načítám data...

Jak jsme jeli pro muscle car a odjeli autobusem, část první

Kam zamířit, když chcete ameriku? Přece do Ameriky! A proč to rovnou nespojit s roadtripem napříč kontinentem?

zobrazit celou galeriiZobrazit galerii

Na počátku byl krásný plán dobrodružné cesty v právě zakoupených silných strojích, o jaké ve Státech není nouze. Jenže člověk míní… a nakonec všechno dopadne úplně jinak.

Všechno začalo jako obvykle diskuzí nad pivem. Plánoval jsem v létě cestu za bratránkem do Kanady s tím, že bych si tam možná koupil nějaké nové auto. Tuto skutečnost jsem sdělil kamarádovi Láďovi u druhého piva v reakci na jeho plán jet s rodinou do USA na několikatýdenní trip. Netrvalo dlouho a dohodli jsme se, že pojedeme spolu a koupíme auta dvě. Vypadalo to na pickup s velkým karavanem, kam by naložil dvojčata a ženu, a k tomu muscle car, do nějž bych naložil sebe a svého prcka. Plán byl vcelku jednoduchý. Letět přímo do Kanady, na chatu k bratránkovi, tam vyložit Láďovu ženu a všechny děti. Následně odletět do New Yorku, tam nasednout do nakoupených aut, přejet do Kanady, všechny naložit a pokračovat směr Florida. Jenomže jak to bývá, plány se mění, aniž byste si to nutně přáli…

V zásadě první a hlavní problém byl ten, že auta z aukcí jsou určená na export, a když je koupíte, neplatíte daň. Pokud auto neexportujete ze států pryč, nepřejedete s ním hranici do Kanady. Je to trochu zjednodušená logika, ale v kostce to takto funguje. Druhý problém byla limitovaná možnost kontroly koupeného auta. Řešením prvního problému bylo koupit auto od soukromé osoby. Jenomže to se kupuje na dálku špatně, navíc bývá dražší. A jak jistě uznáte, tak nechcete dražší, když můžete mít levnější. Alternativa číslo dvě byla koupit auta v Kanadě. Sice se nezbavíme daně, ale bratránek může alespoň auto zkontrolovat, což je u výletu ve vyšších stovkách km vcelku žádoucí. Začal jsem tedy koukat po plnotučném pickupu s „tuplákama“ a nějakém Challengeru, který by měl 450+ koní. V USA se to hodí, protože tam jsou na Evropu poměrně nízké rychlostní limity, takže můžete jezdit pouze na jedničku. Ano, není to nejlepší argument.

Jak jsem zálibně listoval v dieselových strojích (tím mám na mysli motory, kterým začíná objem na krásných 6 litrech) na kanadských aukcích, vypadnul na mě… autobus. Autobus pro seniory. Je to v podstatě pickup, obvykle 3500 nebo 4500 s tuplákama, který přišel o korbu. Místo ní se nastěhovala nástavba pro lidi. Celé to je tak nějak slepené tmelem, má to elektricky otevírané jedny dveře a druhé dveře s hydraulickou rampou pro důchodce, kteří nevyšlápnou schody. No, a protože mi nápad s autobusem přišel neskutečně skvělý, koupil jsem ho. Lépe řečeno, koupil jsem dva. Omylem. Tentokrát to nebyl omyl založený na vyšší hladině alkoholu v krvi jako v příběhu s pneumatikami, který jsme si vyprávěli v minulosti. Byl to omyl strategický. Detail se mi nechce popisovat, jen zmíním, že jsem měl jeden autobus, který jsem skutečně chtěl a druhý, který měl být nouzová cesta, kdyby nevyšel ten, co jsem chtěl. No a vyšly oba.

Několik minut jsem byl otrávený, ale to jen do té doby, než jsem se znovu podíval na cenovku nechtěného autobusu. Než vám ceny sdělím, popíšu v rychlosti parametry obou kousků. Oba byly z roku 2012 a oba s motorem 6.0 V8 Duramax diesel. Chtěný byl na vzduchovém podvozku se sníženou podlahou a možností automatického nastavení autobusu do roviny. Je to ideální, když zaparkujete na něčem, co není rovné a nechcete v noci padat z postele. Navíc měl posunuté boční nástupní elektrické dveře dozadu a šlo tak vrátit sedačku spolujezdce vedle řidiče. Tyto dva důvody byly argumentem, proč jsem ho chtěl. Nechtěný byl na klasickém podvozku, vinuté pružiny vpředu, listy vzadu a dvoje dveře za sebou. Nebylo tak místo na sedačku spolujezdce. A teď ty ceny. „Chtěný“ vyšel na 113 900 korun včetně daně a poplatků, nechtěný pak na 39 800 Kč. Uznejte, že to jsou ceny lidové. Vyčísleno v pivech po změně DPH jsme na směnném obchodě 500 piv za jeden levnější autobus.

Když jsem Láďovi do telefonu suše oznámil, že máme dva autobusy, chvíli mlčel a pak pronesl: „To potřebujeme?“. Odvětil jsem, že samozřejmě – pro případ, že se jeden rozbil. Oba jsme se zasmáli, nicméně rovnou prozradím, že se k této větě v příběhu ještě vrátíme.

Posuneme společně čas o měsíc dopředu. Sedíme s třetinkovým lahváčem (nic jiného tam neexistuje) Coors light na lodi na jezeře, autobus zaparkovaný u chaty a ve veselé náladě docházíme k tomu, že se nám s ním nechce vůbec nic dělat. Bratránek se nám směje, jeho pes smrdí (každý namočený pes smrdí) a děti ve vodě řvou. Dalo by se to shrnout jako konstruktivní idylka, jako stvořená pro tvůrčí chvilky. Z nich se pak vymrštíte plní elánu s chutí do práce. Nebo jste o tom minimálně přesvědčeni.

Jen dodám, že jsme si ještě nechali v Torontu v Mississauga (kde jsme autobusy vyzvedli) v servisu, který patří bratránkovu kamarádovi, vyměnit komplet zadní brzdy včetně kotoučů, olej v motoru a filtry. A samozřejmě zkontrolovat vše ostatní, abychom měli jistotu, že je autobus v pořádku a cestou nebudeme muset řešit nečekané problémy. To, že byly oba autobusy totálně shnilé (protože Kanada má zřejmě přebytky soli, tak je sype po cestách, jak to jenom jde), neberu jako závadu. Je to tady prostě zažité, každý s tím počítá a shnilé je všechno starší pěti let. Na druhou stranu, když jsem potřeboval dostat ven spodní šuplík s přídavnými bateriemi, tak jsem po třetím úderu odložil kladivo, vzal LEDkovou baterku a s hlavou nevěřícně nakloněnou na stranu si chvíli svítil pod autobus. Odhadem pětina celého autobusu se nacházela rozdrolená na zemi v garáži pod zmíněným šuplíkem. Po tomto zjištění jsem šuplík vydoloval ven mnohem mírnější metodou. Měl jsem totiž strach, že kdybych s domlouváním kladivem pokračoval, během chvíle zmizí šuplík, pak autobus a nakonec zcela jistě i celý vesmír.

Možná by se hodilo seznámit vás s naší posádkou. Nebojte se, nebude to příběh o dětech. Vím dobře, že takové příběhy zajímají jen rodiče a blízké příbuzné. Nicméně složení posádky hraje určitou roli pro samotný příběh, tak tady je. S Láďou jela žena a sedmileté holky – dvojčata. Se mnou jel šestiletý syn a devítiletá holka půjčená od kamaráda z chalupy. Potřebovali jsme tedy sedm míst na sezení a stejný počet na spaní. Udělat vestavbu do autobusu, kam bychom se v tomhle počtu vešli, by neměl být problém. Respektive, takový byl závěr nad dalším pivem, kdy je práce na diskutovaných úpravách daleko a zábava ve smyslu vize výletu před vámi. V těchto chvílích se věci skvěle plánují a práce nebolí.

Hezké počasí, jezero a hodně jídla způsobily, že jsme za čtyři dny na chatě vyndali pár sedaček z autobusu a začali se koukat po karavanu, protože se nám zoufale nechtělo nic dalšího dělat. Jeden jsme si dokonce zajeli i prohlédnout, ale protože jsme byli zhýčkáni cenou, za kterou jsme pořídili autobusy, koukali jsme po karavanech v cenové hladině mobilních squatů. Po navštívení jednoho z nich jsme se zeptali dětí na jejich názor. Spontánně synchronní reakce všech byla: „Ne, strašně to tam smrdí“. Láďova Tereza si viditelně oddychla, že názor dětí bereme v úvahu a vracíme se zpátky k plánovanému autobusu. Tentokrát dokonce nejen v myšlenkách.

Jakmile jsme se konečně pustili se do přestavby, všechno šlo poměrně rychle. Do zadní části se nám vešla postel, na kterou nám moje teta ušila povlečení a při té příležitosti ušila i záclony na okna. Láďa položil koberec a já se hrabal v přídavných bateriích, zapojení měniče, TV a přípravy na lednici. Za dva dny jsme měli hotovo. V den D, kdy jsme chtěli v odpoledních hodinách překročit hranice s USA, jsem ještě znovu zajel do servisu na rutinní prohlídku zadní klimatizace a její případné doplnění. Cestou jsem vysadil ostatní v restauraci, že za nimi za chvíli přijedu. Zajel jsem s autobusem do dílny, vystoupil a šel se protáhnout ven. Na vteřinu přesně v okamžik, kdy mi mechanik s úsměvem položil klíče od autobusu do dlaně, že je všechno v pohodě, se ozvala strašlivá rána a autobus se naklonil na pravou stranu. Nebyl jsem ochoten uvěřit tomu, co bylo zcela zjevné. Prasknul měch. Proč prasknul v okamžik, kdy autobus stál, je mi dodnes záhadou. Nicméně udělal to s tak perfektním načasováním, že mi potvrdil mé odvěké přesvědčení, že stroje žijí a některé z nich mají dokonalý smysl pro škodolibost.

Když jsem sedal do druhého autobusu (který byl zaparkovaný ve stejném autoservisu), abych dojel ostatním sdělit skvělou novinu, že dnes určitě hranici nepřekročíme, jsem si vzpomněl na naše pošťuchování s Láďou. Neměl „můj“ autobus rád, chtěl ten druhý bez měchů, ve kterém jsem právě seděl. Když jsem si s širokým úsměvem sedal do restaurace k ostatním se slovy: „Přijel jsem druhým autobusem, ten přestavěnej nikam nepojede“, všichni se srdečně zasmáli. Když jsem jim beze slov, stále se širokým úsměvem ukázal klíč od zapalování s jinou visačkou, tak se jejich výraz změnil na tázavý. A když jsem vysvětlil okolnosti, chvíli nikdo nic neříkal. Následně jedna z holek položila otázku: „A v tom druhym autobusu můžu mít taky svůj růžovej polštář?“ Myslím, že jsem jí neodpověděl.

Zbytek dne jsme věnovali shánění náhradního měchu. Láďa vymontoval starý a já s ním začal objíždět okolní prodejny náhradních dílů pro trucky. Z nějakého důvodu byl strašlivý problém se domluvit na konkrétním typu měchu po telefonu. Bohužel jsem nebyl úspěšný, a tak jsme se rozhodli, že se všichni přemístíme do hotelu a druhý den budeme pokračovat. Druhý autobus neměl pojištění, tak jsme vzali ten se zlomenou tlapkou a manuálně „naboostovali“ tři ze čtyř měchů. Vzduch syčel, řízení vzduchu červeně blikalo a otravně pípalo do doby, než Láďa našel pojistku a obloukem jí beze slova hodil do uličky mezi sedačky. Já jel rychlostí cca 30 km/h a i tak každá trochu větší díra způsobila, že šla zadní náprava „na doraz“. Touto metodou jsme se doplížili do hotelu, vypili bar alkoholu a šli se připravit na další den. Jen dodám, že určitou výhodu prasklý měch přeci jenom měl. Z autobusu se skvěle vystupovalo, podlaha se totiž téměř dotýkala země.

Pokračování příště…

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám články?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.


Mohlo by Vás také zajímat

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

HandyMan
21. února 2024, 19:01
7

Koupit místo mustanga nebo corvetty dva autobusy, to je tak praštěný bizár, že se opravdu těším na další díl!

reagovat
sp
spooon
21. února 2024, 21:27
5

Já články od Robina miluju, jsou tak krásně praštěný. Díky za ně a těším se na další díl.
A teda ceny to jsou neskutečný. Sám koukám po nějakým pracovním pickupu, a v Čechách neví, co si za to říct. Kdežto za louží to je všechno za pakatel. Samozřejmě chápu, že to je taková jejich Felicie

reagovat
PepaSFI
22. února 2024, 17:05
2

ano, stroje žijí a mají škodolibé nápady. To ví každý kdo se zabývá opravami a údržbou čehokoliv. U nákladních Tater 148 prý taky praskaly torzní tyče zásadně v klidu. Týden to vozí hromady kamení těžký až se dělají v asfaltu brázdy, mlátí to po staveništích přes díry a kamení a nic. A pak takhle v sobotu večer najednou rána a auto stojí nahnutý.
Super čtení, těším se na pokračování.

reagovat
briza
23. února 2024, 11:45
0

Zrovna minulej týden jsem si na tebe vzpomněl, když jsem šel venčit a zjistil, že se nám v okolí objevila tahle paráda a teď se dočtu, žes sice nekoupil autobus, ale koupils autobusy dva :)

reagovat


Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Ford Mustang Convertible GT 5.0 V8 310kW, 2017
Ford Mustang Convertible GT 5.0 V8 310kW,

2017 rok výroby
420 koní výkon
5 000 ccm objem

Toyota Corolla TS 2003
Toyota Corolla TS

2003 rok výroby
192 koní výkon
1 795 ccm objem

Ford Mustang GT 2012
Ford Mustang GT

2012 rok výroby
417 koní výkon
5 000 ccm objem

Buick Riviera  1974
Buick Riviera

1974 rok výroby
220 koní výkon
7 500 ccm objem