Peugeot 207 Spider aneb poprvé za volantem závodního auta

Z minulého blogu už možná víte, že uplynulá motoristická sezona pro mě byla dosti smutná. Vlastně se dá říci, že skoro žádná nebyla. Ať se neopakuju – z různých důvodů jsem po naprostou většinu roku neměl na ježdění k dispozici nic lepšího, než dieselový Fiat Croma. Vděčnou to bublinu se spoustou místa… ale z pohledu nadšeného autíčkáře jednoznačná katastrofa, zmar, frustrace. Když tedy v říjnu přišla nabídka od kolegů z JS Racing, zda nechci na pár stintů zkusit starší cupový Peugeot 207 Spider, a trochu s ním ztrestat Brno, říkal jsem si, že by to mohla být dobrá náplast na zážitkově plytký rok.

Budu to ještě vůbec umět, když jsem skoro rok pořádně neřídil? Kor když má ta věc sekvenci, aerodynamiku, generuje přítlak a nepodobá se ničemu, co jsem kdy předtím řídil? A bude to vůbec stát za to? Tolik otázek.

Je 16. října 2023 dopoledne. Depo Masarykova okruhu je značně prochladlé a při vystoupení ze svého vyhřátého dostavníku Škoda Rapid 1.0 TSI dostávám pořádnou facku. Bílou placku mám řídit v rámci BM Racing Sprint series, takže parkoviště je poseto Mkovými baworáky a nejrůznější odrůdy Porsche tady jsou běžné skoro jako Octavie na dé jedničce. Po chvilce hledání toho správného týmu jsem konečně uzřel bílý spider: „Zdar, tak jsem tu, co mám dělat?“ hlásím týmu a dostanu instrukci, abych se zašel převléct do kombinézy. Spider je v permanenci, střídáe se na něm celkově 4, takže než si nasadím helmu s interkomem pro komunikaci s instruktorem a usednu do tiťerného kokpitu, bude to chvilku trvat. Což je čas říct si něco o autě. 207 Spider vznikl jako okruhová cupová záležitost, která měla být finančně dostupná a provozně nenáročná. Pilot (a případně copilot) sice sedí v uzoučkém monokoku, kolem kterého v mohutných nasavačích závodní karoserie proudí kopy vzduchu a podlaha je rovná, ukončena difuzorem, avšak mnoho technických skupin vozu je převzato z běžných sériových Peugeotů. Za pilotem bije obyčejný přeplňovaný čtyřválec 1.6 THP, který by měl podle verze závodní placičky disponovat výkonem 175 – 230 koní. Řízení a brzdy pocházejí z modelu 407 a třeba chladič s intercoolerem byste našli ve 207 RC. Přední i zadní zavěšení spočívají na vlastních pomocných rámech a jsou tvořena dvojitými lichoběžníky. Všechno tohle doplňuje šestistupňová sekvence od Sadevu. Celá ta nádhera by měla vážit 760 kg, avšak se spolujezdcem a dodatečnými úpravami (zmiňme třeba fortelný šusplech kryjící většinu křehké podlahy) jsme určitě vysoko přes 800 kg, možná i přes 900 kg. Místo standardních okruhových slicků se pak v podbězích skrývaly starší rallyové .

Než stihnu probrouzdat boxy a pozdravit všechny známe tváře, jsem najednou na řadě. Vlézt dovnitř je…   …velmi elegantní záležitost. Zapoutat se do pětibodových pásů mě musí kluci z JS, protože napoprvé jsem se jaksi zapomněl podívat, kde co trčí a ve kterém místě mám ten který kus tkaniny s klipem hledat. Helma s interkomem nasazena. Instruktor vedle mě je mi blíž než manželka po většinu nocí a v úzkém kokpitu zažívám vzpomínky na školní zájezdy na prvním stupni, kdy jsme se na dvojsedadle mačkali tři nebo čtyři. Důležitých věcí kolem moc není, nad malinkým volantem je displej zobrazující otáčky, zařazený rychlostní stupeň, napětí na baterce a teplotu oleje. Za ním dvě pádla. Tři pedály utopené někde vepředu kokpitu jsem sice neviděl, ale nohama vnímám, že tam jsou. Víc asi nepotřebuji. Než mi to stačí poprvé chcípnout, cítím, že jsem roztlačován – už asi vědí, jak to mají nováčci se závodní sekvencí :D

Někde na výjezdu z boxů si všímám dvou věcí – za prvé, v uchu neslyším žádné šumění interkomu, takže se nám nejspíš rozpojil kabel a já jsem bez instrukcí. Jejda… za druhé – v malých třesoucích se zrcátkách vidím absolutní prd – částečně i vinou toho, že je vůbec nemám nastaveny do úhlů, které bych potřeboval. Snad za mnou nikdo nepojede. Nebo musím být tak rychlý, abych všem ujel. Muhehe…

První kolo je totální seznamovačka. Člověk je tak nějak nesvůj, když je po dlouhé době na okruhu i s vlastním autem. Natož v něčem, co má k autu dál než cokoliv, co dosud řídil. Naštěstí je brněnský okruh opravdu „tupá“ trať, která (snad krom nájezdu na stadion), vyžaduje pouze jednoduché povely – plné brzdy, zatočit, plný plyn. První věc, která mi chybí, je rychloměr. Rychlost je údaj, který by mi ze startu dal alespoň částečné vodítko o zvoleném tempu. Ale tady mám před sebou jen rychlostní stupeň, otáčky a diody. Kdo z toho má krucinál poznat, jestli to je málo nebo moc, když to kolem všechno řve, rezonuje, fouká jako debil (v tom autě je regulérní zima!) a člověk až do zatočení vůbec netuší, jestli nájezdovou rychlost zvolil správně nebo to přehnal. Kdyby to bylo příliš, asi by se instrukotr trochu vzpouzel, říkám si…  Zatím sedí a z lehkého pokynu ruky poznávám, že jen mé brzdné body jsou možná dál, než by od nováčka čekal. I tak mi přijde, že zatím brzdíme zoufale brzo. A že se bojím.

Spider je neposeda. Krátký rozvor, pohon zadních kol, motor vzadu. Do toho ta aerodynamika. Můžu ještě přitlačit? Funguje v těch zatáčkách projížděných okolo stovky vůbec nějaký přítlak? Když to zkusím poslat za zdánlivě blížící se limit, najdu tam další stupeň adheze nebo už poletím do kačera? Musím to napsat zase – tolik otázek… 

Vjemy z krásně náročného řízení postupně přebírají vládu nad prvotní nervozitou. Ve druhém a třetím kole už se snažím tlačit na pilu. Limit je pro mě ale stále lehce nečitelný, a když v zadku nebo rukách cítím že se něco děje, srabácky ubírám. Přesto najednou ve dvanácté pravé do kopce za švoncovkou z ničeho nic přicházejí vrata, která naštěstí hladce chytám akorát s blížícím se obrubníkem. Od vedle se ukazuje jen palec nahoru a mi se uleví, protože pauza od posledního pořádného řízení byla vážně dlouhá a sebevědomím zrovna nepřekypuji. Tak mě napadá, zadokolka, motor vzadu – můžu teď zkoušet boky i v 911? :D

V rámci seznamovacího stintu odkroužím ještě dvě kola, pak jedno chladící a mířím do boxů. Konečně slyším feedback – dostávám lehké kárání, že jsem při podřazování kopal rychlosti až příliš rychle za sebou, což Sadevu úplně nesvědčí, a raději mám volit postupné řazení s nižší frekvencí..  ale jinak prý dobrý. Tak jo, než přijde další stint, jdu si pro svačinu a zjistit, co naměřila časomíra. 2:27 není žádný zázračný čas, ale napoprvé bych asi měl být spokojen a u srdíčka zahřeje i značný odstup od ostatních šťastlivců, kteří si toho dne stinty ve Spideru zaplatili. S hubou plnou croissantu se vracím ke stanu JS Racing a v tom slyším přímo od majitele Jardy “Pojedeš závod, vychází to na tebe…”

Cože? Děláte si prdel? Však jsem v tom seděl pár kol a závod měl jet právě Jarda Surowka. Jestliže jsem byl před prvním stintem nervózní, tak teď bych mohl zadkem štípat kulatiny. Jenže odmítnout tuhle příležitost by byla věčná škoda. Závody BM Racing Series se jedou na 8 měřených kol, které následují po letmém startu. Auta jedou ve třech skupinách rozdělených dle časů z dopolední kvalifikace od nejrychlejšího po nejpomalejší. Spider si “vyjezdil” účast v té nejrychlejší, což je jeden z důvodů štípání kulatin. Přede mnou jsou věci, které mají v názvu takové ty podivné zkratky GT3 a GT4 RS, jedna nakoňovaná M4 CS, přímo přede mnou ční dvojice výfuků Lotusu Exige 420 Cup kamaráda Petra Šebesty a zezadu se na mě šklebí další dvě GT3 RS. Co když je budu brzdit? Co když je neuvidím v těch pidizrcátkách a způsobím spektakulární škodu? Co když to poseru?

“Práskni tam jedničku, pak pomalu pouštět spojku, když cítíš, že přestává zabírat, stačí jen lehce přidat plyn…” Takhle zněla rada pro rozjezdy se Sadevem…  Oukej, 2x se to povedlo, ale v inkriminovaný okamžik pravdy na pit lane samozřejmě nervozita vítězí a po dvou kiksech jsem potupně roztlačován…. do prdele, to je začátek. V zaváděcím kole se krom zahřívání pneumatik snažím zároveň i dohnat mezeru vzniklou potupným nerozjezdem.

T14 projeta naplno a je to tady. Studený říjnový vzduch mi skrz díry v kokpitu fučí za krk, Exige přede mnou GT3 RS za mnou. Nerozbij to! Neumři! Hned první ostré brzdy do pravé za cílovkou jsou trochu prekérka. Auto se podivně zavlní, jako kdyby pneu neměly správnou teplotu, takže musím trochu upravovat stopu… Následně auto začíná ve vysokých rychlostech znatelně vibrovat. Co to krucinál je? Přilepil se mi na gumu nějaký megažmolek nebo co? Vysvětlení je bohužel mnohem horší: **SPOILER ALERT*** “ Ty pičooo, my jsme mysleli že hoříš vole, jsi to probrzdil jako prase, totální kouř všude, vole!” 

Jo, krásný začátek, udělat si hranaté gumy hned v první zatáčce je moooooc fajn. Na(ne)štěstí jsem v kokpitu neměl nejmenší tušení, co jsem provedl a celý první okruh jsem se snažil držet šedého Lotusu, co mi síly stačily. Jenže vibrace neustávají. Mám jet? Nemám raději zvolnit? Další kola raději ubírám desetinku z řidičského snažení a neženu to tak moc, jak by se dalo. Zezadu naštěstí žádná 911 nedoráží a Lotus přede mnou se pomalinku vzdaluje. Až ve třetím, čtvrtém kole konečně začínám vnímat nuance, kterými Peugeot hlásí rychlý přechod ze stavu “držím” do stavu “hele Kačer” a za volantem se cítit uvolněně. Krucinál, chtělo to před závodem ještě jeden stint (který mě čeká až po něm). 207 Spider je vlastně docela hodný, skvěle řiditelný a velice přesný, ale přechod od limitu k průseru probíhá velice rychle. Za to na rychlou sekvenci si člověk zvykne hned. 

Je odmáváno šachovnicovou vlajkou. Ve své skupině S2 jsem skončil na krásném druhém místě – ze dvou aut :D K 550 koňové M4 jsem si ani nečuchnul a dostával průměrně 3-4 sekundy na kolo. Ale je mi to valstně fuk. Po zádech běhá mráz, ruce se neznatelně chvějí, zážitek byl velmi intenzivní a stál za každou korunu. Škoda jen těch probzděných gum a kyselého pocitu, že to mohlo být naplno a lepší. Obzvlášť levá přední dostala opravdu pořádný čoud a vybrzděná ploška má snad 5 centimetrů na délku – těžko na tomto honit sekundy.

Přesto z Brna odjíždím s intenzivním pocitem něčeho nového a vzrušujícího a neblahým tušením, že závodní věci bych si měl dopřát i v budoucnu.

A kdybyste to chtěli zkusit taky – tak tady

Za fotky do galerie děkuji @fotograf_obecny