Zápisky starých dědků

Můj otec a jeho bráchové jsou už, pravda, staří dědci, avšak stále aktivní autíčkáři i motorkáři. S pokročilým věkem se ale nesou i některé méně příjemné jevy, jako je třeba pravidelné opakování starých historek. Já jsem už níže zapsané a desítky dalších slyšel mnohokrát a už je v podstatě znám z paměti. Napadlo mě ale podělit se o ně s čtenáři mého nejoblíběnějšího webu o autech. Tedy račte si přečíst následující. 

Historka č. 1 

Björn Waldegard v Brně (1972)

Tehdy,  můj otec, coby dva a dvaceti letý studentík pobýval v Brně a novinami proběhla zpráva, že v rámci hvězdicové jízdy na rally MonteCarlo budou mít závodníci ze severních zemí zastávku i v Brně  u hotelu Internacional. Skupina studentů přichází někdy k večeru k hotelu a tam už je seřazená pěkná řádka Alpinek, Lancíí a Porsche. Tehdy, v tuhé normalizaci, mezi všemi těmi Trabanty, Škodovkami a Moskviči to muselo být jako zjevení, vidět taková auta pohromadě a pobavit se, velice lámanou angličtinou, se závodníky, vyměnit s nimi československá cigára za Marlborky, a hlavně, vidět výše uvedeného borce odjíždět od Internacionálu ve svém červeno bílém Porsche 911 krásným driftem v běžném provozu. Z toho bych měl neklidné spaní i já dnes, natož tak můj otec, coby Porsche fanoušek v tehdejší době, kdy objekty své touhy viděl tak maximálně ve Světě Motorů na malých černobílých fotkách.

Historka č. 2 

Jiří Sedlář na rally Valašská Zima (okolo 1980)

V 80. letech měla rally Valašská Zima podporu všech možných i nemožných státních orgánů, dobrovolníků a i počasí jí přálo. Tehdy byly běžné sněhové bariéry jako na nějaké skandinávské rally. Téhle rally se účastnili týmy různých JZD, státních podniků, ale i zahraniční soukromé týmy s mnohem lepšími auty, jako bylo například Audi Quattro. Nad všemi ovšem svými srdnatými výkony tehdy vyčníval Jiří Sedlář se svojí Škodou 130LR. Tehdy to byla taková místní celebrita, která s týmem JZD Lukov porážela ve své třídě i auta s tovární podporou. Tehdy byly takové podmínky, že trakce opravdu nebylo na zbyt a po dlouhém a prudkém klesání, které ostatní závodníci projížděli o řád pomaleji, Sedlář vjel elegantně do příkopu a trakci pro brzdění, která mu chyběla na kolech si nahradil třením pravého boku auta o navazující mez. Opravdu vynalézavý závodník. Bohužel, o pár let později při tréninkové jízdě zahynul.

Historka č. 3 

Laverda 750 v ČSSR (1980)

Otec má jednoho velice svérázného bratrance, který si vždycky umí poradit a tuplovaně před revolucí byl vždycky o krok dále. Tehdy se takovým lidem říkalo vexláci:). Každopádně onomu bratranci se kolem 80. roku podařilo s jedním rakušákem vyhandlovat za dvě Jawy 500OHC jednu Laverdu 750. Už tehdy byla jmenovaná Jawa 500OHC v Rakousku ceněnou klasikou a obrovskou zvláštností z východního bloku. Zato Laverda tam platila za lehce exotickou avšak tehdy už značně olítanou motorku, která neměla nijak velkou hodnotu. Zato tady, v ČSSR  to byla neskutečná exotika s kosmickými výkony. Považte, že tehdy, mezi těmi dvoutaktními jawami, které tady tvořily většinu motoparku jste se objevili na italské tříválcové motorce, která měla skoro 100 koní. Slyšel jsem nespočet historek, jak na každém srazu vyhrál každý sprint (samozřejmě z 99% zásluhou motorky), jak se na ní vozili příslušníci VB výměnou za nepokutování a spousty dalších. Nutno dodat, že začátkem 90. let ji prodal za asi 10 tisíc, které přidal do balíku na jakousi tehdy zánovní japonku.

Historka č. 4 

Tatra 57B mého dědečka

Vůbec první auto v naší rodině koupil můj děda někdy na začátku 50. let. Byla to tatra 57B v bílé barvě, kterou koupil od bývalého obchodníka ČKD, který v ní před válkou projel celou Evropu a najezdil na ní více než půl milionu kilometrů. Děda ji používal až do 80. let jako svoje jediné auto a najel na ní bez mála dalšího půl milionu kilometrů. Je až k nevíře, že auto, které bylo skoro z poloviny ze dřeva zvládalo takové nájezdy. Vzpomínám si, jak děda vždycky říkal, že Tatra byla nejpoctivěji postavené auto a že 1000MB se na ni kvalitou absolutně nechytalo. Pravda: tatra měla složitý, avšak od dědy prvotřídní servis- na každé nápravě snad 20 mazniček, které bylo třeba prý alespoň jednou týdně natlakovat, v zimě se musel motor předehřívat letlampou a jako parádičku děda zmiňoval, že když potřebovalna generálku motoru nové písty, tak pro ně jel na Pařezovi ze severní Moravy až kdesi ke Kyjovu. Tatra se v 80. letech prodala ještě dráž, než se před 30 lety koupila. Tehdy se ovšem prodávala už jako veterán.  

A to byla poslední. Věřím, že podobné historky slýchává více z čtenářů Autíčkáře. Jestli ano, je to moc dobře, protože cítím, že právě těmihle vyprávěními a rodinnými výlety s auto/moto tématikou mě otec nakazil vášní pro všechno, co má motor a jezdí to. Nebo konec konců ani to zase tak moc často jezdit nemusí:)