Pud sebezáchovy dokáže zázraky: Emile Leray a jeho nouzová motorka postavená z Citroënu 2CV

Je neuvěřitelné, co s námi dokáže udělat pud sebezáchovy. Tento základní instinkt nutící nás, abychom do té nejposlednější minuty chránili vlastní život, umí dokonale změnit naše chování. Lenochy klidně naučí běhat před nekontrolovatelně se blížícím nebezpečím, strašpytle donutí postavit se svým děsům, aby nemuseli čelit ještě větším, a citlivky minimálně na pár chvil až překvapivě zocelí, než se zase zhroutí, jakmile trápení pomine.

Občas z takového projevu pudu sebezáchovy vznikají zajímavé příběhy. Jedním z nich je i historka z dnešního článku, v níž hlavní roli hraje Francouz jménem Emile Leray a Citroën 2CV, nebo tedy přesněji jeho část. V důsledku nouzové situace, do níž se Leray dostal, si z pudu sebezáchovy z několika dílů malého autíčka vyrobil ještě menší motorku, aby se zachránil. Že vám to nedává smysl? Tak pokračujte ve čtení. 

Emile Leray, narozený v roce 1949, měl vždy rád dvě věci: techniku a cestování. V tom prvním se vyučil, stal se z něj elektrotechnik. Tomu druhému se věnoval už od prvních let vlastnictví řidičského průkazu a víceméně nikdy neskončil. V roce 1993 se mu však přihodilo neštěstí, které ho málem stálo život. Málem. 

Emile si ten rok vymyslel dobrodružný výlet křižující Saharu, konkrétně její část nacházející se v Maroku. Chtěl ji přejet ve svém vlastním voze — tenkrát stále běžném Citroënu 2CV. Věděl, že auto je technicky v pořádku, však se o něj vždy dobře staral. Neměl proto strach, že by ho snad jeho Kachna měla nějak významně zradit. 

Sbalil si zásoby jídla, vody a paliva na deset dní, jelikož předpokládal, že právě tak dlouho bude na cestě, pro jistotu přidal nejnutnější nářadí a vyrazil. Jel sám, aby si aspoň na chvíli odpočinul od lidí. Zpočátku šlo všechno jako na drátkách. Marocká poušt kreslila zajímavé scenérie, kompas ukazoval správný směr, 2CV se vesele drkotalo pískem a nikde na míle daleko nebylo ani živáčka. Prostě ideální odpočinková dovolená.

Jenže když už byl opravdu poměrně daleko odevšad, pro samé kochání se okolní liduprázdnou krajinou si pozdě všiml ostrého kamene (či malého skalnatého útvaru, zde se zdroje rozcházejí), kterému se už kvůli docela vysoké rychlosti a nezpevněnému podkladu nestihnul vyhnout. Takže ano, narazil do něj a bohužel tak nešikovně, že se jeho Citroën stal nepojízdným. Měl vážně poškozených hned několik komponentů podvozku najednou.

Znenadání tak Emile Leray čelil život ohrožujícímu problému. Jistě, jídlo i vodu na deset dní stále měl. Jenže to dosud snové opuštěné prostředí bez lidí teď znamenalo, že mu nemá kdo pomoci. A protože místní do daleké pouště zrovna dvakrát často nechodí — co by tam také dělali, reálně mu hrozilo, že se žádný člověk neukáže ani až mu zásoby dojdou.

Pud sebezáchovy však Emilovi zavelil, že to nesmí vzdát a jen čekat, jestli přijde dřív spása nebo smrt. Donutil ho jednat a improvizovat. Leray se vrátil ke svému rozbitému Citroënu a začal přemýšlet, jestli když už nemůže jezdit celý, tak nemá použitelnou aspoň nějakou část, na které by zpět odjet šlo. 

Po důkladném prozkoumání vraku zjistil, že ač jsou mnohé díly hodně poničené, motor, základní šasi a dvě kola jsou v pořádku. Tak se rozhodl využít svých vlastních dovedností a faktu, že Kachna je jednoduchá a dá se i za použití jen pár nástrojů z cestovní brašny celkem snadno rozebrat, a začal s přestavbou kusů automobilu na motocykl.

Nakonec mu to trvalo celých dvanáct dní (tou dobou okolo samozřejmě nešel jediný člověk), přičemž každý den pracoval na ostrém pouštním Slunci, vyprahlý ze skutečnosti, že jídlem a hlavně vodou musí šetřit mnohem víc, než si na začátku představoval. Nicméně povedlo se, což je to hlavní.  

Ze šasi udělal rám, připevnil motor a provedl jednoduché úpravy několika dalších použitelných součástí, aby je mohl poskládat dohromady a vytvořit funkční motorku. Výsledný stroj by sice asi nevyhrál zrovna cenu krásy, ale na rozdíl od původního auta byl pojízdný. Toho Emile využil a vyrazil na něm zpět do civilizace. 

Dle svých vlastních slov nebylo ani v případě jízdních vlastností motorky dvakrát o co stát, zdála se nejistá, vratká, uskákána a děsivě pomalá. Jenže jela a dovezla ho až do nejbližšího města, což mu zachránilo život. Pikantností pak je, že prý těsně před ním narazil na dva příslušníky marocké policie, kteří mu místo pomoci udělili pokutu za jízdu na nestandardním, modifikovaném vozidle. Ale tak to už mu asi nemohlo zkazit radost, že je vidí. 

Za mě je takový příběh krásným příkladem toho, že pud sebezáchovy dokáže zázraky. Emile Leray měl pramalou šanci se zachránit, a přece ji dokázal využít. Kdyby jen stál a doufal, nepřežil by. Jenže on se rozhodl o svůj život bojovat a uspěl. A díky tomu může o svém zážitku dodnes vyprávět. To je přece fajn, nemyslíte?  

Mimochodem, fotografie prý pocházejí z druhého výletu, kdy se vydal na stejné místo, ale tentokrát už s doprovodem. No a že se objevují zlé jazyky tvrdící, že je to celé trochu jinak, že Leray vlastně docela věděl, že se to stane, a byl dopředu připraven, či dokonce že existují takové nepřející duše nadávající, že se to vůbec nestalo a že motorka vznikla v klidu francouzské garáže, tím si nebudeme kazit den. 

Jak jste na tom vy? Víte o někom nebo jste se sami dostali do situace, kdy jste byli nuceni jakýmkoliv, ale hlavně nějakým způsobem bojovat o přežití, a ono to přes všechnu pravděpodobnost světa vyšlo? Souviselo to nějak s auty? Pochlubte se v diskuzi.

Zdroj informací: Sahara Overland