Krabův blog je s námi už rok: A já se cítím jako Hrdý Budžes

Dnes ráno jsem se zadíval na statistiku mého blogu a místo plánovaného populárního sekání trávy na zahradě jsem si uvařil ještě druhé kafe a píšu tyto řádky. Bude to totiž dvaapadesátý blog. A víte, co to znamená? Že už vám tu píšu blogy celý rok. Každý týden jeden, týden, co týden.

Tak jsem se zamyslel a říkal jsem si: „Člověče, Krabe, k výročí by to chtělo vymyslet něco pořádného, ne plánovaný srovnávací test dvou rychlých Němčourů z Bavorska, který jsem ještě stále nenapsal”. Vzal jsem tedy to utržené sluchátko a zavolal. „ Haló, haló, prosím pěkně, byla by tam k testu jedna Ferrari F40tka?“ S kamiónem náhradních pneumatik a celým dnem volného okruhu, třeba na ostrově Anglesey? A ze sluchátka se ozvalo: „No, ano, může být.“ A já celý den čekal a čekal a ono furt nic. Po čase jsem usoudil, že moje kouzelné utržené sluchátko musí být nějaký „fake“. A tak se holt snažím zvednout ze židle kdykoli to jen jde a jít těm zážitkům čelem vstříc.

Víte, proč jsem si na Macha a Šebestovou, utržené sluchátko a psa Jonatána vzpomněl? Protože, mě někdy vážně připadá, že co si přeji se doopravdy stane. A proto se s vámi chci podělit o tom, co mi rok s vámi přinesl a dozvědět se mnoho dalšího o tom, jak to vidíte vy a jaké přání do Krabova utrženého sluchátka vyslovíte. Za těch padesát dva blogů a jeden rok se stalo mnoho věcí. Moje vlastní peněženka se výrazně ztenčila, protože jsem pořídil dva automobily. Často si říkám, že by se to nestalo, nebýt té blogové mánie. Jenže ono bylo skvělé, že se to stalo. A nejen to, vyzkoušel jsem si dalších minimálně dvacet aut, které jsem si mohl vypůjčit k utvoření jízdních dojmů. A jedno z nich, Porsche 911 Carrera2 jsem už vlastně majiteli zpátky nevrátil. A je pravda, že často si vyloženě o svezení a půjčení řeknu a žadoním. Na druhou stranu, kdo se nesnaží a jen brečí, nemá nic. Mě nesmírně potěšila ochota všech, kteří mi doposud zapůjčili auto, ať už svoje, či aktuálně určené k prodeji, k pronájmu a podobně. Za ten rok jsem řídil zajímavá auta a na některá témata si výrazně poupravil původní názor. Ačkoliv auta jsou akčními hrdiny v mém blogu, auta jsou v mojí hlavě, často i vyobrazené na mém tričku, či si je jen tak kreslím do poznámkového bločku při nudném jednání v korporátní mítinkovce, nejsou tím hlavním důvodem, proč píšu blog.

Tím důvodem jste vy, čtenáři. Je to klišé, je to možná hodně opsaná větička, ale je to tak. Musí to tak být. Není zábavy s auty, bez lidí. Bez jejich majitelů, kamarádů a bez akce. Auta nejsou uměním, i když to tak někdy vypadá. Auta jsou nástrojem komunikace a zdrojem radosti pro nás, řidiče. A když spolu nekomunikujeme a nesdílíme zkušenosti, zábavu a zážitky, je to celé šílenství do aut k ničemu. Letos mě potěšilo spoustu věcí a jedna obzvlášť. Před časem jsem k článku o jinak zdánlivě nudné a ne-petrolheadské, jak se říká, Toyotě Yaris Hybrid dostal následující komentář. „Pobavil jsi článkem celé jedno oddělení ve FN Brno. :-D Elektrické ZZZZ a benzínové VRRRR. :-D“ A víte, to je přesně ten důvod, proč mě dává smysl pro vás o autech psát. Pokud vás to baví a zasmějete se u toho, dostanete dobrou náladu, protože si vzpomenete, že stejné auto náhodou máte, nebo jste měli, nebo vás v něm někdo vezl, dává psaní smysl.

Já vím, mohl bych zkusit tolik oblíbený a populární vlog, či stát se youtuberem. Anebo bych se mohl zkusit nechat zaměstnat na Primu TV jako jejich další expert na testování nového vozu Hyundai, auta, které ujede všem. Myslím, že u mě toto snad nehrozí. Vůbec ale opravdovou prací, opravdických novinářů nepohrdám. Je to práce a já přesně vím, proč dělají, co dělají a jaký účel to má. Pro mě je psaní pro vás koníček, nově nalezený, zato však intenzivní, a i když mám některé ambiciózní plány s Krabovým blogem pro další rok, stále to vidím tak, že aktivity zůstanou na bázi koníčku a zábavy.

Budu pro vás dál chtít psát o zážitcích, o nevšedních lidech, kteří něco znamenají, o úžasných akcích, na které se snad společně podíváme a dál v hlavních rolích budou figurovat auta. Blog si můžete dál přečíst tady na Autíčkáři, a kdo máte a používáte obličejoknihu, vytvořil jsem stránky i zde.

V prvním roce Krabova blogu jsem si zajezdil s Mini Cooperem, Méganem RS , Jaguárem XK8, Audi A5 Quattro, asi ve třech zajímavých BMW, ve Volkswagenu Beetle, Mercedesu AMG. Připomněl jsem si jízdu v TVR, půjčil a bohužel vrátil Porsche Boxster, Mustanga, Toyotu MR2. Hlavní roli blogu si zahrála moje „Sally Porsche 911 Carrera2, „Berta“ BMW Z3 Coupe, Fordka Cortina, MG VA, které jako okřídlený Fénix vstala z popela, A hlavně „Seb“ naše MGB GT které jsem si koupil dokonce podruhé a již ho vážně nikomu teď neprodám. Prostor jsem věnoval i hrdému veteránu Fordu Fairmontu, s kterým jsem projel údolím smrti a Nevadskou pouští, dovolenkovému Suzuki Jimny s plátěnou střechu, či připomenul výlet na italskou riviéru v našem starém SUV GMC Jimmy. A v neposlední řadě jsem vám vylíčil v duchu seriálu Initial-D příběh mojí šedé Toyoty Corolly GT „hačiroku“ a prozradil jakým idiotem jsem byl, že jsem byl líný dát se do její renovace.

Ale to hlavní, proč píšu tento konkrétní blog, lehce o ničem, je moje zvídavost po zpětné vazbě. Každá větší firma přeci dělá pravidelně „Voice of the workforce“, hlas pracujícího lidu. Ač to v češtině zní děsně odborářsky a komunisticky, je to důležitá věc. Budu moc rád, když mi napíšete váš názor o tom, co byste ode mne v blogu rádi viděli od léta dál a v následujícím roce. A já jen vezmu utržené sluchátko a do něj zavolám: „haló, haló…“