Dovolená elektromobilem bez omezování? Hyundai IONIQ 9 toho ale zvládne ještě mnohem víc

Další léto, další možnost otestovat elektromobil v disciplíně, kterou větší část populace bere jako limitní pro tento druh pohonu. Cesta na dovolenou zkrátka představuje nejdelší trasu, kterou lidé v kuse jezdí. Tisíc kilometrů (nebo víc) naráz zároveň znamená dvoj nebo trojnásobek slibovaného dojezdu, a tak logicky nastává problém, který se svým spalovací autem dosud řešit nemuseli. Počítat kam dojedu, kde nabiju, za kolik a za jak dlouho je zkrátka novinka, a tak logicky přicházejí obavy. Jsou oprávněné?

Loni jsem dost podobnou disciplínu absolvoval se škodováckým bestsellerem, Škodou Enyaq. Ten svůj úkol splnil na výbornou a dokázal své kvality. Hlavně jsem si ale vyzkoušel, že nabíjení opravdu nepředstavuje problém. Dvě přestávky na trase představovaly mnohem menší zdržení, než jsem předpokládal.

Letos tak pro mě byla volba elektrického pohonu automatická. Ocením především klid a ticho a ten okamžitý odpich samozřejmě také není k zahození. Volba konkrétního modelu pak už byla velmi snadná, protože mít možnost cestovat v IONIQu 9 nepřebije moc jiných aut. Na každodenní život je to možná v některých ohledech „trochu moc“, ale na rodinnou dovolenou je to přesně ten typ vozu, kterým chcete cestovat. Přes pět metrů dlouhé SUV/MPV má až nadbytek prostoru všemi směry. Navíc ve verzi Calligraphy disponuje dvěma kapitánskými křesly ve druhé řadě a pro čtyřčlennou rodinu tak představuje luxusu víc než dost. Občas jsem měl pocit, že bychom dovolenou zvládli absolvovat jen v autě a hotel by byl vlastně zbytečný.

Vše začalo klasickým předdovolenkovým balením. Rozhodnout se co vzít a nevzít, co potřebujeme a bez čeho se obejdeme, a hlavně jestli se to do auta vůbec vejde… Tak to letos úplně odpadlo. 908 litrů při sklopené třetí řadě sedadel se blíží spíš malé dodávce. Další příjemnou drobností je místo pod podlahou, kam se dá schovat roleta kufru a nemusí tak překážet. Každý rok si hlídám, abych měl skrz plný kufr alespoň trochu použitelné prostřední zpětné zrcátko. Byl jsem tak hodně rád, že se nám tentokrát podařilo kufr naplnit jen do půlky. Až pak jsem si vzpomněl, že se zrcátkem, které využívá kameru, byl tento úspěch trochu nepodstatný.

Kufry jsou na svém místě, ale co posádka? Začnu tím lepším, a to jsou místa vzadu. Začíná to už rozměrem zadních dveří, na které budete možná na úzkých parkovacích místech u supermarketu nadávat, ale když už je prostor je otevřít naplno, je to dokonalé. Tomu odpovídá i prostor na zadních sedadlech. Klasická disciplína „noha přes nohu“, i v tom prostorově neúsporném chlapském podání je zde na jedničku. Okopávání opěradel malými dětmi je zde opravdu hodně obtížné, ale znáte děti – ony si to elektrické ovládání, aby se posunuli blíže k řidiči, stejně najdou. Mnohem více je ale uchvátilo tlačítko pro odpočinkový režim. Celé sedadlo i se sedákem se naklopí dozadu, opěradlo se sklopí o trochu víc, a hlavně se vysune i opěrka pod nohy. Malým dětem tak při jízdě nelétá hlava všemi směry a jejich spánek to podstatně prodlouží. To je přesně to, co potřebuji!

Ani přední cestující o svůj odpočinek nepřijdou. Také přední sedadla mají shodné nastavení, které se dá využít nejen při nabíjení. Vyhřívání a větrání je samozřejmě také přítomno (i na těch zadních sedadlech) a řidič si může dopřávat i poměrně kvalitní masáž. A nesmím zapomenout i na případné cestující ve třetí řadě. I jejich sedadla se ovládají kompletně elektricky, včetně třeba nastavení náklonu opěradla. I oni mají připravené dva držáky na pití (každý), USB-C porty a výdechy klimatizace. Pohoda na palubě tady zkrátka hraje prim. A co ještě ocení cestovatelé? Třeba schránku pod loketní opěrkou, která se otevírá jak klasicky, tak i obráceně ze zadních sedadel. Vzadu je navíc obrovská schránka, která využívá i spodek středové konzoly.

Pohodu ale hlavně nakonec tvoří hlavně ta nejlepší funkce auta – pneumatické odpružení. Klišé o „jízdě jako na obláčku“ tu nabírá úplně nových rozměrů. Celkový klid jistě podpoří i hmotnost auta, která je v nejvyšších konfiguracích přesahuje 2,8 tuny. Celou tuhle váhu musí se silnicí spojovat pořádná plocha gumy, a to pneumatiky o šířce jak na nějakém supersportu – 285 mm (285/45 R21) zajišťují dokonale. Velikost navíc způsobí, že kolo nepropadne do každé díry. Výsledkem toho všeho je dokonalá pohoda! Pohupování na dálnici je víc než příjemné a auto je tu jako doma. Opakem jsou samozřejmě klikaté okresky. Tam jsou ty původně dobré vlastnosti – velikost, hmotnost a měkké odpružení – najednou na škodu. Házet přes tři tuny (s posádkou a zavazadly) ze zatáčky do zatáčky chce zkrátka trochu opatrnosti. Nakonec toho auto zvládne překvapivě hodně, drží jako přibité a dřív se začíná ozývat nelibost posádky. Přesto je cítit, že pro tuhle zábavu má Hyundai jiné modely.

Konečně vyjíždíme. Nálada se po balícím stresu uklidňuje a konečně se začínám těšit na týden klidu (který samozřejmě s malými dětmi nepřichází). Vás ale víc zajímá to nabíjení, co. Loni jsem to řešil přípravou před jízdou a s využití aplikace zkoumal, jestli je lepší nabíjet krátce na více místech nebo jen párkrát ale delší čas. Letos už jsem věděl, že je to vlastně zbytečné a stačí prostě jet. Obzvlášť díky našemu stylu jízdy (zastavujeme po cestě na zajímavých místech) je plánování nemožné. Některé zajížďky jsou delší, některé kratší, ale díky husté nabíjecí síti v Rakousku je to vlastně jedno. Nakonec nabíjím u Radstadtu v polovině Rakouska se zbývajícími 33 % v baterii po ujetí asi 330 km (v Českých Budějovicích jsem startoval s 89 %). V okolních obchodech jsme se zdrželi tak, že z původně chtěných pár procent mám najednou 98 % v baterii. Odhadovaný dojezd 513 km (v městském provozu až 693 km) vypadá velmi nadějně. Původně jsem chtěl nabíjet až na Villachu, což by asi vyšlo, ale mezitím nás čekají ještě vodopády Fallbachfall a nevím, jak by to vycházelo pak.

Villach nakonec jen projíždím, protože nabíjení pár procent by nemělo smysl a konečně začínám klesat z Alp. Od hranic s Itálií je to k moři vlastně stále z kopce, a navíc si posádka ze začátku užije krásné výhledy. Až kolem Udine provoz zhoustne tak, že se zas musím věnovat řízení a nemůžu vše nechat na autopilotovi. Nakonec dojíždím až pod Benátky na Ionity v Chioggia. 440 km po dálnici je slušný výsledek, ale vzhledem k příznivému profilu trasy bych ho nerad přeceňoval. Dojezd s 11 % znamenal, že si auto z nabíječky sáhne na svůj nejvyšší nabíjecí výkon. Deklarovaným 233 kW jsem se přiblížil hodnotou 223 kW. Velmi slušný výsledek a už po 12 minutách odjíždím s 47 %. Do cílové destinace – Ravenna nad San Marinem to i s rezervou stačí.

Dovolená probíhá jako každý rok, všude horko, turisté a já jsem celý spálený. To k tomu prostě patří. Auto mezitím nabíjím přes noc z hotelového wallboxu, ale díky obrovské kapacitě baterie to stačí jedenkrát za pobyt, a pak před cestou domů. To mi bohatě stačí na to, abych dojel až zpět do Rakouska a nabíjel tam. Tentokrát jsem si tak nabíjení v Itálii příliš neužil – vlastně jsem zkusil 1x Ionity, což je taková cestovní jistota a pak stačil obyčejný wallbox. I tak jsem si ale na mapě všimnul, že rychlých nabíječek nad 150 kW celkově přibývá, a za to jsem rád.

Do Rakouského Villachu se dostávám pohodlně ještě s 20 % v baterii a také posádka už chce v půlce cesty udělat pauzu. Ideální čas se také podívat trochu po okolí, třeba k jezeru Faaker See. Určitě ale doporučím zastavit se v Itálii těsně před hranicemi na krátkou skalní stezku Orrido dello Slizza, kterou zvládnou i malé děti a budou si připadat jako horolezci.

Cesta domů je ještě docela dlouhá (necelých 450 dálničních km) a hlavně s poměrně nepříznivým profilem skrz Alpy. Přesto zkouším, jestli to Hyundai zvládne – a on by to zvládl, jen posádka kapituluje a těsně před hranicemi s ČR zastavujeme. S 18 % bych to domu asi dotlačil, ale když už stojíme, pár procent navíc dobijím, ať jsem v klidu.

Nakonec jsem tak přes 2000 km ujel s průměrnou spotřebou 20,2 kWh/100 km, což právě u IONIQu 9 považuje za překvapivě výborný výsledek. Ano, loni s Enyaqem to šlo pod 17, ale to je rozhodně menší a lehčí auto. Navíc ze zimních testů víme, že IONIQ se nebojí říct si o 30 kWh/100 km, když se musí obrovská kabina vytopit, ale klimatizace evidentně takovou spotřebu nemá. Základem pohodové cesty bez stresu z nabíjení je ale samozřejmě obrovská baterie, kterou tento vůz disponuje. 110 kWh mi přijde pro běžný život skoro až moc, ale pokud má vůz sloužit jako dálniční křižník, a k tomu má IONIQ 9 ideální předpoklady, kapacity není nikdy dost. Baterii doplňují v našem případě dva elektromotory – ten vzadu má 160 kW a vpředu je to 66 kW. Celkový výkon 226 kW (308 koní) je pro tento kolos spíš tak akorát než zbytečně moc. Vše ale zachraňuje točivý moment 605 Nm. Rozjezdy nejsou nijak zběsilé, ale spíš podezřívám Hyundai z omezení výkonu při rozjezdu z místa. Stačí být trochu v pohybu a najednou umí pěkně vystřelit i se zatlačením do sedadel. Přesto jak už jsem psal, tady to o žádném sportování nebude, i když auto režim sport nabízí. Nechte ho ale v komfortu a odmění vás tím, co umí nejlépe – tichem a pohodou.

Závěr

Ani letos se překvapení nekoná – elektromobilem se opravdu dá dojet k moři a dokonce i zpět. A rozhodně nejsem jediný, kdo na to přišel, protože obzvlášť v Rakousku už je koncentrace elektromobilů taková, že to nejednoho odpůrce překvapí. Uznávám, že výběr vozu s obrovskou baterií to celé značně zjednodušil, ale moc mile mě překvapilo, že i IONIQ 9 může jezdit poměrně úsporně. Samotné auto je výborné a nabízí mnoho prvků z luxusních aut. I kabina působí docela prémiově, obzvlášť ve zkoušené šestimístné variantě. Najednou mi ani 2,175 milionu korun za zkoušený kus nepřipadá tak moc, protože moc srovnatelných vozů tu nemáme. Příští rok si ale pro trochu té nabíjecí zábavy dám omezení baterie na 60 kWh.