Pro Lexus lexusně - díl 2., vraky máme taky

V předchozím díle Pro Lexus lexusně jsem už napsal moje nejhorší představy, kdy výlet přes celé Německo pro skoro 15 let starý Lexus, s Davidem a Márou, které jsem ten večer viděl prvně, končí úplným fiaskem, kdy bez peněz zůstanu viset někde na neznámé benzině u autobahnu. Přecejen jsme se neznali a nějaká ta nedůvěra logicky byla. Proč teda dovoz tak složitě? Protože u LexuSpa to funguje jinak. 

Nesedíte doma na gauči při sledování druhé série Ordinace a nečekáte na telefon, co předem vybraného Vám někdo za daný obnos přiveze. Neodbývá Vás dovozce při dotazech jak ověřuje auta, která jste si vybrali. Místo toho se uvelebíte na zadní kožené křeslo japonského shinkansenu Lexus GS250 4. generace, zapnete výhřev a plachtíte na dálnici v pohodlí, za zvuku symfonie šestiválce a skvělého trip soundtracku linoucího se z Mark&Levinson jako při nočním cruisingu. Taková cesta rychle splňuje minimálně půlku z toho, co píše tady Vavris, a nemusí se to udávat ani za volantem. O nic se u toho nestaráte, maximálně o to jestli bude hrát Worakls, Queen nebo Bach. Nehledě na to, že si pokecáte o všem možným, od aut po zbraně. A k tomu jako třešničku na dortu vidíte, jak probíhá kontrola auta, o které máte zájem, a přímo u něj si řeknete, jestli berete nebo ne.

Zní to, jako když Horst Fuchs prodává ty nejostřejší nože. Průhledná REKLAMA, říkáte si. Však to taky reklama je! Přímo ze života. Přecejen jsem taky nevěřil. Přečtěte si předchozí díl.

Ať už věříte čemukoliv, pokračovali jsme v naší cestě nočním Německem za minimálního provozu. Občas, když Mára při spánku neházel výrazy Václava Klause ml., diskutujeme všichni o podvozcích, brzdách, o všem možném kolem aut, a že vše univerzální je jen kompromis. Mě si tím oba získávají, protože mám podobný názor. S přibývajícím časem jdou na řadu brokovnice, stripkluby…to se sem nehodí, chci říct – bavil jsem se. Kolem 1 hodiny ráno, tj. po asi 7 hodinách jízdy, jsme dorazili na místo našeho noclehu, v bytě v historickém centru města Bonn, popřáli si úspěšné ráno a šli spát.

Měli jsme naplánované prohlídky 2 Lexusů GS 3. generace. Oba původem z Německa, v sériovém stavu a s trochu rozdílnou výbavou. Každý u jiného překupníka/bazaru. Oba za cca 7500€. Podle fotek vše pěkný, naleštěný. Po telefonátech obě auta bez závad, jen drobná kosmetika…však běžná věc. Víme, jak to chodí. Je to kšeft. David a Mára aspoň zajistili ověření historie v servisech, TÜV atd.

Neusnul jsem. Přemýšlím, co všechno bude potřeba u auta zkontrolovat a tvořím si v hlavě svůj checklist, protože se jednoduše nemůžu nezapojit při prohlídce, na to jsem až moc autíčkář, i když v tom nejdivnějším smyslu slova. Až s myšlenkama, že i kdybych nic nedovezl, je to i tak super výlet, se mi podařilo zamhouřit oči. 

Budíček. 3 hodiny spánku. Venku prší. Normálně by mi obojí vadilo, ale stojíme před Davidovým GSkem, které v noci zaparkoval na ulici na jediném volném místě v okolí – pod stromem. A tak se s Márou smějeme při pohledu na velké kapky na fusso vosku a holubí spoušť. Všem dochází, proč právě to jedno místo bylo volné. Za deště vyrážíme na první auto do Oberhausenu, asi 80 km hustým ranním provozem od místa přespání, kde v autosalonu u turka stojí modrý GS300. Během cesty mi Mára říká, že s Davidem mají přesně rozdělené role kdo-co kontroluje a že kvůli času (úřady v okolí zavírají ve 12:30) bychom si do 30 minut měli říct, jestli o auto mám zájem a stojí za větší prohlídku, jízdu atd. David opakuje, že prodejce působí seriózně a tohle GS vypadá dobře, že na to druhé by nemělo dojít.

Při vstupu do patrového skleněného autosalonu se ani nemusím rozhlížet, jako první vidím nádherné Porsche 911 SC 3.0 targa z roku 81 a MB SL600 AMG. Slintám a mrzí mě, že nemůžu svůj rozpočet jednoduše násobit krát 10. Říkám si, že kdo prodává taková auta, snad nevykupuje úplné vraky.

Odkázaní do druhého podlaží, nacházíme Lexus stojící uprostřed mezi auty. Jako na výstavě. Vedle něj se opírá (o jiné auto) nejspíš majitel autosalonu. Za krátkého pozdravu se vrháme na přistavený vůz. David prodejci sděluje, že si nejdřív auto pořádně prohlédneme, načež reaguje “Když myslíte, že něco najdete…”.

Na první pohled je pěkný, zvenku i zevnitř (Lexus). Žádná viditelná koroze. Žádné větší oděrky nebo promáčkliny. Nelícují „jen“ nárazníky a přední světla. Problém nastává, když při bodové kontrole měřák laku lítá jak při poskakování na váze – nárazníky, blatníky, dveře, kufr. Kluci s lampou projíždí každý kousek auta a hlásí „tady ulomené držáky podběhů“…„tamhle čerstvě zabarvené oděrky“. Přidávám svou trošku do mlýna: „Tady nelícuje tapec v kufru, někdo ho odstrojil a špatně poskládal…co tady asi dělali?“. Uvnitř kůže zadní sedačky scvrknutá jako po vylití kyseliny a potrhaná od ISOfixů dětské autosedačky. Motor teplý, evidentně mokrý od oleje. I když stojící auto vypadá v ostatních ohledech dobře a vše z komfortní výbavy funguje, začínám se tvářit nešťastně. Má tohle vůbec smysl projíždět? Mára registruje můj pohled a ptá se: „Když se zítra ráno vzbudíš, budeš spokojenej, že máš zrovna tohle auto?“ Odpovídám: „NE, i kdyby to bylo technicky v pořádku. Možná za půlku ceny?“. Při sdělení prodejci, že auto nebereme, žádali jsme studený motor a po výčtu všech problémů…reaguje, že ho to netrápí, vykoupili ho za 2000€. Bez komentáře.

Je 10 hodin dopoledne a vyrážíme rychle na druhé GS do Geseke. Dalších 100km. David pro jistotu telefonicky ověřuje dostupnost u prodejce s ruským přízvukem. Opět si říkáme, že pokud budu mít o auto zájem, je potřeba si to říct včas kvůli úradu. Cestou na internetu dohledávám, kdy zavírá úřad v oblasti. 12:30, hlásí mi Google. Během cesty ještě projíždím inzerce, jestli se někde něco neobjevilo, ale nic zajímavého ani v okolí, ani po cestě do ČR, případně kusy výrazně nad rozpočet. V 11:15 přijíždíme k oplocené, vyštěrkované „zahradě“ mezi rodinnými domky, kde stojí cca 20 aut a rus s unaveným obličejem, prořídlými vlasy, v ošoupaných hadrech (možná to byly monterky, už nevím). Vypadal tam vtipně. Trochu jako táta, když něco dělá na zahradě a vůbec se mu to nedaří.

Vystupujeme, seznamujeme se a za častého komentáře prodejce (proti předchozímu, který mlčel) prohlížíme auto. Pořád lehce prší. Vypadá i tak hrozně (Lexus), bojím se přirovnávat k menšinovým skupinám. Tohle je horší. Špína, pyl, trus od mušek, mech v podbězích…Kluci opět s lampou kontrolují vizuální vady na autě a tloušťku laku. Kromě nelícujícího předního nárazníku u spoje s blatníkem a jednoho místa, které vykazuje drobnou odchylku tloušťky laku od standardu, vypadá vše v pořádku. Otevíráme dveře a praští nás přes nos silný pach cigaretového kouře. Hnus. „Jak kdyby v tom spal bezďák“, říkám nahlas. „Tím se nezabývej, dá se to řešit“, oponuje David mezitím, co testuje komfortní funkce a chystá se startovat auto. Sešlapuje brzdu, mačká tlačítko s nápisem „START“. Volant se přisune k řidiči jak má, ale jinak se nic se neděje. Po otevření kapoty zjišťujeme, že je motor zahřátý na provozní teplotu. Prodejce hned začne hlásit, že baterka je nová a není možné, aby to nestartovalo.

Povzdechnu si. Vzdávám to…nemůže to vždy vyjít, jak si představuju…ale tohle jsem nečekal. Zatím bych ty dva dny hodnotil jako průser v pozlaceným balení…

“Buď v klidu, nic není ztracený”, říká David a vytahuje z kufru svého GS jumpstarter.

A jak řekl, měl do jisté míry pravdu. S jakou jsme pořídili se dozvíte v dalším díle.