Hranice pro možnost oficiálně zapsat auto na veteránské značky je v Česku momentálně nastavena na třicet let od první registrace do provozu. To je zajímavé, protože to znamená, že na RZ s véčkem už teoreticky klidně dostanete i třeba takovou Škodu Felicia z prvních let výroby. A to mě fascinuje.
Vlastně nevím, jestli jsem už ve skutečnosti tak starý a jen si to neuvědomuji, nebo je zmíněná hranice benevolentnější, než by bylo vhodné, ale mně jednoduše Felicia jako veterán nepřijde. Jistě, není žádným výkřikem moderní techniky, to ostatně nebyla ani jako nová. Ale opravdu už patří na veteránské srazy nebo do muzea? Vždyť ještě nedávno jich byly plné ulice. A dodnes se dá potkat, i v centru Prahy.
Ne, veterán je v mých očích auto opravdu staré, historické, současné době desítky let vzdálené. Musí vypadat jako veterán, jezdit jako veterán, (ne)fungovat jako veterán. Musí z něj být cítit patina a běžně k vidění musí být už jen v dobových filmech uložených v Národním filmovém archivu či na černobílých fotografiích v domácích albech. Cokoliv barevného, nedej bože digitálního, je moc mladé.
Pouze taková auta jsou totiž opravdovým strojem času, který vás vezme do doby, kdy řízení bylo prací pro soustředěné, kdy cesta do vedlejšího města byla nefalšovaným výletem, kdy nastartování zdaleka nebylo samozřejmé. Jen díky takovým autům si uvědomíte, jak moc jsme se posunuli dopředu a co vše se pro nás v průběhu časů vozidla naučila dělat.
Na stránkách Autíčkáře už jsme vám pár takových automobilů představili. Já vám popsal, jak fascinující je Citroën DS(uper), jak úžasně jezdí Jaguar E-Type, jak neustále půvabný je Mercedes-Benz 280 SL Pagoda a jak působivý i po letech zůstává první Dodge Charger. Marek zase například přidal své dojmy z kitcaru vycházejícího z AC Cobry.
A dnes tu pro vás mám další podobný stroj. Díky našemu ochotnému čtenáři jsem směl na jedno odpoledne usednout za volant automobilu zvaného MG TD Midget, a pokud dobře počítám, jedná se o vůbec nejstarší auto, které jsme na našich stránkách minimálně v poslední době měli, protože rokem jeho narození je letopočet 1953, a rokem technického uvedení řady na trh dokonce 1936. Toto je, dámy a pánové, opravdový veterán.
Projížďka to byla úžasná i pestrá, a poznatků z ní mám tolik, že jsem se vám rozhodl místo tradičního testu, který by už u tak starého vozu byl stejně relativně bezpředmětný, zprostředkovat cestu časem co možná nejpřesněji tak, jako byste jeli v autě se mnou. Budu detailní a budu popisný. Také budu (zase) dlouhý. Ale věřím, že si to užijete, protože toto MG dává lépe než cokoliv jiného, co jsem zatím měl možnost řídit, najevo, jak moc se na poli motorismu změnilo.
Britský roadster určený americkému publiku
Napřed vám však auto zasadím do kontextu doby, ať víte, v čem se mnou vlastně jedete. MG TD Midget je v pořadí čtvrtým provedením malého britského roadsteru série T, uvedeného poprvé v již zmíněném roce 1936. Pohledem dnešního člověka by se mohlo zdát, že jsou všechny vývojové stupně téměř stejné, ale ve skutečnosti jsou mezi nimi podstatné rozdíly.
Provedení TA vycházelo hodně ze svého předchůdce, řady PB, jen přineslo jiný čtyřválec OHV se dvěma karburátory, pozměněnou karoserii a některé technické inovace. Provedení TB dostalo zase jiný motor, i když se znovu jednalo o čtyřválcové OHV. Dnes je nejvzácnější, jelikož se začalo vyrábět v květnu roku 1939, a proč se jich moc neprodalo, snad netřeba vysvětlovat.
Varianta TC z roku 1945 jako jediná nedoznala žádných významnějších změn, hlavně slavila obnovení výroby. I tak ale hraje důležitou roli, protože byla první verzí série T, která se prodávala v USA. A zdejším zákazníkům se líbila, i když měla volant na pravé straně a byla na zdejší poměry příliš náročná na řízení. Dokonce se tu líbila natolik, že se výrobce rozhodl následující auto tomuto trhu přizpůsobit.
Dnes popisovaná varianta TD je tak víceméně poameričtěný britský roadster. Jako první dostala vlevo umístěný volant a standardní nárazníky, nabídla komfortnější nezávislé zavěšení přední nápravy a úprav pro zvýšení pohodlí se dočkala i náprava zadní. Všechny tyto změny (a ještě nějaké další) se líbily Američanům. Jen se už tolik nelíbily Britům.
Zdroje se sice trochu rozcházejí, ale vesměs z nich vyplývá, že MG TD zrovna moc populární mezi ostrovany nebylo. Prý ho vnímali jako ústup americké společnosti, což není zrovna v jejich… nátuře. Pověst si u nich MG vylepšilo až návazným modelem TF, zaměřeným opět více „na pořádné řidiče“. Ale nám to v současnosti může být asi úplně jedno. Nynější Britové i Američané už chtějí úplně jiná auta a MG TD je pro ně naprosto stejným strojem času jako pro nás. Tak už zatáhněme za páku a hurá do minulosti!
Líbezně krásný
Svůj popis začnu jako vždy vnějším vzhledem. A tady je vám určitě jasné, že budu chválit. Však se na MG TD Midget podívejte! Jelikož ve Velké Británii mají své tradice rádi odedávna, zvlášť u sporťáků, i oxfordský výrobce se ještě v padesátých letech držel designové školy let třicátých. Někdo by mohl namítnout, že je to trochu zpátečnické, ale to k autům z této části světa jednoduše patří. Návdavkem to znamená, že auto i dnes působí štíhle, a přitom na svou velikost překvapivě majestátně.
Meziválečná doba velela použít oddělené blatníky, velké samostatné chromované přední lampy, dlouhou a vysokou kapotu, nízké čelní okno a krátkou záď s odhaleným náhradním kolem. A přesně tak MG TD vypadá, nehledě na datum svého vzniku. Za mě je to auto přímo nádherné, což v konkrétním kousku ještě vylepšuje atraktivní kombinace černého laku a červených doplňků. Super, nemyslíte?
Nastoupení za odměnu
Už snaha o první použití tohoto MG nicméně začne ukazovat, jak moc jednoduché to v současnosti máme. Pokud nejezdíte třeba Lamborghini, prostě nastoupíte, maximálně trochu ohnete hřbet, a je to. Ale dřív to tak samozřejmé rozhodně nebylo. Dřív jste si své místo za volantem museli zasloužit.
Dveře MG se otevírají proti směru jízdy, což ale nejspíš bylo nutností, aby vůbec šlo do auta nastoupit, protože kromě omezené šířky nástupního otvoru samotného tomu brání i vystupující spodní hrana palubní desky, značná výška podlahy ve spojení s dlouhým a zároveň úzkým prostorem pro nohy, a blízkost sloupku řízení k řidičově sedačce.
Je tedy zapotřebí do auta nasedat pozadím napřed, poté co nejvíc pokrčit pravou nohu v kolenou, tu vsunout mezi řadicí páku a páku ruční brzdy, až do prostoru pro nohy spolujezdce, pak pomalu a kvůli popisovanému rohu palubní desky obezřetně vsunout už méně pokrčenou nohu levou, a až nakonec obě narovnat a zavřít dveře.
Samozřejmě, mnohé z výše uvedeného je způsobeno tím, že se bavíme o malém sportovním roadsteru, do takového Citroënu Traction Avant se nasedá mnohem snadněji. Leč nutnost podobných prostocviků skvěle ilustruje, že to naši dědové s tím povídáním o náročném životě dní minulých ne nutně přeháněli.
Blízkost ušlechtilých materiálů
Dalším bodem na mém seznamu fascinujících vlastností opravdového veteránu je pozice za volantem. Ano, znovu, bavíme se o sporťáku. Ale když jsem nedávno mluvil o jiném sportovním roadsteru MG — modelu z nultých let zvaném TF — a stěžoval si, jak je vevnitř malý, netušil jsem, v jakém „MPV“ se nacházím.
Dnes diskutované MG TD Midget je vevnitř úplně malušenké. Nejvíc překvapivá je už zmíněná blízkost volantu k tělu řidiče. I se sedadly zcela vzad (pakliže vůbec mají posunování, páku jsem nenahmatal, avšak přímo za opěradlem už začínal kufr) jsem od sebe měl volant vzdálený tak… patnáct centimetrů? Za dalších pět už byla palubní deska a za dalších pět už čelní sklo. Až to bylo v pozici, kde bych chtěl volant. To jsou věci.
Na druhou stranu zatímco v současné době mluvíme jen o proměnlivě měkkých plastech a různých materiálových imitacích, tady se sedí v ušlechtilém interiéru. Palubní deska je opravdu deskou, a vyrobená je celá z jednoho kusu leštěného dřeva. Na ní jsou instalované mnohé budíky a několik přepínačů — všechny skleněné, chromové nebo dřevěné. Úchvatné, opravdu!
Podobné intenzivní vjemy zažijete i po uvelebení se v sedadlech. Jsou měkoučká, a přestože mluvíme o sportovním voze, nemají vůbec žádné boční vedení. Dřív se jednoduše nedělalo. Ale ta červená poctivá kůže, ze které jsou vyrobená (či dobře zrenovovaná), takové se dnes sotva dočkáte i v nejlepších limuzínách.
Řidiči, přizpůsob se
Už tu máme asi šestou kapitolu a ještě jsme nenastartovali, že? No ano, je to tak. A nenastartujeme ani teď, jelikož vám ještě chci říct o pár dalších věcech, které už dnes bereme za samozřejmé, ale tehdy rozhodně nebyly.
Tou první je viditelnost budíků. Když pominu i-Cockpit u Peugeotu, snad neznám moderní auto, kde bych neviděl na všechny přístroje. MG TD Midget má naproti tomu budíků pět, kompletně viditelný je ale jen jeden. Nicméně protože jsme ve sportovním voze, je to ten nejdůležitější, čili otáčkoměr. Všechny ostatní částečně zakrývá volant. Ukazuje-li vám ručička zrovna tam, kam nevidíte, vykloňte se.
Dalším bodem jsou stěrače, jež jsem si vyzkoušel díky vpravdě britskému počasí, které náš test doprovázelo. Dnes mají komplikované kinematiky a dlouhá stírátka, aby setřely co nejvíc plochy, ideálně rychle. V MG jsou stěrače krátké, extrémně pomalé a setřou tak asi půlku vašeho zorného pole, přibližně tam, kam kouká vaše pravé oko. Chcete vidět lépe? Přitáhněte se ke sklu a koukejte setřeným průzorem.
Pak tu ještě máme malé věci jako ruční brzdu s opačnou logikou zajišťování — zatahuje se s držením kolíku, zajistí se jeho puštěním a povolí se bez držení kolíku, absenci směrových ukazatelů (testované auto je má dodělané zvlášť), chybějící bezpečnostní pásy, klepající se zrcátka nebo třeba nepřítomný palivoměr, což řeší značková ryska vkládaná přímo do palivové nádrže. Ze všeho je zkrátka cítit, jak se dřív musel řidič autu přizpůsobit — holt opravdový veterán.
Sportovní svezení pro pozorné
Nyní už ale konečně vyrazíme na cestu. A tady musím říct, že MG vůbec nezklame. I po sedmdesáti letech je z něj cítit krásná bezprostřednost. Okamžitě reaguje na sebemenší povely plynu a bryskně vyráží vpřed, rádo a bez problému zatáčí a svým chováním dává najevo, jak ho pohyb i po všech těch letech nesmírně těší, což samozřejmě přenáší na svou posádku.
K tomu si přidejte nečekaně přímé, a přitom i optikou roku 2025 lehké řízení (posilovač však samozřejmě chybí, takže na místě už se zase zasnažíte), bez přehánění dokonalé řazení s asi nejkratšími drahami, co jsem kdy zažil, nádherně mechanickou odezvu řadicí páky a pocit zcela otevřeného vozu (tak málo plechu jsem okolo sebe měl naposled v Caterhamu) a vyjde vám, jak výborné auto na řízení to pořád je. Ať si doboví remcalové říkají, co chtějí, přídomek sportovní u něj ani v současnosti nepůsobí přitaženě za vlasy.
Jen je to zas a znovu sportovní svezení pro pozorné, poněvadž je potřeba myslet na bubnové brzdy, jež alespoň trošku brzdí až na konci chodu pedálu, a na velké náklony karoserie — odpružení je nastaveno na překonávání tehdy běžné dlažby a polních cest, nikoliv na rovný a kvalitní asfalt. To však patří k věci, tak se prostě jezdívalo.
Život s veteránem
Možná jste si všimli, že jsem ještě ani slovo neřekl o motoru. To má také svůj důvod. Já totiž měl zážitek s opravdovým veteránem skutečně kompletní. Tím myslím, že i když je čtyřválcová 1,25 l jednotka XPAG od MG známá svým příjemným tahem a zároveň snadnou modifikovatelností, čili má obecně dobrou pověst, já si ji moc vyzkoušet nemohl.
V testovaném kousku měla problém se svým druhým karburátorem, patrně určeným pro vyšší otáčky, který dodával příliš mnoho paliva. V praxi to znamenalo, že zatímco do tří tisíc otáček motor šlapal, jak měl, táhl a zněl zdravě a pěkně (a jemněji než některé moderní čtyřválce, až mě to zaskočilo), od tří tisíc obrátek, kdy se, soudím, přidal právě druhý karburátor, pokaždé ztratil veškerý tah a začal se dusit a kuckat. Vyšší čísla na otáčkoměru mu vůbec nedělala dobře.
Když to majitel zjistil, byl vážně smutný, protože auto ještě před relativně nedávnem jezdilo zcela bez problému. Ostatně proto mi test sám nabídll. Jenže já ho chlácholil, ať si z toho nic nedělá, že já si auto i tak užil a hlavně… i toto přece patří k opravdovému veteránu. V minulosti platilo, že rozjede-li se auto, je to dobrá zpráva, a dojede-li i do cíle, je to skoro na oslavu. Jednoduše se počítalo s tím, že řidič bude podobné množství času jako v autě trávit také pod ním. A platí to dodnes.
Jízda s veteránem
Když to navíc zrovna jede (tedy v mém případě do asi 60–70 km/h, kam mě pustila zařazená čtyřka), je to přímo fenomenální podívaná a zážitek. Všechny věci, co jsem popsal výše, platí a jsou neměnné, ale na všechny zapomenete, jakmile nasajete vůni benzínu, popoženete MG TD plynovým pedálem vpřed, kouknete přes dlouhou kapotu, mohutné blatníky a veliká světla na svět a začnete si užívat.
Navíc vnímáte, že radost máte nejen vy, ale i celé okolí. Tolik nadšených pohledů, tolik otočených hlav, tolik úsměvů, to se hned tak nevidí. I pošmourné odpoledne MG zvládlo celému městu proměnit v nádherný den. To má společné se všemi opravdovými veterány. A přesně pro tento radostný pocit uvnitř i vně vozu si tolik lidí podobná auta pořád udržuje. Já se jim nedivím!
Závěr
Jak jste viděli, dnes to nebylo o klasickém testování. Jenže to by podle mě u sedmdesátidvouletého a konstrukčně do značné míry ze skoro devadesátiletého základu vycházejícího auta ani nebylo na místě. Tady stačí říct, že MG TD Midget je parádní vůz a já jsem strašně rád, že jsem se v něm směl svézt. Ani technické potíže mi nevadily, jelikož, jak už jsem řekl, i ty k podobnému vozidlu zkrátka patří.
Místo toho jste se tak se mnou, a hlavně s MG TD, vydali na snad pěknou cestu časem s opravdovým veteránem a poznali, jak moc se řízení aut změnilo a zjednodušilo. A jak jsem slíbil, bylo to popisné a všeobjímající. Tak mi teď zase na oplátku řekněte vy, co vás na MG TD nejvíc zaujalo. Nebo mi povězte váš životní příběh s veteránem. Diskuze je vaše.
Moc děkuji majiteli za půjčení, ani se mi nechtělo pokoušet se o “Návrat do budoucnosti”!
Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_, nezapomeňte však dát hlavně odběr na profil Autíčkáře. :-)
Technické údaje
MG TD Midget (1953)
Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 1250 cm3
Nejvyšší výkon: 40,6 kW (55,2k) při 5200 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 87,6 Nm při 2600 ot/min
Převodovka: manuální čtyřstupňová
Provozní hmotnost: 875 kg
Maximální rychlost: 126 km/h
0-100 km/h: 18,2 s
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 10,5 l/100 km







































































Apelsin och Choklad
22. 11. 2025, 23:35Fascinující automobil... A také zajímavý a čtivý článek a krásné fotky. S tím tvarem a se všemi těmi detaily působí MG TD skoro spíš jako umělecké dílo než jako dopravní prostředek. A taky mě zaujalo, že má obě boční zpětná zrcátka, to totiž nebývá běžné ani u aut ze 60. let.
Rád bych se zeptal, jaké je řízení testovaného MG v porovnání s o trochu modernějšími vozy, jako jsou DS, E-Type nebo Pagoda. A taky by mě zajímalo, k čemu mají DS, E-Type či Pagoda řidičsky blíž, k tomuto MG nebo k autům z přelomu milénia?
Jaromír Soukup
24. 11. 2025, 21:02Díky za uznání :-)
Ono je to docela těžké srovnání, protože všechno to jsou velmi jiná auta. Ale asi bych řekl, že na MG je nejvíc cítit, že je vážně staré. Člověk musí myslet na spoustu věcí, mnohem víc předvídat, a mnohem víc se soustředit. E-Type už je na řízení o něco snažší, protože je poválečný, a třeba ergonomie nebo poloha za volantem jsou v něm podstatně lepší. Jen stále člověk musí při řízení používat hlavu. Jaguar už reaguje na všechno rychleji, ale pořád vzdáleně dnešním standardům. Pagoda je ještě o něco lepší, a v mnou zkoušené automatické specifikaci po mně už vlastně nic moc nechtěla, oproti současným autům se liší hlavně dnes už slabším šestiválcem a hodně na pohodlí orientovaným podvozkem. Ale nejsilněji na mě asi stále zapůsobilo to DS. Tam totiž člověk opravdu ani dnes nemůže uvěřit, že řídí auto technicky z roku 1955. Všechno jde hrozně hladce a snadno, a kdyby mi někdo zavázal oči a řekl, že teď řídím moderní vůz, asi nebudu protestovat. Jen motor částečně vycházející ještě z předválečného TA se svým hrubším chodem a opravdu velké náklony karoserie to trochu kazí. A pak také ta měkoučká křesla se už nedělají. Ale jinak by asi i dnes jako cestovní limuzína prošlo. Takže odpověď: i E-Type je řízením dál než MG, ale ne zas o tolik (on i ten Midget vážně jezdí překvapivě pěkně), Pagoda ještě líp, byť stále víc jako staré auto, zatímco DS už pro řidiče nepředstavuje takový rozdíl oproti novým limuzínám, zapomene-li na motor a náklony.
mariov8
27. 11. 2025, 14:28Já podobný šok zažil s 300SL a myslím, že to byl ročník 1954 na Brněnském okruhu, nebýt na tom opravdu starých gum, na všechno ten vůz reagoval téměř jako moderní auto, jenom teda to docela topilo do podlahy. Mechanicky vstřikovaný šestiválec 3,0L OHC cca 215 koní s manuální 4st převodovkou a velkými bubnovými brzdami. Krásný řezavý zvuk pod plynem a jak se to na veterána radostně točilo. Ale zas do červeného jsme mu nepřikládali a zatáčky kroužili na okruh decentně, případnou fakturu za výlet tímto zakladatelem kategorie supersport mimo asfalt bychom stěží zaplatili...
Apelsin och Choklad
24. 11. 2025, 23:06Díky za detailní a informativní odpověď. :)
afro-r1
27. 11. 2025, 18:39Marne hledam zminene ukazatele smeru (blinkry?) a jejich ovladani.