PRŮMĚRNÝ BLOG, PRŮMĚRNÉ AUTO A TROCHA MÉ AUTO HISTORIE

Ahoj přátelé autíčkáři, v první řadě bych rád podotknul, že jsem moc rád, že jsem objevil asi před rokem tento web, je to konečně web o autech přesně dle mého gusta a některé blogy, především týkající se ojetin jsou óda na čtenářovo ucho nebo spíše oči.

A tak jsem se po čase rozhoupávání rozhodl, že i já přispěji svojí trochou do mlýna. Toho času ve věku páně Krista jsem průměrným občanem s průměrným autem a průměrnou hypotékou až do smrti.

A právě to průměrné auto bych tady chtěl představit. O auta se zajímám bratru od svých 12 let, kdy jsem si pravidelně za mrzké kapesné kupoval Auto Tip a tam hltal všechny články a tajně snil o tom, jak jednou budu hrdým majitelem BMW E46, což v tu ddobu bylo etalonem a modlou všech řidičů. Inu našim se také líbilo, ale protože byl rozpočet omezený, v roce 1997 jsme si pořídili první rodinný vůz Fiat Uno 1.5 i.e., nutno podotknout, že těch 75 koní s tou papírovou krabičkou hýbalo velmi důstojně a Chorvatsko jsme s tím také obligátně dali s taškou plnou paštiky a řízků, těžko říct, jestli ještě brázdí naše cesty, ale rez se mu začínala stávat nepřítelem. V roce 2001 byl pořízen 5 let starý Fiat Brava 1.6, který rodičům sloužil dlouhých 15 let, měl vrtochy, ale stát zůstal jen jednou, když mu odešlo táhlo převodovky. Jinak nás vždycky odvezl, kam měl a nutno dodat, že i toto auto s emisními normami nepokřiveným motorem jelo velmi slušně.

Ale před pár lety už nastala doba, kdy jsem se dostal do produktivního věku a začal pokukovat po svém opravdovém prvním autě. Co vyhrálo si asi každý čtenář domyslí, etalon je etalon a když už byly tak cenově dostupné, tak proč ne, E46 320i touring. První jízda byla óda na radost, druhá taky a pak ještě několik dalších, než jsem ráno přišel k autu a ono prostě a jednoduše po nastartování ihned chcíplo, objevila se oranžová kontrolka motoru a od té doby se to s ním táhlo jako smrad, vydalo by to tak na tři blogy, škoda mluvit, byl jsem rád, že jsem se ho před půlrokem zbavil a pořád ještě za velmi dobrou cenu, ale nebudu nalhávat, že během jeho vlastnictví do něj zahučelo pěkných pár desítek tisíc. Etalon se neosvědčil, paradoxně kamarád má dodnes taky etalon, taky v touringu, v dehtu, co má najeto dvakrát tolik co jsem měl já a to auto mu šlape jako hodinky. No není každý den posvícení a chybami se i autíčkář amatér učí. Ale vždycky když to auto jelo, jak mělo, tak jsem z něj byl nadšený.

Jenže osud před dvěma a pů roky změnil mou geografickou působnost, tedy osud, za vším hledej ženu a já musel chtě nechtě řešit daily car na dojíždění do práce, každý den 50km, v horách, takže zimy jsou opravdu zimy a mít tu zadokolku s R6 by nebylo úplně ekonomické rozhodnutí, i kdyby byla sebevíc spolehlivá. A tak nastal čas vybírání, rozkaz zněl jasně, jednoduché auto, kombík, benzin (nafta patří do kamen), aby to alespoň trochu jelo, když se podřadí a aby mě to nesežralo na nákladech jako etalon. A cena, obligátních 150 – 200 tisíc.

A jak to dopadlo? Narazil jsem na …. (chvilka napětí)…Ford Focus 1.6 v kombíku, rok 2008, najeto 35 000 km, cenovka 185 000 Kč, no samozřejmě jsem ho koupil. Vše zdokladované papíry, takže nebyl důvod mít strach, že kilometry jsou dobrou prací pána s notebookem.

A od té doby spolu žijeme v symbioze, v symbioze, kdy už máme najeto cca 50 000km, kdy nás stojí dle mé finanční auto kalkulačky jeden kilometr 3,5 Kč včetně paliva a kdy se nic nekazí (krom žárovek za 50 Kč/ks) a kdy to auto každý den nastartuje a jede, brzdí, svítí, řadí, stírá a funguje přesně tak, jak má daily car fungovat. Olej si měníme sami, protože je to zábava na dvě hodiny odpoledne, na jaře se chystáme na svíčky a rozvody (ty si sami měnit nebudeme).

 Auto není výbuch luxusu, výkonu, ani ničeho jiného, to auto je průměrným autem, do kterého hodím svoje zablácený horský kolo, pak vytřepu bordel z deky / vany z kufru a jedu dál, nechovám k němu respekt jako k božstvu, neumývám ho každý týden v myčce, prostě s ním jezdím a ono plní různé funkce, které od něj očekávám a plní je dobře. Naučíte se řadit a ani toho předjíždění se není třeba bát, trojka se dá točit do 140 kmh, to se najednou diví i jiní dehtoví chlapci, samozřejmě jednou tomu dojde dech, těch 74 kw je limitujících, především na dálnici krutě chybí asi 30 kw a šestý převodový stupeň, ale víte co, tam se zařadim do davu, jedu 125kmh tacho a spotřeba je kolem 6,5l. Jenže já se nemusím bát o turbo, o kdejaké fičurky, které kdejaká novější auta mají. Z čeho jsem nadšený je vyhřívané čelní sklo, nejlepší funkce u auta jakou jsem kdy měl, vyhřívané sedačky jakbysmet, tady u nás v horách jste za každé vyhřívání nad rámec standardu rádi.

Auto je pohodlné a nedrncá. Jel jsem novějšími, lepšími auty a řada z nich drncala více, třeba trojková Octavie ač tišší na dálnici tak některé nerovnosti, to byly rány až hanba od zadní nápravy. Jízdní vlastnosti obecně jsou (a to se ví) velmi silnou stránkou auta, jen vyšší posez trochu brzdí chuť to do zatáčky poslat ještě rychleji, v etalonu se sedělo níže a byla tam větší důvěra, ale když už to tam člověk opravdu pošle, tak auto mírně zaklekne a vykrouží sebejistý oblouk. Je to průměrné auto, které nadprůměrně plní svou funkci.

Srdce by velelo, jdi si koupit něco lepšího, silnějšího, luxusnějšího, jenže rozum říká, nech si pracanta, vždyť do něj zatím leješ jen benzín a olej a měníš žárovky. A radši si ty peníze užij jinde a já si je užívám raději v horách a na výletech, kam mě doveze mé průměrné auto.