Šimon a Matouš jedou na Riviéru

A s hrůzu nahánějícím Fru-Fruem za patami.

Du, und drei maedchen? Hmmm, podivoval se milý celník na hraničním přechodu Philipsreut. Bylo velmi teplé letní dopoledne a pohled na mé bílé americké SUV a tři spořeji oděné slečny, vystrkujíc své nožky z okna, musel být pro zeleného mužíka Bundespolizei pořádně provokativní. A navíc v pohraničí! Ještě štěstí, že jsem neměl na černé BMW X5 první generace. To by mě to auto na celnici určitě rozebrali do šroubků a pár služebních pejsků Rexů by si pěkně každičký díl zkušeně očichal.

Na jízdu napříč Itálií, takovou naší soukromou Mille Miglia jsem si vybral vpravdě pozoruhodné auto. Krab totiž jako obvykle sledoval moc bedlivě inzeráty, až se najednou objevil jeden co zaručeně zapůsobil způsobem: “Musím to mít a to hned”.  Krabův účet po prvním půlroce první doopravdické práce v jedné mezinárodní firmě a jednom pražském pracovním proskleném teráriu neoplýval zrovna velkými aktivami. Slečna Krabová, toho času zavřena v obdobném teráriu o kus dál, na tom rovněž nebyla o moc jinak.Jenže, bílé GMC Jimmy S15 4.3 původně ze Švýcarska v dobrém stavu a po automechanikovi, co si ho dělal pro sebe, za 45000Kč byla volbou tak neodolatelnou, že nešlo jinak než vidět, projet a koupit. Prvního dne jsem vlastně naše GMC přivezl před tento skleník na Praze 4 a nonšalantě se otočil I přes vysoký obrubník abych patřičně ukázal nadvládu tohoto amerického kámoše před flotilami kolem stojících služebních Oktávek a Passatů. Pár kolegů mě ihned zmerčilo a upřímně výrali na mě jak výři. Kolega slečny Krabové, rodilý Australan a náš kamarád Neil mě počastoval slovy, která si dodnes pamatujeme. “Fecking hell… uhh mei goodness.. Looking like Walker Texas Ranger, heiii” Ano, GMC Jimmy S15, na US poměry pomenší sportovně užitkové auto, působilo v Praze poněkud víc exoticky než by určovala jeho cenovka. Proč jsem si ho tedy vlastně koupil? Protože furt čumim do těch inzerátů! Lepší odpověď jsem zatím nenalezl. Mezitím, jsem ale zjistil jak příjemně se v GMC cestuje. V6tka moc příjemně lomozí a dává člověku pocit, že řídí opravdický truck a nepochybně ve mě vyvolala velmi staré touhy stát se řidičem kamionu či autobusu, které jsem měl v ranném dětství. Chocholoušek, či  Dr. Karel Nešpor Csc. by mi tu mojí diagnózu velmi barvitě popsali.

Grand touring schopnosti a moje vlastní diagnóza tedy předurčily Jimmíka alias “Texas Rangera” pro velkou cestu evropou až do slunné Kampánie. Slečna Krabová, v ranném stádiu zamilovanosti netušíce nic o spotřebě amerických aut dychtivě souhlasila a oba jsme se velmi těšili na naši první opravdovou dovolenou k moři. A nakonec se nějak přihodilo, že na tu cestu k moři vezmeme ještě její dvě kamarádky. Tím líp, pomyslel jsem si!

GMC Jimmy, US moderna a avantgarda osmdesátých let byl doslova nabitý high tech výbavou. Nejen, že si zahrál vedlejší roli ve filmu “Pravdivé lži” a poskytl útočiště samotnému Arniemu, byl taktéž vybavený zeleně podsvícenou digitální přístrojovkou. Technika, z dnešního pohledu natolik zastaralá, že hlavní asociací s tímto je někdejší hra “Jen počkej zajíci”, kde se v roli krvelačného vlka snažím bez ztráty posbírat slepičí vajíčka, či získat nějaké drobné z podmořského pokladu hlídaném velkou chobotnicí. Prostě, přístrojovka GMC Jimmy je totální retro.  Na druhou stranu obsahovala všechny informace. Dnes jste rádi, že nové auto má vůbec otáčkoměr, jenže tady u “Rangera” jste si mohli přečíst veškeré důležité údaje, jako má mít pořádné sportovní auto. A jaké má například Porsche 911 (996).  Miatě totiž chybí stav nabití baterie abych jí uvedl jako obligátní autíčkářský příklad. Moc údajů, rovná se moc starostí. A tím pádem jsem velmi bedlivě sledoval stav rozsvícených kostiček. Bohužel někde u krásného starobylého města Vittorio Veneto přibyla jedna extra kostička na stavu teploty chladící kapaliny. A jaj, řekl jsem si. Dámy na palubě a první blížící se oprava Mac Gyverova stylu na chladícím systému našeho “Walkera” nezní jako ten nejlepší začátek dovolené. Navíc dámy absolutně netuší, že by toto naše dovolenkové auto mělo mít jakýkoli problém se spolehlivostí. Jimmy vydrž!  A on poslechl. Celý fígl byl v tom, že kostičky na displayi neukazovaly úplně přesně realitu. Klasickým příkladem byl hlavně palivoměr. Na ten jsme taky totiž dojeli. Naštěstí tedy ne v Itálii, ale už o něco dřív doma. Jednou si Jimmíka půjčíl táta, s tím, že si to vyzkouší a dojede do práce zpět. Vidina, že mi ho navrátí s malinko víc rozsvícenými kostičkami palivoměru byla lákavá.  Ovšem telefonát v zápětí dopoledne nic moc. “Člověče, tak se to asi rozbilo. Najednou to chcíplo a nic. Nastartovat to nejde. Ještě že jsem byl zrovna už v Klíčanech, tak jsem holt do banky dojel mastnou tyčí.” Hmm, to vypadalo jako kdyby došel benzín. Jenže zbývaly ještě dvě kostičky.  A taky, že to benzín byl. Odpoledne se nalil kanystr do nádrže a vrrrmmm, V6tka opět ožila. Podobnou zkušenost jsem zažil už s předchozím US autem v americe, taky to spravil benzín. Když mají benzín fungujou. Když nemají, nejedou. Geniální auta!

Jimmy byl taky takový. Takže dojel do Benátek, v kempu velmi dobře posloužil jeho rozměrný kufr jako odkládací stůl a vůbec cestovalo se v něm extra pohodlně. Pak jsme pokračovali do Ravenny, San Marina a přenocovali někde u Ancony. Dálnice jsem pochopitelně vynechával a italské okresky označované jako “SS xx” se mi zdály fakt místy jako řidičské silnice snů. No, a tady “Walker” tak trochu tu svoji roli transformers sporťáku poněkud nesplnil. Jako, je to “Sports utility vehicle”, ale to slovo “sports” je v tomto sousloví vyloženě něco jako “Big mac light”, nebo “rybí salát s jogurtem”. Prostě těžkopádná prasárna, jen s eufemisticky laděným názvem, ve snaze nalákat plnoštíhlé dámičky, toho času v dietě.

Takže pokusy užít si krásné zatáčky na úpatí Apenin v tomhle autě dost dobře nešlo. Ten pravý adrenalin přišel ovšem při přejezdu Apenin z oblasti Pescary na západ přes Isernii k Neapoli. Vybavuju si právě jeden padák z kopce dolů. Opravdu velký sešup, který zvládají bravurně jen ostří hoši Fru-Frua.  A já to měl sjet v bezmála třicetipěti stupňovým vedru s “Walkerem” lehkou dvoutunkou a automatem s overdrivem a tak nějak záhadně fungující, nebo spíš nefungující manuální blokací kvaltů. Tušíte správně, bylo potřeba holt to sjet hlavně na brzdy, protože motorem to zkrátka prakticky nebrzdilo. Takže trochu toho autíčkářského sportovního adrenalinu jsem si taky užil a upletl si z rukou vánočku. Na druhou stranu se povedlo jet velmi plynule a holky si vlastně ani ničeho podezřele nebezpečného nevšimli.

Dovču v moc milém letovisku Scalea v Kampánii jsme si moc užili. Italové našeho Walkera velmi milovali a neměl jsem ani sebemenší problém proplést se Neapolskou dopravou, protože chrom a plameny prostě umí udělat dostatek místa pro průjezd tam kam jsem zrovna chtěl. Jen Italští pumpaři mi pokaždé chtěli “walkera” zabít tankováním z černé pistole.  Vždy byla nutná gestikulace a slova “Benzina, benzina”! Pumpaři dost nechápali.  Dvě třetiny Italů totiž jezdí na naftu.

“Walker” dojel v pohodě i domů a jeho kredit v naší rodině stoupl dramaticky. Absolvoval jsem s ním ještě pár příjemných výletů, protože se do něj výborně složila horská kola. Pak ještě stačil zmrzačit jednu zvědavou Fabii, která se mi připletla do couvacího manévru. Bylo to skvělé auto.  Když jsem ho prodával, měl jsem ihned pozoruhodné zájemce. Největší sympaťák byl kovboj Jimmy z jižních Čech a byla škoda, že nakonec ten týpek nesehnal peníze. Nakonec šel Jimmy k usměvavýmu chlápkovi provozujícímu stánky se zeleninou někde v polabí. Přijel si pro něj po týdenní tržbě a zavalil mě hromadou stokorun a drobáků.  Jeho další stopy tedy nehledejme v Mexické Tijuaně, ale pro tentokrát  ve středním polabí.