Hrdinové za babku: Alfa 156 2.0 T.S.

Naši rubriku bazarový snílek určitě dobře znáte. Rozhodli jsme se ji však trochu rozšířit o novou podrubriku “Hrdinové za babku”. Počínaje tímto dnem bude každý týden věnován některému ze zajímavých aut, která se nacházejí v těch nejspodnějších patrech automobilového trhu a lze je pořídit za dvě průměrné výplaty. Pro širokou veřejnost to jsou možná jen kusy plechu čekající na svou poslední cestu do benzínového nebe, my si však myslíme, že i v tomto cenovém spektru lze nalézt skutečné hrdiny.

Přivítejte našeho prvního hrdinu, vážení čtenáři, přivítejte Alfu 156! Je hezké začít tuhle podrubriku zrovna Alfou, a to nejen z důvodu, že je první v abecedě. Ojetá Alfa v sobě může skrývat spoustu kouzel, a proto se jí mnoho lidí bojí. Kouzelná totiž nemusí být pouze jízda, ale také svéhlavá italská mechanika či elektronika a většině lidí se tím pádem po uzření levné Alfy ze všeho nejdřív rozsvítí uvnitř hlavy velký nápis PROBLÉM a následně ještě větší varování KUP NĚCO JINÉHO, takže zcela upozadí pozitivní vjemy z šarmantního designu italských návrhářů nebo citát jistého Jeremyho, podle kterého by každá správná benzínová hlava měla jednou za život vlastnit Alfu Romeo. Jenže není škoda vytvářet si v hlavě takovéto bloky, když ta šarmantní věc stojí tak málo?

Alfa 156 se světu představila v roce 1997 a byla to pecka. Z ostrých hranatých tvarů předchůdce 155 se vyvinuly spíše měkké, elegantní, ale také velmi dynamické linie, kterým vévodila maska ve tvaru V (jež zapříčinila kontroverzní asymetrické umístění SPZ) a umně nepřiznané kliky zadních dveří, které byly zamaskovány ve sloupku a navozovaly dojem tudoru. Třešničkou na dortu byl lak – výstavní premiéru si Alfa 156 odbyla v odstínu Nuvola, bledě modrém hábitu, který však pod paprsky světla vystavil na odiv béžové, šedozelené a růžové tóny. Výjimečná barva pro výjimečně designovaný sportovní sedan. A na lidi to působilo. Alfa 156 se na poměry své značky prodávala jak teplé housky a brzy se stala docela běžným zjevem i na našich silnicích. Ani se mi nechce věřit, že je to již téměř dvacet let. Pohledem moderního oka sice extravagantní design pánů z Centro Stile jasně přiznává, že není dnešní, ale stále vypadá skvostně. A dá se koupit za pár drobných, třeba jako černý sedan s dvoulitrem, který jsme našli. 

Alfice je nabízena za 37 000 korun a černý exteriér doplňuje vevnitř béžová kůže. Na interiéru předfaceliftové verze je od pohledu asi nejvíce znát, že stošestapadesátce již táhne na dvacet, na druhou stranu i po letech oceníte cit pro detail. Zmiňovaná italská kůže bývá mimořádně kvalitní a vůbec se nedá srovnávat s některými atrapami, které se snaží jisté automobilky za kůži vydávat. Vzpomínám si také, že kliky dveří nejsou z plastu obaleného ve stříbřence, ale při otvírání a zavírání dveří třímáte v ruce skutečný kov.

Teď už ale k těm opravdu důležitým věcem a kouzlům (či nešvarům) starého sedanu, hrdina za babku je sice na pořízení levný, ale jeho provoz úplná láce být nemusí. Alfa 156 s motorizací 2.0 T.S. je pak zřejmě tou nejobávanější kombinací sportovně střiženého sedanu. Problémy se zadíráním a mazáním obecně mívaly prakticky všechny šestnáctiventilové Twin Sparky, dvoulitr je však často uváděn jako smutný exemplární příklad. Ostatně, přímo v inzerátu je uvedeno, že je jednotka již po GO, což při uváděném nájezdu 106 000 km dokazuje neutěšený stav. Alfisti sice budou namítat, že při častých výměnách oleje (ideálně hluboko pod 10 tisíc kilometrů) správné specifikace (ideálně tedy drahé Selenie Racing 40K 10w-60), pravidelné kontrole hladiny oleje a poctivém zahřívání se Twin Spark nikdy nezadře, objektivně však tyto podmínky jasně naznačují, jak chabá byla míra blbuvzdornosti nebohého motoru a proč uživatelé zadírali ojniční ložiska jak na běžícím pásu. Aby to na levného hrdinu z Itálie nebylo málo, přihodíme mu na hrb další hříchy. Rozvody je radno měnit také brzy – ideálně po 60 tisících kilometrů. Výměna svíček znamená extra výdaj za čtyři malé potvůrky navíc, jak stylově naznačují bubliny na stříbrném víku motoru. Ani díly podvozku nejsou nesmrtelné. Sofistikované zavěšení trpí na rozbitých cestách jako celek, proslulá jsou ale především přední horní ramena. A jako strašák na závěr číhá na nepřipravené kupce kovomorka. Na první pohled sice většina 156 vypadá zdravě, ale svině koroze mohutně hlodá do podlahy, prahů a podběhů. Chudák Alfice jako první hrdina za babku dostává pěkně na frak. Jenže teď už by byla chyba prchat. 

Černý kus z inzerátu vypadá na první pohled zachovale a to je vždycky velké plus. Pravda, pidifotky z bazoše mohou kecat, ale to už si musí každý zjistit sám. Dalšími plusy jsou vyřešený motor i ta proradná horní ramena. A proto zbývá pohovořit o tom posledním, nejdůležitějším. Cuore Sportivo! To je ten důvod, proč se tu vůbec namáhám psát nějaké delší pojednání o Alfě, kterou už většina populace považuje za vyžilý artefakt pro nejnižší příjmovou vrstvu. Alfa 156 už od prvních testů dokazovala, že její sportovní srdce je skutečně velké, a chvála na prvky spojené s jízdou se hrnula ze všech stran a zemí. Ta proklatá přední lichoběžníková ramena se společně s tříbodovým zadním zavěšením starají o příkladné chování v zatáčkách a ze všech sil se snaží směřovat pneumatiku tak, aby byla vždy v ideálním úhlu s vozovkou. Pak tady máme přesnou převodovku a hlavně řízení. Citlivé a proslule strmé. Pouhé 2,2 otáčky od dorazu k dorazu zajistí, že vám auto bude vykousávat patníky z vnitřku zatáček a vy si nikdy neumotáte z rukou vánočku. No a zbývá ten nešťastný Twin Spark. Možná býval postrachem, ale já razím pravidlo, že i z těch nejhorších pohonných jednotek čas vytřídí skupinku přeživších, které jsou určeny k tomu, aby při dobré péči fungovaly a žily dál. Můžete si být jistí, že ze všech 2.0 T.S do dnešních dní přežily opravdu jen ty nejodolnější kusy. A alfí dvoulitr není typický pouze velkou náročností na majitelovu pozornost, ale také krásným sytým zvukem, bryskní reakcí na plyn a sportovní gradací výkonu, když se v něm v 5 000 otáčkách splaší písty. 

156 je zkrátka pravá Alfa, možná vrtošivá, ale řidičsky velmi přitažlivá. A pořád sexy, i když už je v letech. Černý sedan je možná přehlížen většinou společnosti, ale jako levná jednohubka pro nadšeného autíčkáře může pořád skvěle fungovat. Dokud ho rez nerozkouše na atomy…