům cílové skupiny zákazníků a podle jejich hodnocení se rozhodovalo o osudu projektů. Tedy, mělo se rozhodovat. Bohužel korporátní mysl GM byla přesvědčena o své dokonalosti. Prototyp Azteku u zákazníků samozřejmě neuspěl. Ba co neuspěl, shořel jako papír. Skončil mezi potenciálními konkurenty drtivě poslední. Účastníci testovacích skupin o něm psali věci jako: “To myslíte vážně? Tu věc bych nechtěl ani zadarmo!”

Jenomže u Pontiaku už v té chvíli všichni skálopevně věřili, že Aztek bude hit a tudíž jejich logickou reakcí bylo “Co o tom ti pitomci sakra vědí? My tady vymýšlíme auta!” Celou věc vedli inženýři, kteří byli přesvědčeni, že auto je prostým součtem svých částí a když je prostorné, praktické, efektivní a má stan, matraci, ovládání sterea vzadu a vyndavací ledničku, lidi si ho budou kupovat, protože je lepší. 

A tak třeskutě pozitivní korporátní kultura pomohla vytvořit jedno z nejodpornějších aut historie. Aztek se prodával mizerně a značka Pontiac zanikla. My ostatní se z toho ale můžeme poučit…

I tento příběh má však nakonec svého druhu šťastný konec. Léta vysmívaný Aztek se totiž díky své seriálové roli a úžasné praktičnosti (někdy ho musíme zkusit otestovat, nevíte o nějakém?) stal populárním mezi dnešní mladou generací. Auto, které funguje v podstatě jako minivan, ale nevypadá tak maminkovsky a zároveň je perfektní pro přespávání či pořádání večírků, to vlastně má své nemalé kouzlo. Značku Pontiac už to ale zachránit nepomůže…