načítám data...

Krabův americký sen

03. prosince 2016, 20:36 22 komentářů krab

Je prvního září, celý den leje jako z konve a prázdniny jsou v tahu. Potřebujeme nějaký pořádný prázdninový road trip a trochu se rozveselit...

zobrazit celou galeriiPetr "Krab" Jeřábek: Krabův americký sen

Bez auta je člověk v Americe jako byste ho vyhnali v mrazu ven bez ponožek. Mé ponožky se jmenovaly Ford Fairmont. I když jsme si spolu užili jen zhruba čtyři měsíce v USA v rámci pracovních prázdnin, přejeli jsme spolu nevadskou poušť a tohle místo nás oba neobyčejně spoutalo. A to je právě jeden z důležitých momentů sepjetí muže a jeho pekelného stroje.

Leaving Las Vegas

A jak jsem k Fordu přišel? Bylo to asi takhle. Do Ameriky jsem přijel jako totální zelenáč a baťůžkář s tím, že poslední let mě vyhodil v Las Vegas. Měl jsem bágl a pár stovek dolarů v kapse a velkou naivní myšlenku, že následujícího dne najdu zapadlý bazar. Koupím svoji vysněnou “vé osmičku” full size sedan a pojedu směrem Grand Canyon v Arizoně, kde jsem měl začít pracovat. Další variantou byl ještě daleko hloupější nápad. Protože jsem v té době aktivně závodil dlouhé tratě na horských kolech, myslel jsem, že pořídim v místním Las Vegaském Wallmartu nějaké kolo a prostě pojedu do Arizony na něm. Měl jsem sice dost natrénováno v Českém středohoří a pyšnil se zdoláním vrcholu Lovoše bez nutnosti bike potupně tlačit. Jenže co bylo okolo neony zářícího města vidět kam oko dohlédlo byla pouze poušť. A teploty přes sto fahrenheitů. Ne, ne, na kole to nepůjde, vážení!

Jak si asi dovedete představit, následující den jsem našel maximálně tak půjčovnu Lincolnů „jezevčíků“ s řidičem a také objevil možnost pronájmu tehdy nového Ferrari F360 na hodinu frajeření po hlavní The Strip Avenue což stálo peníze, za které měl původně být můj dream car Chevy Nova 5.7 V8. Takže ani tudy cesta nevedla, čili zbývala jen potupná možnost s detektivním úsilím (uvědomte si že “fb” a neomezená mobilní data byla slova z budoucnosti) najít na letišti zbytek české výpravy, hlavně Jindru, kluka z Prahy kterého rodiče vybavili funkčí kreditní kartou. To byl kluk s holkou co přijeli také pracovat do Grand Canyonu. A my se potkali v New Yorku, vice méně náhodou na shromaždišti studentů, kteří tam dostávali od jakéhosi místního sheriffa štempl do pasu a Social security card. Seznámili jsme se tedy ve frontě. Oni do Las Vegas letěli až další den. Kupodivu se mi povedl náhodný odchyt těchto Čechů na letišti a hlavně díky Jindrovo kreditce došlo tedy k pronájmu tuctového auta z „Budgetu“na letišti. To bylo pochopitelně čtyřválcové a japonské. Můj americký sen o pravém autě pokračoval dál.

V Las Vegas jsme bydleli asi dva dny a jako největší troubové se i s celou českou výpravou čítající postupně myslím pět členů ubytovali v jednom hostelu. V podstatě to bylo takový lepší doupě pro bezdomovce. O pár dolarů dráž by nás ale ubytovali v nejlepším hotelu na Stripu. To jsme právě nevěděli. Hotely v Las Vegas jsou extrémně levné, je to součást toho cirkusu okolo a hotely vědí, že můžou hostům vytvořit idylku luxusního ubytování za cenu smradlavého motýlku u silnice, protože hrací automaty přece!

zdroj: Grand Canyon national park

Arizona, kaktusy Saguáro a že by konečně i nějaké auto?

Do Grand Canyonu jsem se tedy nakonec dostal. Ford Fairmont přišel až později, asi tak po týdnu, co jsem se v Grand Canyonu Village rozkoukal. Byla to opět zajímavá náhoda, i když znáte Kraba. Zajímavá auta dokáže vyčmuchat v širokém okolí a to i v divočině. U jednoho domku stál bílý, lehce vyšisovaný kombík s nápisem „for sale“ na víku kufru. Tak hned volám na uvedené číslo a zjišťuji, že auto patřilo matce jednoho z rangerů národního parku a že po matčině smrti není k ničemu a jen tak zabírá místo. Dozvěděl jsem se, že má zánovní pneu a nedávno měněný olej. Jediným problémem je prý tak trochu upadlý výfuk. Prej jestli ho chci, ať si ho vyzkouším, klíče od domu, že jsou pod květináčem, a když se rozhodnu pro koupi, ať si vezmu doklady. Odhláška už byla majitelem předem podepsaná ve velkým techničáku. No a ať mu tedy nechám na stole dvěstěpadesát doláčů. Jo, a abych pak nezapomněl zabouchnout za sebou dveře a vrátit klíče, kde byly. „ Nemám bohužel čas, pohybuju se teď týden v odlehlé části parku, takže se osobně vidět nemůžeme“ zakončil majitel vozu náš telefonát.

zdroj: GrandCanyon national park

Trochu jsem nechápal, teda jako asi každý Evropan by nechápal. Nicméně udělal jsem co mi řekl, auto projel, prohlídl, peníze nechal v domě a klíče vrátil na své místo pod květináč. Ford byl náhodou v dobré kondici. Měl nové pneu, motor šlapal hezky, automat řadil, jen výfuk si proprdlával skrz díru v přední části svodů o velikosti čtvrťáku. Brzdy moc nebrzdily, v porovnání s ním byly ty v Cortině co jsem tehdy měl doma jedovatě závodní. Teď ještě opatřit si vlastní arizonskou SPZtku, nějaké to nejnutnější nářadí a opravit tu díru velikosti čtvrťáku. Čím? Vlastně nakonec tím čtvrťákem a tlustou svorkou na hadice a okolo to omazat opravnou hmotou na děravé výfuky. A bylo opraveno. Jsem byl prostě MacGyver hadr!

Od té doby se můj život v USA stal jaksi plnohodnotný a o poznání veselejší. V Arizoně, když nemáš auto, jsi jak kovboj bez koně. První cesty vedly hlavně mezi Grand Canyonem a jediným větším městem v okolí, Flagstaffem. Tam jsem taky dostal krásnou značku na podkladu s obrázkem kaktusu Saguáro, kterou musíte mít jen vzadu a zařídil pojištění. Všechno bylo jednoduché jako facka a hlavně levné. Žádné opičárny s technickou, nebo s eko poplatky jako u nás. Úředník, který mi dával značku se podivoval nad mým dotazem, kde se dělá technická. „ Tady, kamaráde, si za stav auta ručíš sám. Jak se o něj staráš, tak ti taky bude jezdit“. Svatou pravdu, měl. Ať žije arizonská svoboda.

zdroj: enframephotoblog.com

Fairmont pak začal v hezkém pravidelném rytmu šesti válců v řadě pendlovat mezi Canyonem a městem. To jsem vlastně trochu zamlčel, nebyla to bohužel ta vysněná vé osmička. Pod kapotou ševelil příjemný řadový šestiválec OHV o obsahu 3.3 litru a dosahoval komprese podobné předválečným autům. Dodnes netuším, jaký to mělo výkon, asi ale ne ale víc, než by měl dnešní moderní downsizovaný litr a otáčky se podle sluchu pohybovaly někde mezi 500 na volnoběh a 3 500 v maximu. Trošku mi to připomínalo traktor, nicméně benzinový s hladkým chodem.

Postupně se po Grand Canyon Village rozkřiklo že mám čupr káru a začali se ke mě do krámku se suvenýry kde jsem prodával slézat polští kolegové. Já měl auto, oni business plán. Takže, jsem často po šichtě v krámku provozoval dročkařskou černotu a vozil polské studentíky do Flagstaffu (nejbližší velké město, pozn. aut.) do místního Wallmartu. Skupovali všechno o čem jim doma dali echo, že jde na dračku a je toho nedostatek nebo bylo předražené a měli hned jednoduchý business. Já si mezitím jel na pumpu dotankovat za dvacku a za cestu účtoval pade, takže jsem měl taky business.

Welcome to Tijuana!

Na konci posledního pracovního měsíce se pak rozbilo prasátko a jelo se směr Kalifornie. Jupíí! Nejdelší cesta byla naplánovaná s kamarádem až na konec pobytu a to s cílem dojet až k oceánu do San Diega a částečně přitom využít Route 66. A Fordík tuhle cestu zvládl úplně v pohodě. Cestovalo se hlavně v noci a jak jednou básnil Michal Suchánek nebo Geňa v pořadu Partička: „ Na tacháku pětašede, motor přede, motor přede“. No jo, ale za zadkem jsem měl obrovský truck, co jede sedumde (myšleno v majlích) a já se snažíl teda taky trochu zrychlit a balancoval mezi tím, aby vystačil benzin k další pumpě a abych nejel tak pomalu, že nás ty trucky převálcují. Někde u Barstow člověk zažíl kulturní šok. Zaprvé u benzinky, kde teda člověk stejně musí tankovat ať tak nebo onak, byl benzin asi o více než třetinu dražší než v Arizoně. Tankuju a nechápu, jenže chlápek u pokladny na můj dotaz povídá: „Tohle je Kalifornie, víš”?

zdroj: wikimedia commons

A měl pravdu. Najednou se blíží San Diego, a když se rozednívá, začínám si všímat, že nejstarší auťáky, co vidím, mají tak deset let a se svým bílým, lehce vyšisovaným Fairmontem s kaktusem Saguáro na zadní SPZ působím jak naprosto dokonalý vidlák. Asi znáte „Buráka“ z filmu Auta, že? Tak takhle asi jsem si připadal. Jako když doprovází kamaráda Bleska na nějaké prestižní závodiště.

Fairmont byl sice “Burák”, ale vážně extrémně spolehlivý, rozbil se jen jednou, a to když se mi zadřel kompresor klimatizace. Naštěstí se to nestalo daleko v poušti, ale asi míli od jedné benzinové pumpy s dílnou. Tomu se říká klika! Fordík najednou chcípl. Nakonec jsem zjistil, že kompresor klimatizace co se pohání klasickým klínovým řemenem se přestal otáčet na řemenici a nezbylo než sundat klíňák a zkusit dojet na baterku a neuvařit to. Alternátor a vodní pumpa se v tu chvíli nepoháněly. Naštěstí to byla právě jen ta míle. Na pumpě mi nějaký kluci šikovný mexický našli jiný, kratší klínový řemen a klimu jsme z prostě z oběhu nadobro vyřadili. Bylo spraveno, jenže od té chvíle začalo rudé pouštní peklo v červeném koženkovém interiéru.

Horší to v tomhle směru měl jeden jiný kolega z Olomouce. Ten koupil s pár kámoši taky auto. Ale prodejce je podle mě trošku napálil, viděl zkrátka zelenáčský makovce. Ano, koupili vysněný Chevy Caprice s vé osmičkou pod kapotou. Ale byl to trošku lepší šrot. Nějak se po táboře studentíků proslechlo, že se v autech vyznám a pak u mě byli pečení vaření. Takže jsem kromě dročkaření s Poláky přidal další černotu v podobě podomního automechanika. Je fakt, že karbec od Caprice jsem nějakým způsobem vyčistil, na ucho naladil a od té doby jim docela Chevy šlapal dobře. Nežral už třicet litrů na sto, ale normálních patnáct. Vlastně musím přiznat, že na každou opravu Caprice jsem se docela těšil. Občas jsem pak dělal delší zkušební jízdy po místních prašných silnicích. “ Vééosum je zkrátka vééosum”.

Goodbye Fairmont, budeš mi chybět!

Příběh nám pomalu končí tím, jak se blížil můj termín odletu zpět do Evropy. S tím, ale začínal současně problém. Co s Fordem Fairmontem? Co nakonec udělat s kamarádem, který projel skoro deset tisíc mil západem USA a byl mi věrným společníkem. Přece ho nemůžu jen tak nechat někde na ulici v San Diegu! Poslední týden jsem se tedy věnoval objíždění bazarů a jako jediná varianta, kterou mi poradili, bylo prodat ho na trhu hned vedle hranic do Mexika. Prý v Tijuaně o něj ještě bude zájem, tady v Kalifornii ani náhodou. Jenže na překročení hranic mi poněkud scházela odvaha a také správné vízum. Nakonec se mi teda povedlo Forda prodat jednomu Mexičanovi, co vedl takový zapadlý bazar ještě na americké straně hranice. Zkouška technického stavu se skládala pouze z otočení klíčkem v zapalovaní, a protože Ford chytl napoprvé jako víno, Mexičan se pousmál a po chvíli smlouvání rukama nohama vytáhl dvě stě babek „cash“ a ty mi předal. Další stopy tohoto úžasného Fordu vedou kamsi do Tijuany…zdroj: San Diego reader

 


Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

saage
03. prosince 2016, 21:46
1

Super clanek. Cetl jsem se zatajenym dechem a doufal ze nakonec vymenis za V8. :-) Jinak si me pripomnel muj plan projet z vychodu na zapad USA. Takovy klise, ale porad me to lakalo. Bohuzel jak roky plynou, tusim ze ta sance se snizuje. Precejenom nyni kdyz je volno, tak dokazu naplanovat max dovolenou v chorvatsku. :-D

reagovat
krab
03. prosince 2016, 22:03
0

díky! No já tohle taky absolvoval někdy v roce 2003! :) A jsem rád za to že jsem to udělal.
Dneska si taky už neumim udělat tolik volnýho času z práce a mrzí mě to. USA je úžasná země a Grand Canyon je místo kam bych chtěl zase jet. Ale ne jako typický turista, ale mít ten čas jako kdysi to celý projít z báglem a spacákem na zádech po neturistických stezkách.

beastar
04. prosince 2016, 00:22
2

Super počtení jenom sem se modlil aby z toho na konci nevylezlo že si to auto vyvezl do Evropy když v tom bylo tolik citu :)) Já si tím jenom potvrdil že stejně jako tady u nás v Evropě platí jiný kraj jiný mrav já nebyl vůbec tam kde ty a to Las Vegas ti docela závidím a vlastně i tu Californii protože já sem byl u Pensacoly na Floridě a USA mi jako "skvělá" země fakt bohužel nepřišli ale je to asi tak jako kdyby člověk srovnával návštěvu Litvy a Monte Carla.

RCNP
04. prosince 2016, 15:55
0

Paráda, bylo to dokonce takový napínavý :D Moc supr příběh a určitě zážitek. Navíc jsem v životě o tomhle fordu neslyšel, tak jsem se aspoň něco přiučil.

reagovat
krab
04. prosince 2016, 21:06
0

taky díky! No popravdě, já o tomto Fordu neměl taky ani tušení. Poprvé jsem ho viděl s tím nápisem "For Sale" na zadku. To bylo auto z roku 1978 jestli si to dobře pamatuju. Skoda že jsem nenašel fotky. Oni budou někde vypálený na nějakým CD, ale těžko říct kam jsem to dal...
To byl v té době menší, levnější US Ford. Kdoví jestli ho nevyráběli I pro Austrálii. Známější z tý doby byla Crown Victoria. Tu měli policajti a měla právě tu V8čku :)

No, tohle nebyla jediná amerika co jsem vlastnil. Ale jediná co jsem s ní dal část po Route 66, tak jsem o tom prostě napsat musel :)

PeterLuk
04. prosince 2016, 19:00
0

Krásny článok, taká príjemná idylka na večer. :D Ako si sa tam do jÚeSej dostal, ak sa smiem spýtať? Nejaký Work and Travel? Vždy som sa tam aspoň na nejaký čas chcel dostať...

reagovat
beastar
04. prosince 2016, 20:05
0

Tak na "dovolenou" to není úplně problém když zaplatíš letenku a vízum :) Já měl teda výhodu že jsem měl ještě oficiálně pozvání od residenta nevim jak je to dnes ale nic složitého jen to stojí nějakou kačku za letenku a tak.

PeterLuk
04. prosince 2016, 20:33
0

Jojo, to je mi jasné, ale práve si ako "chudobný študent", skôr než na výlety chcem šetriť škôr na štúdium v zahraničí, to mi príde teraz prínosnejšie. Ale raz... Raz dám Route 66 na nejakom choppri či musclle cary, splavím nejaké tie rieky a pochodím hory... ale zatiaľ je to vzdialený sen. :D Ale z blogu mám dojem, že tam bol Krab krátkodobo pracovne, tak preto ma to zaujíma... Využiť nejaký Work and Travel prorgam by bol asi najľahší spôsob ako si "pričuchnúť" k Amerike...

krab
04. prosince 2016, 20:59
0

Zdravím, díky za reakce :) V "jůesej" jsem byl jak tušíš v rámci programu Work and Travel. Bylo to dost organizovaný, alespoň ten úvod s papírováním a job jsem měl taky předjednaný dopředu. Pracoval jsem pro Grand Canyon national park. Hodně lidí takhle právě pracuje pro velké parky, nebo I zábavní parky na Floridě apod. Já chtěl na západ, východ mě tolik nelákal....

V době kdy to bylo pro mě aktuální, teď nevím jestli to byl rok 2003 nebo 2004 to do určitý miry pomáhal organizovat Vančura ( Student Agency). Pro ně to v tý době musel být dobrý business. Mám o šest let mladší ségru a ta taky jela na Work and Travel. Ale taky už je to pár let zpátky. Myslim že tyhle programy fungují pořád. Akorát jako student potřebuješ nějaký prachy do začátku, něco to stojí a potřebuješ nějaký peníze než začneš pracovat a rozkoukáš se.
Jestli si student a uvažuješ a dáš dohromady nějak ca. tisíc doláčů na ten začátek a letenku , honem běž do toho, než to ten blonďák s přehazovačkou zruší :) ... I když snad ne, proč by to rušili... dělali jsme tam tenkrát skoro zadarmo jako barevný a ještě byli pěkně zavedený v systému...

PeterLuk
04. prosince 2016, 21:05
0

Super :D To je mi jasné, že si tam človek práve nezarobí, ja skôr naopak, ale o to predsa nejde. Jojo, práveže to funguje stále, preto som sa pýtal. Díky. ;)

beastar
04. prosince 2016, 21:27
0

To jen tak nezruší však je to legální varianta jak doplnit místa o které mezi Američany a nelegálními přistěhovalci není zájem přece jen kdo by jim potom za minimální mzdu roznášel letáky, prodával vstupenky a nebo ze sebe udělal reklamní poutač či si užíval 16 hodin šichty někde v kavárně:) Zase pro studenty je to unikátní jinak pro ně je další cestou už jen bohatý pan otec který to zaplatí.

Peter: Tak tomu rozumím já sem nevěděl jak to přesně myslíš a jak si na tom co se týká peněz pokud studuješ tak je to super možnost vyjet přes nějaký takový program přece jen platit to ze svého celé je vždycky horší.

Knightrider
06. prosince 2016, 09:10
0

Tohle je moc příjemný čtení. Musel to být super zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Amerika je hodně odlišná od Evropy. Neříkám, že lepší nebo horší, ono oboje má svoje pro a proti, jako všude na světě. Ale stojí za to jí vidět.
Mně v létě čeká Florida, sice jen jako turistu, ale i tak už se těším. Po přečtení tohohle článku mně to úplně virtuálně přeneslo za tu velkou louži. Sám jsem v USA už byl, ale zjišťuju, že už je to 10 let zpátky. Je neuvěřitelný, jak ty roky letí.

reagovat
krab
06. prosince 2016, 21:32
0

Díky a jsem rád že tě to pobavilo a určitě se těšíš do USA zas o trochu víc. No právě, já když jsem to psal říkal jsem si to stejný, ty roky letí a už je to taky vlastně dávno co jsem tam byl....

Jinak zase nějaký cestovatelsky laděný výplod do blogu připravuju , tentokrát se ale za oceán nepodíváme :)

Knightrider
06. prosince 2016, 21:53
0

Taky jsem si rikal, ze bych tady napsal neco o zazitcich z letniho cabrio pointu. Za tyden jsme najeli v 16-ti kabrioletech 3.000km. Ale momentalne nemam cas ani na to, abych tu cetl jine prispevky, natoz abych sam neco psal. :-( Tak treba casem.

Polar Bear
07. prosince 2016, 06:25
0

Super článek, super zážitky, super počtení. Díky! :)
Já si momentálně můžu nechat zajít chuť na řízení, tady v asii v 20 milionovém městě je to na mě příliš adrenalinový zážitek. Tak si alespoň zasním nad takovým cestopisem..

reagovat
Tomáš Vavrečka
13. prosince 2016, 09:35
0

Může mi někdo vysvětlit, proč jsem tak dlouho otálel s přečtením tak super příběhu? Krucinál, tohle musíme zpropagovat :)

reagovat
krab
13. prosince 2016, 10:04
0

Tak to já moc děkuju za komentář! :)
..... tak to abych pomalu zase někam vyrazil, koupil nějakou šunku, nezapoměl tentokrát i fotit a zas vám něco napíšu!

Něco nového se určitě zase chystá, až najdu čas ke konci týdne.

Občas teda jezdim pracovně do Asie, ale zatím jsem se neodvážil tam řídit. Tak jestli se povede něco v dohledné době, tak bych hodně toužil po tom půjčit si v Taipei skůtr ( nikdy jsem to ještě neudělal) a zůstat tam dýl a pořádně na něm procestovat místní hory. tak, třeba na jaře....

Vojta Dobeš
21. prosince 2016, 01:06
0

Super příběh, jen bych podotknul, že spotřeba 20 litrů rozhodně není u Caprice se small blockem normální (pokud to teda nebyla ta větší generace z půlky 70. let), měl by žrát tak 13 ;)

reagovat
beastar
01. září 2017, 19:15
0

Moc pěkné čtení. Jenom bych chtěl podotknout že v San Diegu není moře, ale oceán. Taky je zajímavé jak tam funguje trh s těmihle starými relikty. Koupíš za 250 prodáš za 200 a když to jede tak nikdo nic neřeší. Pořád lepší než debilita typu EURO XY.

reagovat
krab
01. září 2017, 19:20
0

Dík, opraveno :) To víš, já jsem kluk ze středočeské vísky a když vidím vodu a žádný břeh a horizontu je to pro mě hnedle Balaton :-D

Jinak, roadtrip byl pro oživení a pro nové čtenáře a Krab bude vycházet s novými texty tady na autíčkáři už tento měsíc.. Snad to nebude čtenářské fiasko :)

beastar
01. září 2017, 19:40
0

:))) Středočeská víska. To já taky ale na zeměpise jsem občas nechyběl. Jinak Balaton je jezero doufám, že to nebereš nějak špatně. Jen že i MĚ to uhodilo do očí.

Jinak Krab je borec takže fiasko nehrozí. Snad jedině být to text o autě jehož jediným smyslem je být. Od Kraba se očekává Ferrari, nebo Fisker;D

Raspby
02. září 2017, 11:40
0

Krása..přesto co po popisuješ, bych chtěl taky někdy zažít, koupit nějakou plečku za pár babek s duší větší, než 3/4 současných moderních aut. Ale zároveň bych se bál co ti to vlastně prodají :). Nicméně takhle vypadá Amerika no...super :)

reagovat