Panoz GTR-1

Když mi bylo 8 let, koukal jsem s tátou dost často na automobilové závody. Sledovali jsme souboje Schumachera s Häkkinenem, počínání Schlessera na africkém kontinentu, ale nejraději jsem měl 24 hodin v Le Mans. Nejlepší byla brzká rána, kdy jsem vstával podstatně dřív jak naši, zapnul televizi, naladil Eurosport, a sledoval závodní auta řítící se neskutečnou rychlostí, žhnoucí kotouče svítící do noci… jo, tohle mám rád dodnes. V té době byla vrcholná třída GT1 a Mercedes CLK-GTR či Porsche 911 GT1 jsou pro mě nezapomenutelná auta. Ale učarovalo mi jiné auto, takové, které se zcela svým designem vymykalo. Panoz GTR-1.

Dan Panoz založil svou firmu roku 1989, 3 roky poté přišel se svým prvním modelem, Panoz Roadster. Danův otec, Don, přišel s tím, že by bylo dobré propagovat značku také na závodní dráze, a to je počátek GTR-1.

Panoz GTR-1 (někdy se přidává název „Esperante“), začal závodní sezónu roku 1997, kdy FIA vypsala nový šampionát vozů GT.  Vývoj pochopitelně započal už dřív a to o rok, kdy se Reynard Motorsport dohodl s Panozem, že zkonstruuje a vyrobí GTR-1. Don trval na jistém tradičním americkém stylu a tak bylo nutné mít motor vpředu za přední nápravou, což dostalo kabinu značně dozadu. Byl to po mnoha letech takto koncipovaný závodní vůz (nepočítám-li Lister Storm, ale toho řadím spíše do kategorie GT, v které se mu i lépe vedlo). Motor je notně upravený původně 4,8 l V8 od Fordu, který u firmy Roush Racing přišel k objemu 6 litrů a výkonu přes 600 koní. Šestistupňová převodovka ZF byla uložená u zadního nápravy, takže transaxle. Don vzpomíná, že auta k nim do Georgie z Anglie dorazila asi 2 týdny před závodem v Sebringu roku 1997. Jedním z testovacích jezdců byl i Paul Newman. Jediná viditelná změna přišla pro závodní sezónu 1998, kdy dostal čumák spoiler a nepatrně se prodloužil zadní převis.

Co se výsledků týče, byl úspěšnější v amerických závodech než v evropských. Na našem kontinentu se mu příliš nedařilo porážet Mercedes, s Porsche byl jakž takž rovnocenný. Druhá a poslední sezóna byla pro Panoz lepší, dokonce se mu povedlo získat 2x třetí místo, ale i tak se povedlo získat pouhých 17 bodů (pro srovnání, Mercedes, který drtivě vyhrál, jich měl 146, druhé Porsche 49), což znamenalo 5. místo v poháru konstruktérů. V Americe si vedl o poznání lépe, dokonce v roce 1998 vyhrál tři z pěti závodů, ale celkově skončil druhý za Porsche. Následující rok byl již nahrazen Panozem LMP-1, který stále vycházel z GTR-1.

Musím se také zmínit o GTR-1 Q9. Šlo o hybrid, který vznikl navíc za přispění firmy Zytek. Auto se testovalo po celou sezónu 1998, ale bylo pomalejší než klasické GTR-1, proto byl projekt na konci sezóny ukončen. Na vině byla pravděpodobně přílišná hmotnost auta díky akumulátorům. Vůz se dal snadno poznat díky fialové barvě a s žlutými pruhy a bleskem vpředu na kapotě.

To nejlepší na Panozu GTR-1, jak je i z fotek patrné, je ale to, že vznikly dva homologační kusy pro silniční provoz.  Nedokázal jsem dohledat proč, ale do dnešních dnů přežil pouze jeden z nich. Motor je stále šestilitrový osmiválec, výkon by měl dosahovat 600 koní a točivého momentu 677 Nm. Hmotnost je pouhých 898 kg, přičemž interiér je čalouněn převážně alcantarou, je jiná přístrojová deska a budíky a měl by být zabudován i klimakompresor. Třešnička na závěr? Panoz nemá problém vyrobit další kusy, individualizaci se nebrání a cena začíná na 890 000 USD.