5+1 důvod, proč miluju Daihatsu Tanto

Řekl bych, že po mém skoro dvouletém působení na Autíčkáři jste si již stihli všimnout, že mám poměrně zvláštní vkus. Mnohá auta, která jsou v očích jiných fanoušků motorismu přímo vrcholem automobilových snů, mě nechávají zcela chladným a jiná, jež komunita obecně považuje za sotva hodné zmínky, mi dokážou naprosto učarovat.

Naposled se to projevilo na trackdayi z konce května. Zde jsem měl úžasnou příležitost na pár kol usednout na místo spolujezdce bez přehánění famózní Audi R8 V10. Ta ale mou pointou není, protože o takovém autě nejspíš sníme všichni. Co chci říct je, že v momentě, kdy jsem u vjezdu na okruh svým kolegům líčil dojmy z jízdy, se okolo prohnal úplně obyčejný Citroën C1 a já ustrnul, rozněžnil se a s prohlášením: „Jéé, cé-jednička!“ koukal, jak míří vstříc první zatáčce.  

Marek se k tomu vyjádřil asi nějak takto: „Ty seš vážně magor Jardo, víš to? Básníš nám tady o svezení s desetiválcovým sportovním Audi a pak se zasekneš a dobrých 5 vteřin civíš na cé-jedničku. Já tě někdy fakt nechápu.“ Rozumím mu, já sebe občas taky ne. Ale to je život, každý máme nějaké drobné úchylky.

Proto, když jsem přemýšlel, o čem vám dnes budu psát, tak jsem se rozhodl, že vytvořím článek o další z mých osobních automobilových lásek, která není úplně tradiční. Nemyslím si, že by to bylo vyloženě guilty pleasure, protože to auto vlastně není špatné a nevnímám ho jako něco, za co by se jeho majitel měl stydět. Jen prostě nestojí na vrcholu motoristického potravního řetězce. Jmenuje se Daihatsu Tanto a je to maličký japonský kei van. A já mám hned pět plus jeden důvod, proč jej miluju. 

1) Je to Daihatsu

Prvním bodem na seznamu je už samotný výrobce. Auta značky Daihatsu mně přijdou všechna vážně super. Jsou malá, ale šikovná, přesně tak jak to mám rád. Jsou vyrobená poměrně kvalitně, což se vždy hodí. Dovedou být dobrá na silnici, jak jsem si potvrdil zde. V neposlední řadě nejsou na našich cestách příliš často k vidění – padesát bodů navíc. 

Jasně, ani Daihatsu nejsou dokonalá. Obecně by se dalo láteřit třeba na to, jak jsou sice dobře sestavená, ale často z relativně laciných materiálů. Zvlášť některé novější modely vevnitř působí až příliš plastově. Také bychom mohli debatovat nad tím, jak jejich design včetně proporcí mnohdy zůstává v Japonsku, takže u nás nejdou považovat za vyloženě krásná. Mně však nic z toho nevadí.

2) Je Ťuťu

Druhým důvodem je design vozu. Tanto je dokonale roztomilá krabička. I když mám nejradši poslední ze čtyř generací, úplně všechny mi vyvolávají blažený úsměv na tváři. Podívejte se na ten milý přední výraz, siluetu s maličkými koly v rozích karoserie, svěží pastelové barvy. Nejsem nijak infantilní, ale mám rád, když si auto nehraje na něco, čím není a naopak umí prodat to, co je mu přirozené. 

A to zrovna tomuto Daihatsu vážně jde. Je pravda, že výše postavený model Custom, jenž je pro vyvolání hodnotnějšího dojmu dodáván s větším množstvím chromu a v tmavých odstínech, mi pointu trochu nabourává, ale základní řada je podle mého názoru opravdu rozkošným tvorem. Ostatně tomu dopomáhá i trpasličí velikost. Tanto se musí vejít do limitů japonské kategorie kei, takže jsou jeho rozměry pouze 3395x1475x1750 mm (d x š x v, model 2019+). 

3) Je prostorné a praktické

Třetím důvodem mé lásky k Tantu je jeho vnitřek. Na ani ne 3,4 metrech Daihatsu nabízí přímo královský prostor pro posádku i zavazadla. Je tomu tak proto, že je už od začátku výroby silně krabicové. Dále jsou všechna jeho sedadla tenká a nezávisle na sobě plně směrově nastavitelná. Minimálně v poslední generaci má také auto spolujezdcův B sloupek instalovaný do dveří. I palubní deska je uzpůsobena zachování co největšího množství místa.   

Díky tomu lze interiér kdykoliv přeskládat dle konkrétních potřeb, ať už chce řidič dodávku, rodinný minivan nebo limuzínu. Ano, umí to být docela puzzle a někdy je nutné vytvořit zvláštní uspořádání (třeba když posádka potřebuje dostatek prostoru pro čtyři lidi a jejich příruční zavazadla, to pak každý sedí v autě trochu jinde), ale já jsem přímo fascinován, že to auto na svém půdorysu všechno umožňuje. Přidávám ilustrační video, stačí koukat mezi 15:36 a 17:45

4) Má točivou tříválcovou turbo sedmistovku

Začtvrté zde mám motor. Jeho aplikace opět souvisí s omezeními danými japonskou třídou kei. Chce-li výrobce, aby se jeho vůz vešel do této kategorie a byly tak na něho aplikovatelné daňové úlevy, nesmí jej pohánět nic většího než motor o objemu 660 kubických centimetrů a výkonu 47 kilowattů. Tanto (posledních dvou generací) tudíž žene vpřed malý tříválec 658ccm buď v atmosférické nebo turbem přeplňované verzi.

Druhá jmenovaná mě baví. Dle tvrzení lidí, co se měli možnost svézt, totiž dokáže spojit točivost pravého japonce (umí až sedm tisíc otáček a maximálního výkonu 47 kW dosahuje v 6400 ot/min) s tahem turbomotoru a ještě u toho “sportovně” ryje. Dobře, ve skutečnosti je to spíš nasupené ploužení (maximální rychlost: 144 km/h, 0-100 km: 16.1s), při kterém si ještě řidič užije všech “výhod” variátorové převodovky. Ale mně to k charakteru motoru i celého auta pasuje.  

5) Nabízí Welcome Seat Lift

Pro popsání pátého důvodu se musím vrátit do interiéru. Nechal jsem si ho na konec proto, že ho mám na celém autě asi nejradši. Mluvím o zařízení s názvem Welcome Seat Lift, které využívá chybějícího pevného B-sloupku karoserie a vzdušnosti kabiny a je schopno na zmáčknutí čudlíku vysunout do volného prostoru přední sedadlo. Pasažér se na něj usadí, připoutá bezpečnostním pásem a sedačka se i s ním zase nasune zpět do auta. K vidění na tomto videu (Japonsky, ale to nevadí, jazyk nepotřebujete):

Ptáte se, proč to existuje? Důvod je jednoduchý. Japonská populace stárne ještě rychleji než evropská a výrazně v ní přibývá lidí s různým omezením pohybu. Ano, Welcome Seat Lift je primárně myšleno jako pomoc lidem tělesně postiženým. Jenže já ho oceňuji také. Neexistuje pohodlnější nastupování. Samozřejmě to nemyslím nijak zle a jsem rád, že takové zařízení vlastně nepotřebuji, ale i tak mi přijde naprosto super a užitečné pro všechny.

Takový je můj seznam pěti důvodů, proč miluju Daihatsu Tanto. Ano, jsem si vědom faktu, že s výjimkou prvního jsou všechny aplikovatelné i na konkurenční kei vany a měl bych vlastně adorovat danou kategorii samotnou. Jenže já se podobná vozítka naučil zbožňovat právě díky Tantu. Ono bylo první, u kterého jsem na YouTube zkoumal možnosti interiéru, při pov jízdách poslouchal motůrek a na YouTube hleděl na vysouvací sedačku spolujezdce. 

Mým šestým důvodem je tím pádem skutečnost, že mne naučil milovat celou třídu těchto aut. Proto mám zrovna pro něj největší slabost. Takže jakmile jednou (až se zase zblázním na dostatečnou míru) uvidíte po Brně jezdit pastelové Tanto poslední generace s výsuvnou sedačkou, budete vědět, odkud vítr fouká. Tedy nejspíš, protože se také může stát, že je podobných milovníků v okolí víc.

No a teď se obracím na vás. Jaká je vaše netradiční automobilová láska? Nemyslím gulity pleasure, ale auto, jež není úplně běžně v hledáčku motoristických nadšenců a vy ho přitom máte vážně rádi. A jaké máte důvody milovat takový vůz?