Trackday Vysoké Mýto - podruhé

Je neděle 5:30 ráno. Naděje, že se nám podaří vstát v 5:00 vzala rychle za své a já vzpomínám, co jsem všechno včera s paní Goldiesovou zvládl. Auto má doplněný olej v převodovce, vyměnil se olej v motoru za úžasný Mobil 5W50 Peak Life a rovnou jsem vyměnil všechny filtry. Také poučen z minula, jsem upravil plastový kryt pod přední kapotou, aby se dalo pohodlně dostat na nastavení tuhosti i předních tlumičů. Paní Goldiesová zatím zvládla dovézt děti na hlídání k babičce a rovnou přistavila na výměnu oleje i svou Hondu Civic 8G 1,8 V-tec. Večer jsem ještě zvládl naleštit auto a vypucovat interiér, a hlavně stáhnout aplikaci Harry’s Lap Timer (ta je jen tak mimochodem naprosto úžasná a její nákup vřele doporučuju!).

No nic, na sraz v Lipůvce to nemáme šanci stihnout, ale naštěstí mi Matěj s redakční Alfou píše, že taky nestíhá. Naštěstí! Vyrážíme na cestu a Waze ukazuje příjezd do Mýta v 8:03, takže vlastně přesně na čas. Cesta na místo probíhala vlastně naprosto pohodově a už kousek za Lipůvkou jsme dojeli dvojici mě známých aut. Redakční Alfa a Matějovo osobní vozidlo Toyota Yaris, kterou dle mého prvního dojmu řídila slečna Matějová (promiň Františku :-D). Hned jak jsme kluky dojeli, zařadil jsem poklidný režim a na místo dorazili včas a bez sebemenšího zaváhání.

A je to tady! Jdeme se i s paní Goldiesovou registrovat a už se hrneme do auta. „Budu řídit první a ukážu ti co a jak“ říkám hned ze startu, aby nebylo pochyb, kdo pojede první! Rychle jsem nastavil Harryho, dal jsem tlumiče na maximální tuhost a rozsvítil světla (aktivuje se mi tím ShiftLight a digitální budík na teplotu a tlak oleje). Blížíme se ke startovní čáře a zjišťujeme, že budeme na trati první a chvíli asi i sami! Řadím za jedna a vyrážím, motor je ještě zahřátý po cestě a má krásných 85 stupňů, takže můžu hned do liftu a užít si nádherný zvuk. Po první zahřívacím kole to rozjíždím naplno a užívám si každou zatáčku. Chvilku poté, co se mě žena zeptá, co má dělat, když se auto roztočí se to v zatáčce pod mostem stane. Nemám rád tuhle zatáčku :-D, ale aspoň sem paní Goldiesové ukázal, že se není čeho bát. První stint byl za námi, dali jsme si chladící kolečko a přijeli do „depa“ kde už čekal Honza a jeho modrá MR2.

Blížil se čas prvního stintu paní Goldiesové. Napětí by se dalo krájet a nervozita rostla. Ach, jak strašně jsem se ve své ženě spletl. Svůj první stint v životě zvládla na výbornou a jen drobně jsem ji korigoval – „Tady plnej, neboj se!“ „Brzdíš moc brzo, ona to zvládne, neboj!“ „Plnej, plnej! Neubírej!“ No prostě sousta láskyplných slov! Po stintu jsme se vrátili a probrali s Honzou strategii. Plán byl jasný, já se musím dostat po 57 vteřin a paní Goldiesová pod minutu – nekompromisně a bez výmluv! S Honzou jsme se domluvili na coachingu tak, že jednou pojede s každým z nás jako spolujezdec a jednou se paní Goldiesová sveze v modré MR2 jako spolujezdec i s podrobným výkladem tratě. Tady musím složit poklonu Honzovi za jeho perfektní rady, časy byly stint od stintu lepší a přerušil nás jen Plechcup. Nevadí, dáme si první hambáč (ten byl opravdu excelentní) a i s NA pivem si sedneme na deku do stínu a budeme pozorovat trať. Opět jsme probírali celou trasu a Honza mi trpělivě vysvětluje, že musím být trpělivý a nemám spěchat. Jen tak mezi řečí si posteskne: „To je hrozný, jak ty gumy fungujou, ty do tý zatáčky vlítneš o hodně rychleji jak já, brzdíš později a stejně ji v pohodě dáš“. Honzo! Chce to Advany a vanu s přepážkama!

Po Plechcupu jdeme na to. Nejdříve já, pak žena. Oba dva se už blížíme vysněnému času, ale pořád to není ono. Pak to přišlo, poslední stinty (což jsme nevěděli že jsou poslední) a já se rozjíždím poprvé sám a bez spolujezdce. Přede mnou je ST Mondeo a BMW (odhaduji na 328 coupe) za mnou předposlední M3 v červené barvě (teda aspoň myslím, že to je M3). Během prvních dvou kol se dostávám před obě auta a začínám timeattack. Při průjezdu cíle 4. Kola si všimnu magických čísel 56 na časomíře! Je to tady, opojný pocit vydrží ještě jedno kolo a pak si nadšení vybere svou daň. Za šikanou pod mostem je v cestě pneumatika a já zazmatkuju, ťuknu do brzdy a je to tady, hodiny a já se řítím proti bariéře z pneumatik. Narážím předkem a pravým bokem. Nejdříve ani nemám odvahu vylézt z auta. Hrozný pocit po celém těle, ale nic naplat, musím z tratě. Zařadím zpátečku a za ošklivých zvuků a varovného pípání budíku odjíždím od bariéry a jdu se podívat co se stalo. Zázrak! Jen utržený a prasklý nárazník a nalomené světlo! Trochu odřenin na boku překvapivě zachraňuje keramická ochrana a já v klidu odjíždím do depa.

Opravili jsme škody, jak to jen šlo a zkontroloval jsem Harryho – 0:56:48! Mám to! Byl čas na paní Goldiesovou. Uklidnil jsem ji, že nic horšího už se nestane a ať si to užije sama bez spolujezdce. Už z věže u poslední šikany bylo vidět, že jede krásně čistě a kdyby ji nezdržovala cupová Felicie s řidičkou za volantem, mohlo to být ještě lepší. Po posledním stintu nám Harry ukázal neuvěřitelný čas 0:59:59! Oba cíle splněny a my mohli uspokojeni vyrazit k domovu (byť neplánovaně brzo). Na cestu jsme si ještě koupili posledního hambáče (sorryjako ale ten vepřovej už prostě nebyl tak dobrej) a plní dojmů a zážitků vyrazili k domovu. Já usnul snad během 10 minut, naštěstí už né za volantem. Ještě večer doma v posteli mi paní Goldiesová říká: „já ji pořád slyším, i když je tady takový ticho!“ ANO, i paní Goldiesová je lapená do spárů naší krásné holky, Toyoty MR2.

Byl to nádherný den, plný slunce, zážitků, adrenalinu a posléze endorfinu. Tohle prostě zažijete jen u toho, co vás opravdu baví a my s ženou už plánujeme další Trackdaye, ať už v září v Mýtě, nebo v srpnu v Písku. Na závěr bych moc rád poděkoval všem, kdo se na této akci podíleli za úžasný den! Díky pánové a dámy!