Alfa Romeo Stelvio 2.0 Turbo Q4: Automobil pro nadšeného fotra

Trvalo to dlouho. Velmi dlouho. Matně si vybavuji záblesky z ženevského autosalonu roku 2003. Právě tam představila Alfa Romeo první studii svého SUV. Koncept Kamal. A následně začal nekonečný příběh. Bude, či nebude. Co chvíli jsme si v médiích mohli počíst zaručené zprávy o tom, jak tutově začne výroba ještě daný rok. Vzápětí přišly zprávy od lidí z vedení, které všechny předchozí zkazky dementovaly. A nikdo pořádně netušil, jak to vlastně dopadne.
Pravda byla taková, že Alfa na tom na začátku milénia nebyla vůbec dobře. Její finanční výsledky byly tristní. Zájem zákazníků uvadal a jednu dobu vlastně nebylo pořádně co kupovat, protože Alfa měla v nabídce pouze dva modely, kompaktní hatchback Giullieta a městský minivůz Mito. Oba dva vozy se navíc nacházely za zenitem. Pro tak tradiční značku, jakou Alfa jistě je, to nebyla příznivá situace. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že Alfa Romeo v rámci restrukturalizace koncernu FCA skončí na dobro. To se naštěstí nestalo, i když jsme zaplatili daň v podobě konce jiné legendární automobilky – Lancie. Nicméně Alfa se vzchopila. Jako unavený boxer, který klečí na všech čtyřech a slyší nad sebou počítání. Italští inženýři napnuli síly a vyvinuli zcela novou platformu Giorgio. Nová platforma přinesla také nové modely a to hned dva. Uhrančivý sedan Giulia a dnes testované SUV Stelvio. Jestli je toto vzepjetí pouhým oddálením nevyhnutelného, či naopak Alfa zasadí svým konkurentům drtivé KO, to ukáže až čas. Jak jsme však zjišťovali v klasickém týdenním testu, předpoklady k úspěchu rozhodně má. 

Ať se nám to líbí nebo ne, SUV jsou kurzu. A značka, která chce být úspěšná, je musí chtě nechtě nabídnout. Vzpomeňme na Porsche a jejich Cayenne. Nebýt toho poněkud nevzhledného SUV, už by dnes žádné Porsche ani nemuselo existovat. A v podobné pozici je také Alfa Romeo. Přestože výchozí sedan Giulia je nadmíru povedené auto, které se nám velmi líbilo, jeho prodeje zaostávají za očekáváním. Hlavních konkurentů se prodá řádově mnohem víc, což není pro milánskou značku vůbec dobrá zpráva. Proto její naděje spočívají na bedrech Stelvia. Jako SUV má v dnešní době mnohem vetší šance k úspěchu než klasický sedan. A propos, Stelvio? Jako vážně? Opravdu pojmenují po jedné z nejikoničtějších silnic světa středně velké SUV, které obvykle nemá ambice k tomu, aby svého řidiče na silnici pobavilo? Anebo je to všechno úplně jinak a zvolené jméno je naopak to nejtrefnější, které mohli Italové vymyslet? Inu, nechme se překvapit. 

Nevím jak to dělají, ale Alfy jsou prostě a jednoduše krásná auta. Je jedno zda-li se bavíme o malém hatchbacku, velkém sedanu, či SUV. Prostě to vždy bude hezká věc. Garantuji vám, že i kdybyste narazili na obyčejnou popelnici na odpad a bylo na ní logo Alfy Romeo, bude ta popelnice krásná. Nejinak tomu je u Stelvia. Nejsem zrovna obdivovatel módy nabobtnalých hatchbacků na chůdách (snad jsem pochopil správně význam zkratky SUV). Když se podívám na detaily této Alfy, tak je to taky špatně. Malé prosklení, velká a jednolitá masa plechu z boku a víko kufru se zbytečně dole umístěnou registrační značkou. Tak proč se mi zatraceně to auto líbí jako celek? A to tak, že hodně. Italští designéři si nekomplikovali život. Použili vcelku jednoduché linky a tvary a ono to funguje. Přestože základní tvar ničím nepřekvapí, auto vypadá dynamicky i když stojí na místě. Tím spíše, když je to podpořené tradiční italskou červenou. Stačí jeden pohled a víte, že svezení bude stát za to. Věřím, že tohle byl při návrhu designu ten hlavní cíl. Úkol číslo jedna je splněn. 

Vzhledem k tomu, že trávím v autě poměrně dost času, je pro mě dojem z interiéru velmi důležitým parametrem. Musí být koukatelný na pohled, dobře ergonomicky zpracovaný a kvalitně sestavený. Nebudu zastírat, že i v interiéru si Stelvio připisuje kladné body. Ale najde se i pár chybiček. První dojem po nasednutí do auta je vlastně úplně obyčejný, což je ta nejlepší možná zpráva. Cítím se v něm jako v běžném sedanu či kombíku. Jasně, sedím o trochu výš, ale není to nic zásadního. Naopak jsem velmi příjemně obklopen palubní deskou. Ta je tvarově velmi jednoduchá a to je též ku prospěchu věci. Dokonce i dřevěný dekor vyvedený ve světlém odstínu je vkusný (teď si jdu změřit teplotu, jestli nejsem nemocný, protože je to asi poprvé, co jsem někde pochválil dřevo v interiéru) Jediné, co trochu vyčnívá je modelování tubusů kapličky přístrojů, jinak je vše v jedné rovině. Celá palubní deska je na italské poměry velmi střídmá a působí hezky uklizeně. Fyzické ovladače zůstaly jen pro klimatizaci a vyhřívání sedaček a volantu, pro ovládání hlasitosti radia a jako známý volič jízdních režimů DNA. Potud tedy v pořádku. Nicméně drobné interiérové přešlapy se nevyhnuly ani Alfě. Tak za prvé, sedačky. Nejsou ale vůbec pohodlné. Chybí výraznější boční vedení, jsou zbytečně tuhé a mají velmi krátký sedák. To jsou věci, které vás na delší cestě rozhodně nepotěší. Já jsem vylezl ze Stelvia po 300 km cestě opravdu nezvykle rozlámaný. Další výtku směřuji na italský infotainment. Jeho prostředí není intuitivní, sem tam se musí zbytečně zdlouhavě hledat požadovaná položka, někdy je ovládací prvek jinde, než byste ho selským rozumem očekávali. A taky na plynulosti by mohli v Itálii zapracovat. Nejvíce mě ovšem namíchla parkovací kamera. Vzhledem k tomu, že z pozice řidiče není dozadu prakticky vidět, předpokládal bych, že si na kvalitě zobrazení dají vývojáři záležet. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem poprvé zařadil zpátečku a na displeji na mě vyskočilo něco, co svou grafikou připomínalo DOOM II. Tohle prosím vylepšit s faceliftem. Jinak jsem ovšem s vnitřkem vozu opravdu spokojen. Vyladit těch pár chybiček a nebudu mít výtek. Úkol číslo dvě splněn. 

Tímto však exkurze po interiéru končí, neboť jsem právě objevil startovací tlačítko. Ano je vtipně ukryté ve volantu (inspirace u Ferrari?) a já jej celý týden budu při každém nasednutí hledat vpravo pod volantem. Zvyk je železná košile. Námi testovaný kousek je poháněný novým dvoulitrovým čtyřválcem, který je umístěný za přední nápravou (díky tomu má celý vůz ideální rozložení váhy 50/50). Je dopovaný jedním turbodmychadlem a vůbec poprvé kombinuje technologii MultiAir s přímým vstřikováním paliva. Maximální výkon činí 280 koní, takže o rychlost nemusíte mít nejmenší starost. Tahle věc jede. Trochu zaskočený jsem byl ovšem po nasednutí do auta. Krátký pohled na budík otáčkoměru mě znejistěl. Červené pole začíná už na 5 500 otáčkách za minutu. Opravdu mi dali správný vůz? Není to náhodou nafta? Tyhle pochyby mizí po prvním nastartování. Podle zvuku jasně poznávám benzin. Není to sice Busso, ale minimálně v nižších otáčkách zní velmi příjemně a pokud jste měli někdy tu čest se starším Twin Sparkem, tak vám to bude znít povědomě. Pro samotný motor mám jen slova chvály. Je na něm sice poznat, že vysoké otáčky zrovna dvakrát nemusí, ale vše vynahrazuje dostatečnou silou už od volnoběhu. Je prakticky jedno jakou jedete zrovna rychlostí, stačí stlačit plynový pedál o pár centimetrů níž a Stelvio vyrazí s tím správným elánem, jaký čekáte od italského vozu. Tohle se mi libí. Moc líbí. Své v tom jistě hraje i nevelká hmotnost. Ručička váhy se v tomto případě zastaví někde u hodnoty 1650 kg a to není vůbec špatné. Pokárat musím tento nový dvoulitr snad jen za dvě věci. Tou první je spotřeba. Testovací týden jsem zakončil s průměrnou spotřebou atakující 12 litrů na sto. To není úplně málo vzhledem k tomu, že jsem prakticky vyhýbal městskému provozu. Druhou výtku si zaslouží převodovka. Je to snad poprvé kdy musím strhnout body u osmistupňového automatu od ZF. Podle mého soudu je to aktuálně nejlepší převodovka na trhu. Z nějakého neznámého ve spojení s touto pohonnou jednotkou nefunguje tak, jako všude jinde. Kvalita samotného řazení je sice pořád příkladná a převodovka řadí hladce (vyjma dynamického módu), ale místy se netrefí se správným kvaltem. Občas zařadí výš než by měla, občas podřadí níž než je třeba. Chová se trochu zmateně. Pomoct si ovšem můžete v plně manuálním módu, kde můžete sázet kvalty pomocí těch nádherných kovových pádel pod volantem. Skoro by byl hřích je nevyužít. Jinak má ovšem pohonné ústrojí ode mne pochvalu. Dvoulitr je víc než důstojnou motorizací a skvěle sedí k naturelu celého auta. Úkol číslo tři splněn. 

Největší radost mi ovšem během celého našeho soužití dělal podvozek. Bez přehánění je skvělý. Pokud jste se báli, že SUV bude postrádat ducha značky, mám pro vás dobrou zprávu. Stelvio jezdí jako každá správná Alfa. A možná ještě lépe. Ale pěkně po pořádku. Na začátku jsme si řekli, že Stelvio využívá platformu Giorgio, stejně jako o něco starší sestra Giulia. To znamená výchozí pohon zadních kol. Benzinové Stelvio se nabízí sice výhradně jako čtyřkolka (čistě pohon zadních kol, můžete mít u slabších dieselů), ale pohon Q4 rozhodně není žádný zabiják zábavy za volantem, jako se to občas u pohonu všech kol stává. Q4 totiž po většinu času preferuje zadní nápravu a přední připojuje v případě potřeby. Díky tomu vám dokáže vykouzlit úsměv na rtech. Zatáčky projíždí jako o třídu menší hot hatch. Čistě, velmi rychle a s nadšením. Nejlépe to poznáte na zakroucených okreskách. Stelvio si do zatáčky mírně zaklekne, lehce zhoupne a vykrouží dokonalý oblouk. A pozor, zpráva pro fajnšmekry. Pokud se nebojíte pracovat s přenosem váhy auty v zatáčkách, může mít tahle Alfa v jistých situacích i přetáčivé tendence. A to je prostě boží. Uvědomujete si, že se stále bavíme o rodinném SUV, že? Stabilizace je sice nevypínatelná, ale je naladěná podstatně lépe než v Giulii, kde nám pila krev. Tady o ní prakticky nevíte. Další silnou stránkou tohoto podvozku je komfort. Vozy SUV často bojují s vyšší váhou a vyšším těžištěm. Automobilky v zájmu zachování jistých jízdních vlastností přitvrzují jejich podvozky. Někdy až za únosnou mez. Alfa tímto netrpí. Nevím jak to v Miláně udělali, ale Stelvio je při klidné jízdě příjemně měkké, poddajné a komfortní. A přitom na točitých silnicích dokáže zesměšnit rádoby sportovní hatchbacky. Jako kdyby snad pro něj neplatily fyzikální zákony. Hluboká poklona vývojářům. Úkol číslo čtyři splněn na výbornou. 

Dámy a pánové, takhle má vypadat rodinné SUV pro nadšeného řidiče. Otec od rodiny, jemuž situace nedovoluje jezdit ve dvousedadlovém roadsteru, hledající ideální kompromis vlastností, konečně našel ideální automobil pro každodenní život. Alfa Romeo Stelvio je výjimečný vůz. A skvělou ukázkou toho, že ne každé SUV musí být nutně zlo. Není dokonalá, má své chybičky. To by snad ani nebyla Alfa, kdyby je neměla. Nicméně ty věci, které na Autíčkáři považujeme za důležité, dělá skvěle. Doufám, že si najde své zákazníky a bude se prodávat jak teplé housky, protože by byla ohromná škoda přijít o takovou automobilku jakou je Alfa Romeo. 

Technické údaje:

Motor: přeplňovaný zážehový čtyřválec 1 995 cm3
Výkon: 280 koní v 5 250 ot./min
Točivý moment: 400 Nm v 2 250  ot./min
Převodovka: automatická osmistupňová
Pohotovostní hmotnost: 1 660 kg 
Maximální rychlost: 230 km/h
Průměrná spotřeba (udávaná): 7,0 l/100 km 
Průměrná spotřeba (v testu): 11,7 l/100 km 
Cena od (2.2 Diesel) / v testované specifikaci First Edition: 1 060 000 Kč / 1 610 000 Kč