Můj hejt na všechny

Už rok jsem držitelem řidičského oprávnění kategorie A1. Což je samozřejmě skvělá věc, protože mě to opravňuje k řízení třeba tříkolek (k tomu mě ale neopravňuje moje gymnaziální vzdělání). Já osobně se nechávám rozmazlovat nejčastějším zástupcem této kategorie, motorkou. Ta moje pochází z dílen nejúspěšnější značky v MotoGP, firmy, která motorizovala Asii a která vyrábí roboty s IQ šesti tisíců učitelů tělocviku.

Tenhle pekelný stroj trápím svým nepřesným řazením a častým vytáčením už rok a přestože má obsah jen osminy litru a výkon šest sedmin slepice, neměnil bych. O tom ale tenhle výstřik není. Dneska chci psát o lidech, které potkávám každý den a kteří mě nutí drtit mé krásné zuby odstínu E1E500 na prach.

1. Já sám   

Často rozčiluju už sám sebe. Proč? Neumim pořádně řadit, brzdit, jsem příšerně nešikovnej. Ve chvílích, kdy mi nejde zařadit jednička, z jedničky na dvojku omylem zařadím neutrál, nebo mi to mou chybou v zatáčce ve městě ujede, bych se radši zastřelil. Taky jsem srab, a proto musím čas od času vytrpět pár kilometrů za autobusem, co se šine krajinou pomaleji než kontinenty. 

2. Němečtí turisté

Protože jsem zažil autoškolu vážně dost nedávno, vůbec mi nevadí, že někdo j ede po městě třicítkou a brzdí u každé křižovatky, to tak prostě je, musí se to naučit. Ve mně vyvolává nehynoucí zlobu, když mě okolnosti donutí jet za německým turistou 35 v hodině. Já chápu, že je v cizí zemi a že nechce odbočit špatně, nicméně na spoustě míst to prostě nejde, zvlášť ne při průjezdu náměstím, kde jediná cesta je ta skrz náměstí. Vždycky je to postarší německý pár okolo šedesátky ve starším hatchbacku, vždycky. A jediný důvod, proč se populace německých šedesátníků dramaticky nesnižuje je ten, že si nemůžu pořídit brokovnici.

3. Omezenci

Někteří lidé za volantem prostě nemyslí. Proto mívám na silnicích občas strach. Někdy v květnu jsem jel do školy, hezky po hlavní a najížděl na most, pánovi ve felicii se něchtělo čekat, tak mi tam prostě vjel a mohl se posrat vyloučit obsah střev anusem, když jsem na něj zatroubil, protože chybělo pár metrů a moh jsem hodit šipku do Labe. Být to v SSSR Rusku, zastřelil bych ho motykou a jeho auto zapálil.

4. Prasata 

Většina motorkářů je v pohodě, při průjezdu na sebe mávneme, dodržují dopravní předpisy a snaží se udělat všechno pro to, aby se po jízdě vrátili domů v co nejnižším počtu kusů. Jenže je tu i pár dalších lidí, taková obdoba kšiltovkářů v nejlepším autě, co kdy bylo, je a bude, golfu IV. Oni jsou ale o něco horší, protože golf bude pořád jenom golf, ale oni mají pod zadkem něco, co je rychlejší než průjem po bagetě na pumpě. Navíc jsou ty motorky užší než zlatá rezerva Moldávie, takže okolo vás můžou proletět neskutečně blízko. Onehdy jsem si jel po městě, rychlost asi 55, nízký otáčky (protože zachraňuju bobry, grónské cyklisty a svou peněženku) a čekal na výjezd z města. Mimochodem jsem trochu kompulzivní a pořád kontroluju zpětný zrcátko, nic jsem v něm neviděl. A najednou se ozval zvuk, jako když se rozestupovalo Rudé moře, a okolo mě proletěly tři supersporty, no bylo to nečekané jako španělská inkvizice. Byli tak blízko, že jsem je mohl olíznout. To vážně nebyl příjemný zážitek a jezdit po městě 160 je obvzlášť na motorce hodně špatný nápad.

Chuck Yeager napsal, že se bojí, kdy nedostatek zkušeností nebo štěstí zapříčiní to, že se rozmázne o zem. Já mám strach z toho samého, ale jediná možnost, jak se s tím vypořádat, je snažit se najet co nejvíc kilometrů mezi těmito úkazy a z každého setkání si něco odnést. Snad mě to nezabije. I když při ječení “Jeď, jeď, jeď!” asi jednou dostanu infarkt.

To je konec mého premiérového a taky možná posledního příspěvku tady, protože počítám, že všichni dva, co si ho přečtou, ho zavrhnou do hlubin pekelných, kam nejspíš patří. Takže hodně štěstí na cestách.