Plechcupový speciál je doma.

Čtvrteční den jsme měli dokonale naplánovaný. V devět ráno sedneme do poměrně nudného BMW řady 1, před jedenáctou vyzvedneme mazdu 323 a lehce po obědě budeme zpátky v Praze. Jenže vzhledem k dopravní situaci na Praze 3 a v okolí (ano, taková ta věc se zpovykanými pražáky) se situace trochu zkomplikovala. A navíc se udělalo docela hezky. Takže úderem půl jedenácté jsme vyjížděli z Prahy s větrem ve vlasech stylově v Miatě. Protože proč si neudělat radost, když to jde, že…

Cesta ubíhala bez komplikací a po poledni jsme si převzali čerstvě přepsanou 323 od fajn bývalého majitele. Nádavkem nám přihodil hromadu dílů a spoustu dobrých rad. Kdyby takhle probíhaly všechny obchody kolem aut, byl by svět hned krásnější místo. Cesta domů probíhala klidně, 323 jela naprosto bez problémů. Snad jen hlasitější výfuk byl v rychlostech nad 100km/h trochu otravný. Cestou došlo i na výměnu vozů, takže jsme mohli tyto japonské sourozence pořádně porovnat. V přímce na celé čáře vítězí 323, v zatáčkách samozřejmě Miata. Velmi mile mě překvapilo, že i 323 je vybavena “nejdůležitějším tlačítkem” – otevíráním mrkaček.

Do Prahy jsme, díky pár zajížďkám po zakroucených silnicích, dojeli kolem čtvrté hodiny a dali se práce. 323 jsme osadili epesní rozpěrou zadních tlumičů, zbavili se povrchové rzi na prazích, zprovoznili šíbr (sice z něj trochu padá rez, ale to snad časem přejde) a sloupli samolepku Zen na zadním okně.

Teď trochu k autu samotnému. Jedná se o Mazdu 323 F (F znamená prý familiare, jakože rodinné auto) z roku 1993 původně osazenou motorem 1,6 16V o výkonu 64kW, který byl ovšem nahrazen motorem 1,8 BP o výkonu 96kW, který s tunovým autem dokáže docela zacvičit. Pro zkrocení tohoto výkonu je Mazda osazena většími brzdami (252mm). Upravené je i sání a vzhledem k zastavění převodovky z verze 1,6 auto zrychluje opravdu pěkně. Na druhou stranu – dlouhé cesty ve vyšších rychlostech jsou kvůli “krátké” převodovce celkem otrava. Ze vzhledových vychytávek zmíním bodykit Zender a lakování černou matnou “Montanou”. Auto je technicky v pořádku, rzi je minimum. Samozřejmě – svoje chybky má, ale funguje překvapivě dobře.

A protože naše “závodění” bereme fakt vážně, došlo i na název našeho rejsingtýmu a dokonce i polepy.  Zvolený název タートルレーシング (Tātorurēshingu) znamená něco jako “turtle racing” a nenápadnou metaforou upozorňuje na to, že naše rychlosti na trati nebudou zrovna vysoké. Protože jak jsme se včera shodli – jeden z nás neumí jezdit rychle a druhý neumí řídit stará auta. Ale zas na druhou stranu – už teď nás to fakt baví. A to jde v tomhle srandazávodění asi nejvíc.

S vidinou Mazdy 323 “závodící” v Mýtě dnešní blogpost ukončím slovy klasika: “No to zas bude průser…”