Jak jsme jeli pro muscle car a odjeli autobusem, část druhá

Pokud vám unikla první část autobusového dobroodružství, nejprve si ji na této stránce přečtěte. Vážně, stojí to za to. Pochopíte, jaké peripetie výpravě předcházely, a následující řádky si užijete mnohem víc…

Druhý den, kdy jsme se psychicky jakž takž zotavili z neplánované zastávky na naší cestě do Ameriky, kterou způsobil škodolibý autobus, respektive jeho prasklý měch, jsme se rozhodli, že dopoledne věnujeme dalšímu shánění náhradního dílu. Pokud nebudeme úspěšní, přestavíme i druhý „Láďův“ autobus na spací, stejně jako jsme to udělali s tím prvním, a zamíříme na hranice.

Rovnou prozradím, že měch se koupit nepodařilo. Termín dodání byl jeden týden. Byl pátek. V servisu, kde nám poskytli veškeré potřebné nářadí, elektřinu, vodu a velmi nechutné toalety, zavírali ve čtyři. Po tomto čase nám zůstal kabel pod dveřmi servisu a „trochu“ nářadí. Nic víc. Museli jsme rozebrat celý vnitřek autobusu, vytahat sedačky, chirurgicky vypreparovat hydraulickou rampu se zachováním druhých dveří a postavit novou postel. Výhodou bylo, že jsme už přesně věděli, co potřebujeme za hranoly, prkna, desky, šrouby, úhlové spojky, kabely, zásuvky, … (pan Kos, který houpal pana Lorence ve filmu „Na samotě u lesa“, by zcela jistě pokračoval dál).

Jak jsem zmínil, všichni, včetně dětí, jsme se nastěhovali do areálu autoservisu. Tady se nám podařilo vytvořit cosi, co by se dalo nejlépe popsat jako cikánské ghetto, a to v turbo režimu. Z druhého autobusu jsme vyskládali ven kompletní campingovou výbavu a Tereza se jala vařit pozdní oběd (nebo brzkou večeři) na zídce vedle něj. Já s Láďou jsme začali stavět novou postel a celé vnitřní vybavení znovu. Přehodit to mezi sebou nešlo, protože autobusy byly uvnitř zcela odlišné. Co jsme předtím dělali 2,5 dne, jsme zvládli za jedno odpoledne a pár hodin z noci. Kolem druhé ráno jsme měli hotovo. Spící děti jsme přestěhovali z jedné postele v jednom autobusu do druhé postele v druhém autobusu a vyrazili směr USA. Jestli něco dětem upřímně závidím, tak je to právě tahle schopnost usnout kdekoli, kdykoli a naprosto neřešit souvislosti. Jsem vcelku přesvědčen, že žádné z dětí fakticky nezaznamenalo, že usnuly v jiném autobusu, než ve kterém se probudily, a i kdyby to věděly, bylo by jim to úplně jedno. Tomu se nedá než závidět.

Ještě než společně překročíme hranice, vám sdělím své největší zklamání, které mě doteď tak trochu mrzí. A sice – od chvíle, kdy jsem autobus(y) koupil, jsem se těšil jak mimino na to, až na světelnou venkovní ceduli autobusu, kde se standardně zobrazuje cílová stanice, budu promítat své oblíbené (ne)mezinárodní „Mr. Zadek“. Bohužel je ale celý systém nahrávání uzavřený a ani s panem Googlem a umělou inteligencí se mi nepodařilo kýžené sdělení do světelné tabule nahrát. Takže jsem ze všech nudných předdefinovaných destinací a informací vybral nejméně nudné „Student Express“. Mimochodem mi dodnes vrtá hlavou, jak se název „Studentský expres“ propašoval do autobusu pro seniory.

Přechod hranic

Na hranice s USA u Niagarských vodopádů jsme dojeli kolem půl čtvrté v noci. Nikdy nevím, jestli to je noc, nebo ráno. Mám tendenci tomu říkat podle toho, jestli jsem mezitím spal, anebo ne. Každopádně zhruba deset minut před dosažením hranic jsem probudil posádku a nahnal ji na sedačky. Děti se začaly v polospánku kymácet v pokusu se udržet v sedu, což bylo vcelku úsměvné sledovat ve zpětném zrcátku. Já se připravoval na to, že nás celníci velmi pravděpodobně stáhnou dovnitř. Přeci jenom jsme velmi nestandardní posádka ve velmi nestandardním dopravním prostředku, a to i na poměry USA. Naše pasy jsou ze tří různých zemí a uvnitř autobusu to vypadá jako po výbuchu. Zkrátka, je velmi nepravděpodobné, že by nás nechali projet bez bližšího zkoumání. Nespletl jsem se.

Celník vkročil do autobusu, nechal si podat pasy, v rychlosti je prolistoval, ležérně zasvítil baterkou do uličky a pronesl: „Kam jedete a jak to, že máte s sebou dítě z USA, když je většina z vás z Česka?“ V půlce mé odpovědi mě přerušil a řekl, že si nás rozdělí na dvě skupiny, ať jdeme dovnitř. Nebudu to natahovat – v jedné skupině jsem byl já, můj prcek a Mel, Láďa s Terezou a dvojčaty tvořili skupinu druhou. Nejdéle jsme se zasekli na „mé skupině“ a to právě díky kombinací pasů ze tří různých zemí u tří různých lidí. Nakonec s tím i přesto, že celník měl celou dobu hlavu na stranu a nedůvěřivě se usmíval, žádný problém neměl. Překvapivě dopis, kterým je mi svěřena Mel do péče, vůbec nikoho nezajímal. Takže jsme si nakonec „po americku“ povídali tak dlouho, až celník došel k závěru, že nikoho a nic nepašujeme, v USA zůstat nechceme a atentát nechystáme.

Když jsme se dostali do země vytoužené, z dětí byly gumové panenky bez schopnosti vnímat okolí. Naštěstí se nám podařilo hned 15 minut od hranic najít KOA kemp, který nás spolknul kolem páté ráno. Pokud neznáte síť KOA, tak zmíním, že se jedná o kempy, které mají něco jako „vyšší standard“. Obvykle jsou vybaveny venkovním bazénem, místem, kde můžete prát a sušit prádlo, mají vcelku obstojné sprchy a záchody a samozřejmě místo, kde nakoupíte hromadu kravin – počínaje tyčinkami, přes trika, která nepotřebujete, až po různou veteš v podobě vlajek států, sošek indiánů a vlastně čehokoli, co jakkoli souvisí s danou lokalitou či státem.

Autobus byl v podstatě hotový. Jediná zásadní věc, která nám chyběla, byla lednice. Chtěl jsem velkou lednici na 12 V s mrazákem. Z nepochopitelného důvodu nešla sehnat vůbec nikde, ani v Kanadě, ani v USA. Jediný, kdo měl po celých státech pár kusů na skladě, byl Camping World – a to ještě ne úplně na naší původně plánované trase.

Invalidé na břehu Niagary

Odpoledne jsme se vydali na americkou stranu Niagarských vodopádů. Pokud jste se někdy pokoušeli zaparkovat u Niagarských vodopádů, tak jistě víte, že to v podstatě není možné. A už vůbec to není možné, když máte autobus. Pokud ovšem… pokud ovšem jako my na něm nemáte nálepky „invalida“. Původně jsme se je pokoušeli sundat, ale ono to šlo velmi špatně. Když jsme pak koukali na napůl sloupnuté samolepky, rozhodli jsme se, že to tak necháme. Dílem právě proto, že byla děsná pakárna je horkovzdušnou pistolí sloupávat, a dílem proto, že takhle můžeme říct, že jsme je sundat chtěli, ale nešlo to. Vycházeli jsme z předpokladu, že tam, kde se nám invalida hodí, se bude počítat s tím, že se samolepky slouply „samy“ a tudíž dále platí, a tam, kde by to někomu mohlo vadit, můžeme tvrdit, že sundat nešly, i když jsme to zkoušeli. Inu, chce se mi říct, takové „české očůrávání“ pravidel. Na druhou stranu, když to tak vezmete, tak děti nebo invalidi – ve výsledku je to dost podobné. Každopádně nám napůl sloupnuté samolepky v průběhu cesty párkrát pomohly s parkováním na místech, kde se úplně nemá, a zcela upřímně mě morální stránka věci vůbec netrápila.

Jednou ze zastávek byl New York. Zaprvé proto, že byl v podstatě na trase, a za druhé proto, že Mel tam má vzdálenou část rodiny, kterou jela navštívit a u které nakonec až do konce našeho výletu i zůstala. Z naší sedmičlenné posádky se tak rázem stala posádka šestičlenná. Pro ty z vás, kteří se do NYC chystají, stojí za zmínku mosty a tunely, které spojují jednotlivé části městau. Já byl autem v NYC několikrát a s jedinou výjimkou to vždy bylo něčím velikým. Rovnou dodám, že veliká auta jsou pro NYC vyloženě nevhodná. Troufám si říct, že i Praha je na velké stroje vybavená lépe, a to na ně není vybavená vůbec.

Nikdy nezapomenu, jak jsem jednou jel s bratránkovým pickupem (okrajově jsme si o něm v minulosti psali), který má dvaceticentimetrový lift a 40“ kola vytažená ven z blatníků. Tehdy jsem potřeboval něco vyzvednout v Brooklynu a následně to dostat na port do Linden (NJ). Slepě následuje Waze jsem se z ničeho nic ocitnul na mostě, který byl výhradně pro osobáky a kde jsem tudíž neměl vůbec co dělat. Pamatuji si úplně přesně, jak jsem tehdy suše polknul, zpomalil na cca 40 km/h, což je rychlost, kdy už všichni ostatní řidiči za vámi nadávají, ale ještě nezačínají troubit, stáhnul všechna okýnka, narovnal se na sedačce a strašlivě zatnul svěrač. Ve „svém“ pruhu jsem totiž měl maximálně 5 cm na každé straně ke kovovému zábradlí mostu a nebylo zhola možné kamkoli sjet, dokud nedojedu na druhou stranu. Celou dobu jsem se modlil, aby někde nebylo zábradlí ohnuté, nebo abych jednoduše neudělal chybu a svodidla mostu netrefil. Tady se s tím totiž nikdo nemaže. Pokud zablokujete provoz, okamžitě tam máte odtahovku, která jakýmkoli způsobem, který zajistí průjezdnost, vaše auto zlikviduje, a to klidně destruktivním způsobem.

Zmíněné jsem měl v živé paměti, tudíž jsem Láďu v sedačce řidiče okamžitě odklonil od pruhu, kam nás navigace škodolibě znovu směrovala. Třetí pokus najet na správnou část mostu vyšel a my jsme se ocitli v Queens, kde jsme se rozloučili s Mel. Zůstaly nám po ní v autě pouze plavky, které si Oliver z nějakého záhadného důvodu oblíbil.

Jak jsem poznamenal, naše životně důležitá zastávka byl Camping World v Roanoke, VA. Měli v něm jeden kus 12V lednice skladem a k tomu se mi ještě podařilo vyhádat slevu 20 %. Fotky z kempingového světa najedete v galerii. Když jsme si při čekání na expedici lednice ze skladu procházeli gigantické návěsy karavanů se třemi ložnicemi, plnohodnotným obývacím pokojem a velkou koupelnou s vířivkou, tak nám naše vytoužená velká lednice začala připadat trapná a autobus zavšivený a smradlavý. Ale to už tak bývá, když se koukáte někam, kam nemáte.

Stočili jsme se zpátky k moři a pomalu se blížili k Disney World v Orlandu na Floridě, což je místo, které si s dětmi těžko můžete nechat ujít. A vlastně i bez nich. Nutno podotknout, že to je strašlivá továrna na peníze, a pokud tam jedete poprvé, tak se zaručeně nebudete orientovat v systému lístků, vstupů, příplatků, bonusových příplatkových vstupů, rezervací apod. Naopak jakmile si tím jednou projdete, začne to celé dávat logiku a máte pak šanci vidět víc a zaplatit míň. Detaily se vám nebudu pokoušet vysvětlovat, všude je hromada článků a návodů, ale popravdě – buď musíte mít ohromnou trpělivost se tím vším prokousat, anebo holt půjdete naslepo jako my. Dodám, že u dětí nejvíc zabodovala atrakce s Medvídkem Pú (což doteď nechápu) a zhruba třicet let starý „hopsací vodotrysk“, který byl venku před jednou halou. Bylo vedro a někoho z dětí napadlo vylézt na betonovou zídku v místě, kde vodní paprsek pravidelně přeskakoval přes lidi i přes chodník. Kdo mu stál v cestě, byl v intervalech cca deseti vteřin zasažen a podle ječení a hýkání to byla ohromná legrace. Láďu s Terezou zaujala atrakce s názvem Tron, která vycházela ze stejnojmenného filmu. Principiálně jde o horskou dráhu, kde sedíte jako na motorce. Dál vás to chce zabít, vysadit, anebo jinak shodit a dosahuje to poměrně vysokých rychlostí. Opět – koho to zajímá, najde videa na známých platformách, jen se smiřte s tím, že na videu to vypadá pomalé a nudné…

Nejzajímavější poznatky z cesty

Abych z toho nedělal román, zmíním v kostce pár highlightů, které považuji za zajímavé:

Čůrání z autobusu ze dveří. Oblíbil si jej zejména Oliver. Holky tenhle systém eliminace nutnosti návštěvy toalety nemohly díky genderové (ne)výbavě aplikovat, a to i přesto, že jsme si beze zbytku rovni. Každopádně, čůrání z autobusu je skvělá kratochvíle, a pokud budete mít možnost, doporučuji.

Příběh s policajtem. Během cesty jsme měli spoustu diskuzí na spoustu témat. Jedno z nich byla americká policie. Jak jsem psal v minulosti několikrát, mám americké policajty rád. Dělají přesně to, co má naše policie psáno na autech. Když v USA vidím policajta, vím, že mě nikdy nebude zastavovat ani jinak prudit, pokud k tomu nebude mít důvod. Důvod je, že něco uděláte zjevně špatně – buď někoho ohrožujete, děláte něco, co je nebezpečné pro ostatní a hrozí, že v tom budete pokračovat, anebo máte něco s autem, co opět může být potenciálně nebezpečné. Podstatné je, že pokud vás policajt zastaví, automaticky předpokládá, že jste pako, a to, co jste udělal, jste neudělal záměrně. Alternativně, že máte něco s autem, o čem nevíte. Pokud vám tedy nesvítí světlo, tak vás zastaví, aby vás na tuto skutečnost upozornil. V žádném případě ne proto, aby vás za to pokutoval. Předpokládá, že to nevíte a doporučí vám, abyste si to opravili. Případně vám i poradí, kde tak můžete učinit. Pokud by vám nesvítilo přední světlo v noci, tak vám policajt řekne, ať jedete za ním a stáhne vás k nějakému hotelu, kde vám řekne, ať přespíte a druhý den ať si to necháte opravit. Zdůrazňuji, že bez pokuty a snahy vás jakkoli prudit. Musíte ovšem spolupracovat. Pokud nebudete spolupracovat, máte problém. No a tyto příběhy jsem Tereze a Láďovi vyprávěl, když jsem řídil. Bylo to v okamžik, kdy jsme trochu bloudili a navigace byla poněkud zmatená. Těsně před rozdvojením na vcelku velké dálnici na konci města, mě z ničeho nic poslala na výjezd doprava, když jsem byl na šestiproudé silnici v druhém pruhu zleva. Kouknul jsem se do zrcátek, dal blinkr a střihnul to přes všechny pruhy do toho úplně pravého. Během pěti vteřin po tomto manévru se ozvala siréna a měl jsem za sebou nalepeného policajta, který měl zrovna po službě a jel v neoznačeném autě. Poslušně jsem zastavil, otevřel dveře, chcípnul autobus a dal ruce na volant. Do autobusu na první stupínek opatrně vlezl chlap ve středních letech, ruku opřenou o pažbu zbraně. Nejprve si pohledem zkontroloval mě, pak udělal další krok a podíval se do zbytku autobusu. Když zjistil, že tam je bordel a děti, sundal ruku z pistole a strašlivě mě seřval. Celé se to točilo kolem toho, že takovýhle manévr je nebezpečný, že jedu velkým truckem a že ať mě k tomu vedlo cokoli, tak to dělat nesmím a nebudu, protože ohrožuju ostatní. Pokýval jsem hlavou, že má pravdu, že se omlouvám a že to už neudělám. Poděkoval za spolupráci, rozloučil se a zmizel. Samozřejmě bez pokuty. Není to krásné?

Vepřové víly. Amerika je plná velmi tlustých lidí. Slovo VELMI zdůrazňuji. Na základě svého subjektivní pozorování se domnívám, že vedou ženy a z žen pak ty tmavé pleti. To by samo o sobě nebylo až tak zvláštní, je to trend posledních několika desetiletí. Ale Vepřové víly se vyznačují tím, že se oblékají tak, jako by nadměrnými tvary neoplývaly. Je mi v zásadě jedno, co si kdo se svým tělem udělá, ale musím říct, že pokud je žena oděla do sexy oblečků, ze kterých všemi možnými výstřihy doslova vytékají špeky, je to pro mě podívaná nadmíru bolestivá. O to bolestivější, že můj masochistický mozek nedokáže odtrhnut zrak a celá scéna se mi vrývá někam do šedé kůry. Považuji se za tolerantního člověka, který podobné výjevy směrem k dotyčným nijak nekomentuje a nechává je žít i s jejich brutální nadváhou. Ale ocenil bych, kdybych nebyl vystavován něčemu, co mě pak straší ve snech. V galerii uvidíte pár kousků, abyste si udělali jasnější představu o tom, proč se budím s křikem ze spaní.

Cedule. Nevím, jestli jste si toho na fotkách všimli, ale co mě vždy v USA fascinuje, jsou značky pro řidiče. Celý systém totiž předpokládá, že jsou všichni lidi hovada a okamžitě po absolvování autoškoly zapomenou pravidla a značky. Dodávám, že úvaha to je podle mého názoru správná. A proto je drtivá většina značek textová. Podívejte se do galerie, někdy to je vyloženě úsměvné.

Autobusem tam, Fordem zpátky

Co náš autobus potřeboval, kolik toho sežral a jak se sním vlastně jelo? U jakéhokoliv stroje, který dokáže vyvinout rychlost přes 80 km/h, hraje ve smyslu spotřeby největší roli rychlost (pokud jedete na dálku) a váha (pokud se pohybujete ve městech, anebo v horách). Autobus má pochopitelně aerodynamiku cihly a váhu strašlivě velké krávy. Pokud jsme udržovali rychlost do 100 km/h, spotřeba se pohybovala kolem 14 l/100 km, což je nečekaně málo. Pokud jsme ale zabrousili do města, anebo jeli rychlostí okolo 120 km/h a více, spotřeba začala lízat hranici 19 l. Celkem jsme ujeli 6 514 km a natankovali 1136 litrů nafty. To dělá celkovou průměrnou spotřebu 17,4 litru. Na krabici na kolech, která často jenom stála na volnoběh a chladila, to považuji za vcelku obstojný výsledek. Když pominete velikost, tak se s tím jezdí jako s čímkoli jiným. Výkon je u verzí bez nástavby významně snížen kvůli ekologickým nesmyslům, které nepochybně ohromným způsobem zachraňují planetu a zvyšují množení koťátek. Díky tomu měl náš autobus papírově něco kolem 280 koní a cca 800 Nm. Dlužno dodat, že civilní, pochopitelně velmi neekologická verze stejného motoru, která zcela určitě způsobuje tání ledu i v mrazáku, disponuje výkonem 397 koní a 1037 Nm. Tak jako tak autobus jezdil vcelku svižně, a jak jsem zmínil, vlastně vám za volantem ani nepřijde, že řídíte stodolu s elektricky otvíranými dveřmi.

A dostáváme se na konec našeho příběhu. Ten na straně USA a Kanady proběhl v úplném klidu. Autobus dojel, kam měl, a kromě nafty a dvou nádrží močky, kterou už zavedli i tady, nic dalšího nevyžadoval. Problém nastal na přestupu v Anglii. EasyJet nás totiž nechal čekat dvě hodiny v hale a následně hodinu a půl v letadle, aby nás pak z letadla vyhodil se slovy, že dnes se už nepoletí. Vzhledem k tomu, že bylo deset večer, rozhodli jsme se, že přespíme v hotelu na letišti a druhý den seženeme jiné letenky. Ráno jsem se vydal ke zmíněnému dopravci, abych se dozvěděl, že nejbližší let kam se naše sedmičlenná posádka vejde, je až za tři dny. Ostatní dopravci buď volno neměli, anebo letenka začínala na dvaceti tisících na hlavu, což jsme odmítli zaplatit.

Vzhledem k tomu, že v Anglii jsou auta extrémně levná, dohodli jsme se, že si koupíme něco sedmimístného a náš roadtrip završíme cestou z Anglie do Evropy. V dojezdové vzdálenosti půl hodiny od letiště jsme našli Ford Galaxy za krásných tisíc liber. Skočili jsme do autopůjčovny na letišti, dojeli pro Forda a za další hodinu jsme již naskládáni doslova po střechu vyjížděli směr ČR. Cesta do Prahy nás tak (kromě času) stála méně než letenky a k 6 514 km za mořem jsme ještě přihodili dalších zhruba tisíc kilometrů. A to je vše, přátelé!