Trendy moderní doby: Multimediální systém

Vývoj automobilů urazil za poslední dvě dekády neuvěřitelný kus cesty. Od pohonných jednotek, které předvádějí dříve nevídanou efektivitu, přes automatické systémy pomáhající zvládat méně zkušeným řidičům situace dříve nezachranitelné, až po vyloženě komfortní prvky, které svým majitelům prostě a jednoduše zpříjemňují život. Můžeme vést donekonečna debaty, co z toho je dobré a co spíše otravné, pravdou ale zůstává, že pro drtivou většinu běžných uživatelů je tento pokrok velkým přínosem. Já bych se dnes chtěl pozastavit nad jedním z komfortních prvků, které byly dříve k nalezení jen u těch nejluxusnějších tříd a dnes už jsou k dispozici i pro ta nejlevnější auta na trhu. Ano, multimediální systémy. Záběr jejich schopnosti se od dob automobilového pravěku, kdy byly schopné zobrazovat tak akorát navigační pokyny ( a to ještě když měly dobrý den) a zvolenou stanici rádia, znatelně rozšířil. Za poslední půlrok jsem měl možnost seznámit se s několika systémy různého stáří. Od starého ještě plně tlačítkového Comandu, přes první bavorácký iDrive až po plně moderní MZD connect od Mazdy, či MMI od Audi. Co všechno se změnilo, co mi vadí, co se mi líbí a jaký bude další vývoj? To se dozvíte v mé dnešní úvaze. 

Způsob ovládání 

Otázka první, jaký je nejlepší způsob ovládání? Tohle je velmi individuální, sto soudruhů, sto chutí. Přesto se dá vcelku úspěšně určit, který druh je v provozu nejbezpečnější. Nejstarší styl je čistě tlačítkový. Spousta lidí považuje za ergonomický ideál interiéru desítky až stovky tlačítek rozesetých po celé přístrojové desce. Každý jednotlivý knoflík má svou přesně danou funkci a vše vypadá jednoduše. Já ovšem mezi takovou skupinu lidí nepatřím. Vadí mi nepřehlednost, člověk se musí soustředit na každý čudlík a to odvádí pozornost od řízení. Zadání adresy do navigace tímto způsobem se rovná zastavení u krajnice a nacvakání písmenek hezky pěkně v klidu. Tenhle styl ovládání je opravdu už překonaný.

Další vývojový stupeň je čistě dotykový způsob. Ano, v dnešní době je pomocí dotykového displeje ovládané snad úplně všechno. Mobilní telefony, notebooky, trouba v kuchyni, pračka a tak by se dalo pokračovat do aleluja. Čekám, kdy někdo vymyslí hajzlpapír s dotykovým displejem. Je však toto ovládání vhodné do auta? Na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Toto řešení v sobě ukrývá výhody v podobě vysoké míry intuitivnosti a rychlosti. Bohužel je prakticky nejde ovládat poslepu a pořádkumilovné řidiče rozhodně nepotěší všudypřítomné šmouhy od prstů na displeji, díky kterým pak za slunečného dne prakticky nelze odečíst zobrazované informace. Přestože je tento způsob velmi častý a poměrně oblíbený, do pověstného ideálu má stále daleko. Mým osobním favoritem je centrální otočný ovladač. Ten se obvykle nachází přesně pod pravou rukou na středovém tunelu. Z ergonomického hlediska je to podle mého jasný vítěz. Rychlé, přesné a velmi návykové. Neruší vás od řízení, dá se ovládat téměř po paměti. Ve většině aut je software infotainmentu dobře odladěný (doby prvního iDrivu jsou naštěstí dávno pryč), takže se není třeba obávat nepříjemných překvapení. Kolečko prostě funguje. 

Umístění displeje 

Tahle otázka je jako dělaná pro Jana Nerudu: ,Kam s ním?' Logika věci velí celkem jasně. Co nejblíže zornému poli řidiče. Jenže to není vždycky tak jednoduché a velmi to souvisí s předchozím odstavcem. Pokud výrobce použije dotykové ovládání, těžko pak může umístit displej na vrchol palubní desky. Kromě Saxány by na něj totiž nikdo nedosáhnul. Často se tak můžeme setkat s umístěním někde v oblasti kolen. A to není dobře. Neustále musíte klopit zrak a hledat někde v podpalubí ten správný čudlík ( a je jedno jestli klasický, nebo virtuální). Čím výš je ovládací displej, tím lépe. A jestli je lepší displej zasazený do palubní desky, nebo vystrčený ,tablet'? To už je čistě na vkusu každého z nás. Za sebe snad mohu poznamenat, že jsem dříve býval poměrně radikálním odpůrcem ztopořených displejů čnících z palubky. Poslední tři léta ovšem v jednom takovém voze s ,tabletem' trávím opravdu hodně času a musím říct, že už bych nechtěl jinak. Člověk míní, zkušenost mění. 

Co by měl umět 

Svět mobilních technologií v posledních letech letí vstříc budoucnosti naprosto závratným tempem. Jedna fíčura střídá druhou, a co bylo v kurzu loni, dnes neobstojí. Multimediální systémy v autech vypadají v porovnání s mobilním světem jako homo habilis vedle jaderného fyzika. Je to logické, protože konkrétní model auta musí na trhu vydržet výrazně déle než mobilní telefon, který dostane svého nástupce do roka a do dne. Přesto je rozdíl do očí bijící. Je to však špatně? Já si to tak úplně nemyslím. Automobilky o svých nedostatcích v dané oblasti dobře vědí. Navigace už dávno není jedinou funkcí multimediálního systému. Moderní auta se umí připojit k sociálním sítím, přečíst vám email či SMS, pustit internetové rádio, nabídnou webový prohlížeč a spoustu jiných vymožeností. Je to vůbec k něčemu dobré? Myslím, že moc ne. Osobně jsem tyhle hračičky využil v autě tak jednou či dvakrát, abych si vyzkoušel, jak to vlastně funguje, ale reálně je nepoužívám. Stačí, když se mi povede bez problémů připojit si bezdrátově telefon a mít navigaci, která mě dovede spolehlivě do cíle. Nejsem dostatečně moderní uživatel auta? Inu, možná ne. Nevěřím však, že by kdokoli jiný pravidelně surfoval na internetu přes vestavěný prohlížeč v autě, nebo tak sdílel novinky na Facebooku. Ono to totiž není vůbec potřeba, na to přece máme ty chytré telefony, ne?    

Budoucnost je ve hvězdách 

Odhadovat, jaký vývoj v oblasti multimediálních systémů nás čeká v nejbližší době, je úkol pro věšteckou kouli. Sám si na konkrétní předpověď netroufám. Možná se chystá nějaký nový způsob ovládání, viz pokusy s rozpoznáváním písma. Asi bych si vsadil na větší rozměry a vyšší rozlišení displejů, třeba taková Tesla má už dnes obrazovku větší, než je můj monitor u počítače. Ale co dál? Pokud automobilkám poslouží k inspiraci mobilní svět, pak čekejme ještě větší propojení se sociálními sítěmi či speciální auto aplikace. Kdo ví, třeba se také dočkáme dnes velmi oblíbené virtuální reality. Jen má omezená představivost nedokáže zatím říct, jakou formou by se tak mělo stát. Jisté je ovšem jedno. Pomalu nastupující ‚iPhone generace' je velmi náročná, co se moderních technologií týče. Pokud automobilky budou chtít udržet její pozornost, budou muset věnovat podobným záležitostem ještě víc péče než doposud. Obávám se, že to pro nás, automobilové nadšence, není dobrá zpráva.