načítám data...

John Surtees – příběh o obojživelníkovi na kolech

27. srpna 2019, 16:06 17 komentářů Tomino

Jediný, patrně už nepřekonatelný jezdec, kterému se podařilo získat titul mistra světa na motocyklu, tak ve Formuli 1.

zobrazit celou galeriiTomáš Tomáš: John Surtees – příběh o obojživelníkovi na kolech

John Surtees se narodil 11. února 1934 v Tatsfieldu, v hrabství Surrey, do rodiny Jacka a Dorothy, dvou nadšenců a motocyklových závodníků. Otec, kromě toho, že je uznávaným závodníkem na travnaté dráze navíc vlastní prodejnu motocyklů. A tak je John od útlého věku v kontaktu se světem, točícím se kolem řvoucích motorů.

Na tuto dobu se vybavují Surteesovi matné vzpomínky: „Bylo mi asi deset let, když jsem čistil díly motorky mého otce a učil se prvním opravám. Kolem jedenácti mě pak vzal na Brands Hatch, kde jsem jezdil po štěrkové cestě mimo hlavní okruh. A to byla moje první jízda.“

Později se Jack Surtees rozhodne, že spolujezdcem v jeho sajdkáře bude v zimních měsících žena Dorothy a syn John bude v létě občas vypomáhat s vyvažováním sajdkáry na trávě.

Ve 14 letech jede s otcem svůj první závod. Vyhrávají, ale následně je rodinná posádka diskvalifikována sportovními komisaři pro Johnům nízký věk.

Na travnaté dráze v East Bray pak absolvuje svůj první samostatný závod, v kožené výstroji vypůjčené od otce, která na patnáctiletém Johnovi vyloženě plandá. Také motocykl Excelsior Jap je na něj příliš velký a těžký, trať je po dešti mokrá a kluzká, John často padá, přesto však závod dokončí.

V roce 1950 získává okruh v Brands Hatch asfaltový povrch. V dubnu téhož roku tam John Surtees debutuje poprvé na zpevněném povrchu. Startuje s motocyklem Triumph Tiger 70, předválečným strojem o objemu 250 ccm. Padá v posledním kole, když se pohybuje na druhém místě.

Na tento závod později Surtees vzpomíná: „Brzy po startu závodu začalo pršet, v jednu chvíli jsem byl v sedle, o okamžik později jsem se klouzal po trati bez motocyklu pode mnou. Přesto tento den to byla pro mě lekce. Zjistil jsem, že se nemohu pokoušet zvítězit jen tím, že pojedu rychle, ale musím si dávat větší pozor na to, co se děje kolem mě.“

Během téhož roku se dočká první výhry na okruhu v Aberdare.

O rok později se vrací na Brands Hatch a v červenci 1951 se na místě, kde udělal své první motocyklové krůčky, už raduje z vítězství. Během tohoto roku se zúčastní šestnácti závodů, pět vyhraje, pětkrát je druhý a dvakrát třetí.

Malý John se svým otcem.

Malý John se svým otcem.

Surtees v mistrovství světa motocyklů – Figlio del Vento

V roce 1952 vstupuje Surtees do světa mistrovských závodů. V první sezóně absolvuje pouze jediný podnik, Velkou cenu Ulsteru, kde za řídítky motocyklu Norton skončí šestý. A připisuje si vůbec první body v šampionátu. V následujících třech letech se účastní vybraných závodů seriálu mistrovství světa. V roce 1955 se dočká prvního pódia, když s Nortonem Manx dojíždí ve třídě do 350 ccm, třetí ve Velké ceně Německa. V témže roce potom přichází první vítězství za řídítky motocyklu NSU Sportmax, ve třídě do 250 ccm, v Severním Irsku na okruhu Dundrod.

V roce 1955 se Norton stahuje z mistrovství světa a Surtees se přesouvá do týmu MV Agusta. Není už jen zkušeným jezdcem, ale i zdatným mechanikem. Byl učněm u anglického výrobce motocyklů Vincent, sbíral zkušenosti během svého působení v týmu Norton. Navrhuje tedy upravit motocykly MV Agusta s využitím vlastních znalostí. Mimo jiné, i rámy motocyklů jsou přepracovány a inspirovány řešením typu „Featherbed frame“, jenž vyvinul Norton.

Do své první sezóny v roce 1956 nastupuje ve třídě do 500 ccm s motocyklem MV Agusta 500 4C, s výkonem 70 koní a maximální rychlostí 230 km/h (260 km/h v pozdějších letech).

I když v podstatě odjede pouze půl sezony, jelikož si zlomí ruku ve Velké ceně Německa, se stává mistrem světa ve třídě 500 ccm. Ve třídě 350 ccm je čtvrtý.

Příští rok, přestože jsou očekávání vysoká, je pro Surteese „neúspěšný“, výsledkem je pouze třetí místo ve třídě do 500 ccm.

Následující tři roky se však stávají Johnovou spanilou jízdou.

Surteesova bilance v letech 1958-1960 se zdá být až neuvěřitelná. Z 37 závodů GP, do kterých nastoupí, slaví 32 vítězství. Tři roky po sobě vyhrává jak kubaturu 500 ccm, tak 350 ccm.

Za své neobyčejné činy za řídítky motocyklů MV Agusta dostává od italských fanoušků přezdívku Figlio del Vento – Syn větru.

Stává se také prvním závodníkem, kterému se podaří v seniorské třídě (500 ccm) Tourist Trophy na ostrově Man vyhrát tři ročníky po sobě.

Surtees se toho za řídítky rozhodně nebál – MV Agusta 500 – Tourist Trophy, Man 1956

Surtees se toho za řídítky rozhodně nebál – MV Agusta 500 – Tourist Trophy, Man 1956

Jednostopou kariéru zakončí se ziskem čtyř titulů ve třídě 500 ccm a tří v kategorii 350 ccm.Ve své poslední sezoně na dvou kolech se v roce 1960, ve třídě do 350 ccm, střetává na tratích i s naší motocyklovou legendou Františkem Šťastným.

Začátky na čtyřech kolech

Surteesův přechod, od motocyklisty po začínající hvězdu F1, je až neuvěřitelně rychlý.

Ačkoliv nikdy předtím neseděl za volantem závodního vozu, v roce 1959 dostává nabídku účastnit se testovacích jízd. V Goodwoodu poprvé usedá do Astonu Martin DBR1, se kterým vyhrává Stirling Moss závod 1000 kilometrů Nürburgringu. John Surtees vzpomíná: „Měl jsem během testování problém se zatáčkou Fordwater, diskutoval jsem s Mossem, že nevím, jak na to. Stirling Moss mi řekl, že je to „Harry Flatters“- dá se projet s plynem na podlaze. Na druhý den jsem to zkusil…skončil jsem v hodinách v poli vedle trati. Ale pak se ukázalo, že ani Moss tam nejezdí pod plným plynem.“

Svůj první závod, o rok později, absolvuje rovněž v Goodwoodu. S vozem Formule Junior si zajistí pole position a po souboji s Jimem Clarkem končí druhý. Surtees: „Udělal jsem malou chybu, myslím, že jsem na chvíli zapomněl, že mám čtyři kola, byl příliš široký a vyjel do trávy.“

Surtees si pořídí vlastní vůz F2 Cooper-Climax a úspěšně se účastní dvou závodů. Po druhém z nich, na okruhu v Aintree, pak za Surteesem přichází šéf týmu Lotus, legendární konstruktér Colin Chapman. A nabízí mu místo ve čtyřech závodech Formule 1 v ročníku 1960. Ten hozenou rukavici přijímá.

John si vybavuje rozhovor takto: „Jsi připraven pro F1, zkus to,“ řekl Chapman. Surtees opáčil: „To nejde, závodím na motocyklech, nedokážu to spojit.“ Colin Chapman odvětil: Tak tedy jeď s formulí, když zrovna nebudeš závodit na motorce, no a uvidíme.“

„V podstatě jsem jel jeden víkend s MV Agustou a hned další víkend s vozem Lotus Velkou cenu F1,“ tak Surtees vzpomíná na rok 1960.

Částečně však u Surteese přispěly k přechodu na čtyři kola i později napjaté vztahy s hrabětem Domenicem Agustou. Surtees si totiž začátkem roku 1960 postavil vlastní motocykl, Surtees Special 7R, a během testů zajížděl lepší časy než s MV Agustou.

29. května 1960, s monopostem Lotus 18-Climax, stojí John Surtees na startovním roštu Velké ceny Monaka. Soustředěně čeká na odmávnutí závodu a chystá se na svůj debut v mistrovství světa Formule 1. Avšak vidět cíl mu není dopřáno, protože v 17. kole odpadá kvůli problému s převodovkou.

Prvního pódiového umístění se však dočká hned při svém druhém startu v mistrovství Formule 1, když na okruhu v Silverstone obsadí druhé místo. V následujícím závodě v Portugalsku si zajistí pole position, zajede nejrychlejší kolo závodu, vede o téměř půl minuty, ale po lehce kuriózní jezdecké chybě si poškodí chladič. „Z nádrže trošku unikal benzín, tekl mi přímo na botu, a při brzdění mi uklouzla noha z brzdového pedálu,“ vybavuje si daný okamžik Surtees. A tak sedmnáct kol před koncem odpadá. Na svou první výhru si bude muset ještě dlouhé tři roky počkat.

Na konci sezony Surteesovi nabízí Colin Chapman místo v týmu Lotus. Jeho týmovým kolegou má být Jim Clark. K tomu ale nedojde a ročník 1961 začíná v týmu Yeoman. Tady usedá za volant monopostu Cooper T53-Climax, vůz nepatří k nejrychlejším ani nejspolehlivějším, a maximem se tedy stávají pouze dvě pátá místa.

V roce 1962 vstupují v platnost nové regule, objem motoru je nyní limitován na 1,5 litru. Tým Yeoman začíná používat monopost Lola MK4, s osmiválcovým motorem Climax. Vůz je především v závěru roku, z důvodu nedostatečných investic do vývoje, naprosto nekonkurenceschopný a velmi nespolehlivý. Surteesův týmový kolega Roy Salvadori za celou sezónu nevidí ani jednou šachovnicový praporek. Naproti všem okolnostem se Johnovi daří vybojovat dvě druhá místa, ve Velké ceně Velké Británie a v Německu, na konci sezóny se umístí na pěkném čtvrtém místě celkově.

Surtees je již delší dobu v hledáčku Enza Ferrariho, který si jej vysoce cení za úspěchy dosažené s MV Agustou, a rovněž v něm vidí perspektivního jezdce budoucnosti. John se přidává k týmu Ferrari, stáji, o které v duchu sní snad každý formulový jezdec.

Do své první sezóny u Ferrari v roce 1963 tak John nastupuje s monopostem Ferrari 156, s vidlicovým šestiválcem o objemu 1,5 litru, s výkonem 190 koní. S tímto vozem dosáhne během roku na tři pódiová umístění, včetně vůbec prvního vítězství kariéry v F1, na okruhu Nürburgring, v závodě poznamenaném spoustou havárii. Zde poráží jinak dominujícího Jima Clarka, kterého v průběhu velké ceny trápí vynechávající motor. 

Ferrari 156 – vůz se kterým si Surtees dojel pro první vítězství v GP – Nürburgring 1963

Ferrari 156 – vůz se kterým si Surtees dojel pro první vítězství v GP – Nürburgring 1963

1964 – mistrovský rok s dramatickým rozuzlením

Pro rok 1964 si Ferrari připravilo nový model Ferrari 158, s vidlicovým osmiválcem objemu 1,5 litru, dávajícím 210 koňských sil.

Sezóna bohužel pro Surteese nezačíná dobře, když v úvodním podniku v Monaku odpadá pro poruchu převodovky. V následné Velké ceně Holandska si spravuje chuť, když dojíždí druhý. O pár závodů později bere bronz v Brands Hatch, obhajuje prvenství z loňského roku na Nürburgringu, přidává vítězství v Monze, předposlední závod v USA dokončí druhý.

Před Surteesem už zbývá jediná výzva, závěrečný podnik roku, Velká cena Mexika.

Poslední závod sezony slibuje neobyčejně velké drama, tři jezdci mají matematickou šanci na celkové prvenství. Graham Hill (BRM) má 39 bodů, John Surtees 34 a Jim Clark (Lotus-Climax) bodů 30.

Vzhledem k systému bodování, kdy boduje prvních šest jezdců (9–6–4–3–2–1 bod) a pravidlu o škrtání výsledků, tak permutace hovoří jasnou řečí. Clark musí vyhrát a doufat, že Surtees nebude lepší než třetí a Hill výše než na čtvrté příčce. Surtees získá mistrovský titul v případě, že zvítězí nebo dojede druhý, s tím, že Hill nesmí skončit třetí. Matematika v tomto případě pouze zdánlivě nahrává do karet Grahamu Hillovi s největším počtem bodů.

Surtees opět dává přednost předchozí specifikaci monopostu Ferrari 158, i když od předchozího závodu má možnost použít inovovaný model Ferrari 1512 s plochým dvanáctiválcem. Vnímal sice tuto variantu jako silnější, avšak hůře ovladatelnou, naproti tomu model s motorem V8 mu připadal agilnější, s lepším průběhem výkonu.

Ale přesto mají mechanici Ferrari problém přizpůsobit osmiválec na specifické podmínky mexického závodu, zejména pak vysoké nadmořské výšce, a bojují s problematickým přímým vstřikování paliva.

V závodě Jim Clark startuje z pole position, Surtees ze čtvrtého a Hill z šestého místa. Clark se po startu ujímá vedení, ve velkých problémech se nachází Surtees, když se z jeho osmiválce stává pokašlávající šestiválec.

John Surtees na začátek závodu vzpomíná: „V prvním kole závodu jsem spadl na třinácté místo, motor vynechával a neběžel na všech osm válců. Bylo to děsné. Potom se šťastnou náhodou motor chytil, běžel celkem dobře a mi se tím podařilo vrátit do závodu.“

Hillovi se naopak daří, ve dvanáctém kole se propracovává na třetí příčku, která by mu stačila k vytouženému titulu. V závěsu za ním je Surteesův týmový kolega Lorenzo Bandini. Na pátém místě jede Surtees s nulovou vyhlídkou na získání titulu.

V 31. kole se Bandini rozhodne na Hilla zaútočit vnitřní stopou před vracečkou, ale na výjezdu z ní do Hilla naráží. Oba vozy se roztočí, bohužel pro Grahama Hilla jsou následky vážnější, náraz mu poškodil výfukové potrubí a motor nepodává plný výkon. Hill míří do boxů a nechává si uřezat zmačkané a zkroucené části výfuku. Do boxů musí během závodu, následkem srážky, ještě několikrát.

Lorenzo Bandini naráží do Grahama Hilla, GP Mexiko 1964

Bandini naráží do Grahama Hilla…

Kolize využívá Surtees a dostává se na třetí místo. V dalším průběhu závodu se však propadá zpět za týmového kolegu, jedoucího s dvanáctiválcovým Ferrari 1512. Jim Clark je první, následovaný Davidem Gurneyem.

Za této situace by se Clark stal mistrem světa, získal by sice 39 bodů jako Hill, ale na titul by dosáhl díky vyššímu počtu vítězství v sezóně.

Ale závod ještě nekončí…

Sedm kol před cílem začíná z motoru Clarkova Lotusu unikat olej. Zpomaluje, ale ještě dvě kola před koncem závod vede. Pak jej předjíždí Gurney, motor se zadírá a Clarkovy sny o obhajobě titulu se rozplývají v nenávratnu.

Pořadí je nyní Gurney – Bandini – Surtees. Za této situace je mistrem světa Hill, jedoucí na 11. místě. Jenže na pokyn z depa si jezdci Ferrari přehazují pozice, Surtees dojíždí druhý, necelou sekundu před Bandinim.

A tak se 25. října 1964 stává Surtees mistrem světa se ziskem 40 bodů a nesmazatelně se zapisuje do historie.

Malou kontroverzi může sice působit fakt, že se stal mistrem světa, i když nezískal v sezóně nejvíce bodů. Jezdcem s nejvíce body se stal Graham Hill (41 bodů), ale dle tehdejších pravidel se počítaly výsledky pouze šesti závodů s nejlepším umístěním. Ostatní výsledky se škrtaly, Hillovi tedy bylo připsáno pouze 39 bodů.

Kuriozitou také zůstává, že v posledních dvou závodech v sezóně, vozy Ferrari nestartují za stáj Scuderia Ferrari, nýbrž za soukromý tým NART. A to na znamení protestu Enza Ferrariho k neschválení homologace typu 250 Le Mans. Monoposty jsou tak netypicky pro Ferrari vyvedeny v modrobílých barvách.

Mosport Park 1965 a odchod z Ferrari

V sezóně 1965 Surtees, ke své smůle, opět závodí i v jiných sériích než pouze v F1.

25. září 1965, v tréninku na okruhu Mosport Park v Ontariu, mu u jeho sportovního prototypu Lola T70 praská v zatáčce přední zavěšení a velmi vážně havaruje. S vážným poraněním ledvin, páteře a oblasti pánve je transportován do nemocnice v Torontu, přičemž jeho stav je velmi kritický. Není jasné, zda vůbec přežije. Následky nehody si ponese celý život v podobě pokřivené postavy.

Kvůli této nehodě pak vynechá poslední dva závody F1 sezóny 1965, v USA a Mexiku. V konečné klasifikaci je pátý.

V roce 1966 se ve zlém rozchází s Enzo Ferrarim, mimo jiné frustrován i tím, že nebyl nominován na závod v Le Mans. V průběhu sezóny, po pouhých dvou závodech strávených v kokpitu Ferrari, odchází. Paradoxně po výhře, na deštěm zmáčené trati ve Spa v Belgii, se silným Ferrari 312-66 s třílitrovým V12 o výkonu 360 koňských sil.

Surtees posléze přechází na lehce zastarávající vůz Cooper T81-Maserati, se kterým přesto oslaví dvě pódiová umístění a jedno vítězství. Na konci sezóny je klasifikován na druhém místě.

Roku 1966 se, s Lolou T70 Spyder, rovněž účastní série Can-Am, kterou vyhrává.

V roce 1967 začíná F1 jezdit v týmu Honda Racing a účastní se také závodů Formule 2 s vozem Lola T100.

Monza 1967 – poslední vítězství

V roce 1967 John vyhrává s Hondou RA300 svůj poslední závod v šampionátu F1, konaný na okruhu v Monze. Závod jako takový se především stává snad největší ukázkou mistra volantu Jima Clarka a jeho neuvěřitelné stíhací jízdy.

Do závodu startuje Clark s Lotusem 49 z pole position, Surtees z devátého místa na startovním roštu. Po špatném startu se Jim Clark propadá pořadím až na čtvrté místo. Ztracené pozice se mu daří rychle vybojovat zpět. V pátém kole je Clark na první pozici, Surtees osmý.

Ve dvanáctém kole Clarka postihne defekt, pomalu dojíždí do boxů. Na trať vyjíždí zpět na patnácté pozici se ztrátou celého kola na čelo závodu. Během následujících kol nasazuje ďábelské tempo, postupně se probíjí startovním polem, dostává se do vedení. Do posledního osmašedesátého kola tak vjíždí na prvním místě, stíhán bojující dvojící Surtees a Brabham. Zdá se, že jeho vítězství už nestojí nic v cestě.

Pak začíná mít problémy s dodávkou paliva do svého motoru Cosworth a propadá se na třetí místo. Mezitím probíhá velmi tvrdý souboj Surteese a Brabhama o první pozici.

Brabham se snaží v nájezdu do poslední zatáčky Parabolica předjet „na brzdy“ vnitřní stopou. Vsadí vše na jednu kartu, teď nebo nikdy! Formule se pod plnými brzdami doslova vlní jako had, z pneumatik se kouří. Na malou chvíli se dostává před Surteese, ale na výjezdu je příliš široký a Surtees ho podjíždí vnitřkem.

Surtees tak vjíždí na cílovou rovinku jako první. Jack Brabham je velmi blízko, snaží se využít aerodynamického stínu a opět útočí, ale John si pozici uhájí a stává se vítězem o pouhé 0,2 sekundy.

Těsný finiš v Monze 1967

Těsné vítězství v Monze.

Odchod z Hondy a poslední léta v F1

Koncem roku 1968 odchází, po dvou poměrně úspěšných sezónách (čtvrté a sedmé místo celkově), od Hondy a přestupuje do BRM, kde jezdí s vozy BRM P138 a později P139, které za konkurencí značně technicky zaostávají. Výsledkem je Surteesovo jedenácté místo celkově.

Po pouhé jedné sezoně s vozy BRM Surtees odchází, rozčarován špatnými výsledky, a zakládá si vlastní tým nesoucí jeho jméno. V průběhu sezóny 1970 zpočátku startuje s vozem McLaren M7C, později s formulí vlastní konstrukce Surtees TS7, ale bez výraznějších úspěchů.

V následujících letech přepracovává své monoposty, rodí se typy TS9 a následně TS14. I když jsou vozy jeho vlastní konstrukce poháněny kultovní pohonnou jednotkou Cosworth DFV 3.0 V8, motorem, který patří ke špičce po dlouhých 15 let, úspěchů se ve Formuli1 nedočká. Slaví pouze několik pódiových umístění v nemistrovských kláních.

Jeho posledním závodem ve Formuli 1 se stává Monza 1972, kde pro poruchu palivového systému odstupuje.

Tragédie v Brands Hatch a doslov

V roce 1991 se Surtees, v relativně pokročilém věku 57 let, stává otcem syna Henryho.

Surtees svého jediného syna vede k lásce k motoristickému sportu. Ten se pak přes různé formulové série dostává až do Formule 2. Netuší však, že se začíná schylovat k velké osobní tragédii.

Během závodů Formule 2 na okruhu Brands Hatch, konaných 19. července 2009, ztrácí jezdec Jack Clarke na výjezdu z pravotočivé zatáčky kontrolu nad vozem, a tak následně v pasáži mezi zatáčkami Westfield a Sheene naráží do bariéry. Zadní kolo se po nárazu vytrhává z uložení a poskakuje mezi projíždějícími monoposty po dráze. Nešťastnou náhodou trefuje helmu Henryho Surteese, v daný okamžik jedoucího rychlostí kolem 160 km/h. Ten po nárazu okamžitě ztrácí vědomí a jeho monopost neřízen vyjíždí z trati…

Je nesporně velmi smutným paradoxem a osudovou hříčkou, že Henry smrtelně havaruje snad pouhý kilometr po projetí zatáčky, jenž nese jméno jeho otce. Na trati, kterou má John Surtees spojenou se začátky závodění, tak vyhasíná život jeho dítěte. Kruh se uzavřel, tam kde otec nastoupil na cestu za slávou, tam jeho osmnáctiletý syn nachází svůj osud.

Sám John Surtees umírá 10. března 2017, na respirační selhání, po krátké hospitalizaci v nemocnici. Během své závodní kariéry se stává 7x mistrem světa na motocyklech, šestinásobným vítězem Tourist Trophy na ostrově Man. Ve Formuli 1 vyhrává celkem 6 závodů, slaví 24 pódiových umístění a mistrovský titul v roce 1964. Čtyřikrát se také účastní závodu 24 hodin Le Mans, kde v roce 1964 končí na třetí příčce.

Vzhledem k tomu, jakým vývojem prošel automobilový sport a motocyklové závody, je dost nepravděpodobné, že by se někdy někomu podařilo výkon Johna Surteese zopakovat.

Do jisté míry by se dalo říci, že jeho pouze osamocený mistrovský titul ve Formuli 1 je způsobený i jeho unáhleným odchodem z týmu Ferrari. Surtees později souhlasil s Enzem Ferrarim, který tvrdil, že jeho odchod byl katastrofální chybou pro obě strany a přiznává si, že šanci na další tituly by měl právě s Ferrari.

John Surtees by asi nevyhrál nikdy nekončící debatu o tom, kdo byl nejlepším jezdcem F1 všech dob, ale pro mě byl prostě skvělý. Moc rád jsem si o jeho životě četl, díval se na rozhovory s ním, stejně jako na pár sestřihů ze závodů té doby.

I když sám tvrdil, že je složitější přesednout ze závodního vozu na motocykl než naopak, tak na mě jeho prvotní úspěchy udělaly velký dojem, když si uvědomím jeho počáteční nulové zkušenosti s monoposty.

PS: Ohledně těch permutací u GP Mexika. Ty počty vypadají podivně, když se to normálně počítá, tak to nevychází. Jenomže v té době byl dost zvláštní systém hodnocení celkové klasifikace a tím je to lehce komplikované. Počítalo se pouze 6 nejlepších závodů. Pravidla zrovna v tomto roce trošku nahrávala Surteesovi a Clarkovi. Oba dva před posledním závodem měli bodovaných pouze 5 závodů, takže po posledním závodě by se jim žádné body neškrtaly. Graham Hill měl v tomto ohledu nevýhodu. Před závodem totiž bodoval už 7x. V Mexiku dojel mimo bodované pozice, tak se mu vyškrtly body pouze za 5. místo v Belgii. To je těch 41 – 2 = 39 bodů. Pokud by například dojel v Mexiku čtvrtý (získal by 3 body), tak by se mu škrtal další nejhorší výsledek (tím byl závod v Holandsku a 4. místo), pak by počty vypadaly takto: 41 – 2 – 3 + 3 = 39 bodů.

 

 


Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

Jakub Pospíšil
27. srpna 2019, 21:36
0

Opět parádní kus historie. Četlo se to úplně samo. O těhle starých mistrech moc nevím, ale musím říct, že měli teda nervy z oceli. Když to porovnám s dnešní F1, je to smutné.

reagovat
Tomino
27. srpna 2019, 22:37
1

Díky moc za hezký kompliment! Taky nejsem bůhvíjaký znalec, ale rád si z historie něco přečtu. A tak mě napadlo, že o tom tady občas zkusím něco napsat. Ono ohledně porovnání současnosti a minulosti F1 je to fakt těžké. Výborně to shrnul Beastar jedním komentářem pod blogem o Nuvolarim, nad kterým jsem se vyloženě zamyslel. Dívám se na F1 i dnes, ale trošku mi tam mimo jiné chybí to gentlemanství a vzájemný respekt minulých dob. Nevím, jestli teď budu přesný, ale myslím, že takový Stirling Moss přišel o mistrovský titul v F1, jen kvůli tomu, že se zastal svého rivala, když ho chtěli ze závodu diskvalifikovat (detaily by mohl znát pan Krab). To si pak člověk řekne, klobouk dolů před charakterem.

BubaaCZek
28. srpna 2019, 10:47
0

Bravo!

V dokumentu o vyvoji F1 byl dotaz na Hamiltona, jestli se nekdy obaval ve formuli o svuj zivot. Vypadal spise prekvapene a odpovedel, ze formule dnes tak bezpecne, ze se obavat nemusi.

beastar
28. srpna 2019, 11:13
0

Bubák: Nevím jestli to dneska sleduješ. Ale....

Tehdy. 200kmh rána, požár, panika. Smutek a rozčilení kolem. V depu, všude. Tak kdo? Kdo to byl? John, John, John.... Trefil bariéru. Sakra. Auto začalo hořet. Je po něm. Večer za něj dáme pivko a minutu ticha.

Dnes. 320 kmh. Bum, rána, salto, bariéra... Rána.
Intercom. Are You Ok? ...eee Yes, iam ok. Sorry guys:)) Vyskočí a jde se. Poslední smrt zavinil idiotsky nakladač odstranujici nasledky kolize. Což je spíš blbá náhoda, než nebezpečí f1. A Hamilton obvykle nebourá... Tzn. Pro něj je f1 nebezpečná asi jako létání chartrama:)

krab
28. srpna 2019, 11:33
0

Tomino - palec nahoru za tyhle články. Už se těším, až si najdu delší chvilku a v klídku a v pohodě si přečtu. John Surtees je pochopitelně i pro mě další z úžasných legend motorsportu.

BubaaCZek
28. srpna 2019, 11:43
0

beastar: presne to jsem chtel naznacit. Dnes se k tomu prostupuje trochu jinak. Bianchi na Suzuce byla vazne nestastna nahoda. Jinak posledni dva tri rocniky uz nesleduju.

Tomino
28. srpna 2019, 11:52
0

Díky Bubaczku.

Surtees paradoxně kritizoval Hamiltona ohledně jeho negativního přístupu k systému Halo. Ač nerad, tak jsem se podíval na tu nehodu jeho syna, když jsem psal blog. No…bylo to smutné…nevím, co k tomu napsat. Mít na formuli Halo, tak by ho to pravděpodobně zachránilo.

Beastar: je to přesně tak, jak jsi to napsal. No, chudák Jules.

Krab: Snad se bude hezky číst. Já jsem se k Surteesovi dostal náhodou. Něco jsem věděl, ale žádné velké detaily. Díval jsem se na YT na něco o Mossovi a dostal se pak k interview, kde s ním byl i Surtees. No a pak jsem se podíval na rozhovory se Surteesem, moc pěkně vzpomínal a vyprávěl, řekl jsem si, že to musel být fakt borec.

BubaaCZek
28. srpna 2019, 12:01
0

Henryho by Halo pravdepodobne zachranilo, ale v te dobe nemeli ani oblouk za sedadlem, at to chrani jezdce pri prevraceni!
Jestli by zachranilo Halo Bianchiho bych si dovolil pochybovat.

Tomino
28. srpna 2019, 12:08
0

Máš pravdu, nejspíš by mu to nepomohlo. Ale těžko říct. Na ten závod jsem se tehdy díval v přímém přenosu. Další nešťastná náhoda s tím bagrem…

Co
Core
28. srpna 2019, 08:08
0

Dalsi parada....dekuji!

reagovat
Si
Silvano
28. srpna 2019, 09:12
1

Super čtení. Díky a už se nyní těším na další zajímavosti z historie závodů F1.

reagovat
Skipper
28. srpna 2019, 17:14
1

Pro mně dosud neznámé jméno, takže děkuji za rozšíření obzorů! A taky za skvělý příběh, čte se to prakticky samo. Prosim pokračovat!

reagovat
Tomino
28. srpna 2019, 19:39
0

Rádo se stalo. Ohledně toho příběhu jsem si nebyl jistý těmi odstavci o synovi. Dost jsem přemýšlel, jestli to tam nechat. Pak mi ale přišlo, že se to tím tak nějak uzavře a patří to k vyprávění. Časem se pokusím něco vymyslet a nějaký další blog napsat.

Skipper
28. srpna 2019, 21:04
0

Myslím, že to tam patří. Kruh se uzavírá. Neuvažoval jsi nad tím, časem tyhle blogy vydat knižně? Ještě pár a už to vydá na knihu. Vydělat na tom nevyděláš, ale myslím, že na autíčkáři by se to prodávalo :)

Tomino
28. srpna 2019, 21:29
0

Asi ano, patří to tam. Mělo to tak být, Johna vedl motorismu otec a ten pak zase syna. Díky, ale myslím, že na to nejsem dost literárně zdatný :-) Nemám s podobným psaním moc zkušeností, v podstatě občas napíšu nějaké texty v angličtině pro mou kapelu. No a navíc velmi sporadicky :-)

jendaaa
29. srpna 2019, 19:58
1

Krásný článek, fotka "Těsné vítězství v Monze." je naprosto skvělá!! A spolu s popisem průběhu závodu vlastně shrnuje to, proč je současná F1 tak nemastná neslaná...

reagovat
ToMyx
06. září 2019, 18:55
1

Konečně jsem měl čas v klidu přečíst celý blog a projít všechny fotky. Tvoje články jsou prostě skvělé. Popisy závodů, perličky ze života jezdců, perfektní!!! Ty nervy z oceli, které museli jezdci mít, to si nedokážu představit. Krásný článek!

reagovat