Cesta k nedoceněné italce

Jak už to tak bývá, když se v mé hlavě zrodil obrázek swifta jako prvotřídního sportovního náčiní, nastala potřeba se nějak dopravit do práce, z práce, na nákupy, výlety, polety a zkrátka na všechny ty věci, co my automobiloví nadšenci s auty tak rádi děláváme. A náhle nastal problém a to o jaké auto má jít, s jakým motorem, s jakou výbavou, kombi/sedan, benzín/nafta.

Nakonec se do závěrečné trojice dostali Volvo V70, Alfa Romeo 156 sportwagon, Saab 9-5 kombi Aero.

Byl jsem tedy rozhodnut a začal jsem se porozhlížet. Po pár dnech se ke mně dostalo, že jeden známý prodává alfu a za málo peněz a tak jsem vyrazil. Na místě jsem zjistil, že se jedná o alfu 166 2,4jtd s obyčejným interiérem s vůní chomutova, četnými válečnými šrámy, s plasty v dezolátním stavu a v naprosto nevýrazné stříbrné barvě.  Ale cena byla víc než dobrá, bylo k ní nové ložisko, byla po stk, rozvodech a s částečně vyměněnou přední nápravou. Ačkoliv alfa vypadala, jakoby patřila mosteckému králi indočechů rozhodl jsem se ji dát šanci.

Motor běžel klidně a já se po drncavé a hlučné jízdě ve vykuchaném swiftu nechal unášet na vlnách alfismu. Překvapivě pohodlná jízda, !!!VEŠKERÁ!!! elektronika funkční, částečně elektricky nastavitelná sedadla, klima a přehledný palubní počítač. Byl jsem ohromen a po přehodnocení toho, co od daily auta potřebuju, jsem se rozhodl, že za cenu 25k asi není o čem přemýšlet.

A PAK TO PŘIŠLO

Ihned po koupi jsem vyrazil na nedaleký Ještěd a chtěl jsem zjistit, jak si vede 1600kg těžké auto s naftovým pětiválcem o výkonu 100kw a točivém momentu 310 NM, které má už od výroby dost poddimenzované brzdy na klikatých silnicích jedné z tratě edda cupu. Ihned po usednutí jsem zjistil, že si vlastně nemohu najít takovou polohu za volantem, abych seděl správně a bylo to zároveň pohodlné, takže při nejideálnějším nastavení si při odbočování vlevo kolenem vypínám blinkr, pravou nohou se klepu o klíček zapalování a největší šok byla naprostá absence držáků na nápoje uvnitř, a také že se jedná zřejmě o úplnou základní výbavu, kde mi třeba hodně schází tempomat, xenony a kožené sedačky, nebo alespoň jejich vyhřívání (Bože tvůj, kdo si koupí auto vyšší střední třídy jako naprostého žebráka s látkovými sedačkami ….) ale stále to je jen přibližovadlo v hodnotě jedné výplaty a abych ji zas úplně nehanil byl jsem velmi pozitivně překvapen zátahem i chováním v zatáčkách. Cestu na Ještěd jsem jel celou dobu velmi svižně a 166 poslouchala i na zimních 16“ lépe než jsem čekal, za mnou zůstával jen oblak černého dýmu, pár sladkým smradem otrávených turistů a příležitostně stopy od pneumatik. Při parkování na předposledním parkovišti pod vrcholem to ale přišlo – z Alfy se začala valit oblaka dýmu a bohužel většina z toho nešla od hořících slabých brzd, ale zpod kapoty. Nakonec se ukázalo, že motor byl poblitej olejem od poslední závady v podobě špatného těsnění pod víkem.

V tuto chvíli jsem s Alfičkou najel něco kolem 3500 km a musím přiznat, že jsem se do ní zamiloval. Dokonce se i při delším pohledu, pár pivech a zasažení očí pepřovým sprejem, zdá být krásná. Jízda s ním mě baví, je pohodlná, dá se s ní jezdit svižně a agresivně, dokáže vykouzlit úsměv na tváři a pak snadno přehlídnu i těch pár nedostatků, které má…… a taky je moc fajn říkat: „ Jezdím Alfou Romeo.“ :D

Každopádně se ze 166 stala taková má další „oběť“, takže nakonec dostane zpátky lesk a slávu, kterou si takové temperamentní, emoce vyvolávající auto zaslouží – včetně kožených sedaček, navigace, tempomatu a jiným věcem, které bychom v takovém autě očekávali a chtěli je tam mít a kvůli kterým by dělníci v Rivalta di Torino s radostí ráno stávali do práce. Držte nám palce a mějte rádi alfy :)