Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci - part 4

Včerejší večerní ochlazení předesílalo změnu počasí a dnešní ráno to jen potvrdilo. Vstávání za zvuku dešťových kapek bušících do stanu může znít jako romantika, ovšem ne v případě, kdy teplota spane na devět stupňů a hlavně když máte všechno sbalit a pokračovat dál. Leje opravdu pořádně. Než jsem se dostal do Bedny pro nepromokavou bundu, už jsem ji vlastně nepotřeboval. Aspoň, že ten gril se umýval skoro sám. 

Vracím do Jurského parku prázdný kanystr od nafty a na mapě hledám nejbližší benzínku. Onen předvčerejší optimismus, kdy jsme hranice přejížděli s cca padesáti litry nafty a řekli si, že natankujeme až po těchto horách, se nám malém vymstil. Za poslední dva dny jsme najeli necelých sto padesát kilometrů a včera večer nádrž v podstatě vyschla. Ona si holt ta dvou a půl litrová nafta s automatem na MT gumách v terénu trochu vezme. Pravda, že to bude přes pětatřicet litrů na sto jsem úplně nečekal.

S půjčenými dvaceti litry v nádrži se pomalu náš konvoj vydává na cestu. Posádky včera opravovaného devítkového Volva zatím spí, takže vyrážíme jen v sestavě Bedna, Octavie, Megan a nezničitelný Jurský park, jemuž chladné počasí aktuálně vlastně docela vyhovuje, protože jeho téměř stálé topení dává teď vlastně i smysl.

Po studené noci chce motor trochu prohřát než mu pořádně naložíme. Přece jen s nějakými více, než čtyřmi sty tisíci kilometry na hrbu, je to tak trochu dědeček. Hydroštely takhle po ránu zpívají svoji klapavou píseň do dalekého okolí. Ale i přes jejich výrazný projev zachycuje mé ucho ten divný cinkavý zvuk kdesi od podvozku. Poprvé jsme ho slyšeli včera, když jsme najížděli na kempovište, ale na autě jsem nic očividně špatného nenašel. Při pohledu na teploměr a bahnité kaluže venku okamžitě zavrhuju ranní servisní zastávku. Aneb, jak mi kdysi řekl jeden mechanik ze staré školy: "nech to projevit". Auto zatím jede, takže se vlastně nic moc neprojevuje a nový zvuk je takovým zpestřením monotónního klepání zadní nápravy které se ozývá při nájezdu na každou nerovnost na cestě… Což znamená už druhý den non-stop.

Po zhruba prvním kilometru rozbité štěrkové cesty nás čeká příjemné překvapení. Mineme odbočku na staveniště přehrady na kterou jsme ještě včera odpoledne koukali pěkně z výšky na vyhlídce kousek od opuštěného penzionu a najednou najíždíme na cestu vyskládanou docela úhledně z panelů a sem tam dokonce i asfaltu. Sice to na něm teď v dešti docela klouže a občas je třeba se vyhnout nějakému z náklaďáků proudících z- nebo na- staveniště, ale i tak je příjemné zvednout cestovní rychlost někde k šedesátce a nechat převodovku zařadit aspoň tu čtverku.

Kilometry rychle ubíhají a my se pomalu blížíme k toužebně vyhlížené benzínce. Na druhou stranu okolo paliva není třeba se stresovat. Na pevném povrchu a mírném klesání padá průměrná spotřeba Bedny pod šest litrů a tak si ze zapůjčené nafty sotva ucucne, když už pomalu zastavujeme u čerpací stanice. Tankujeme plnou nádrž včetně našeho, do tohoto okamžiku suchého, kanystru na střeše (přece se nebudeme tahat z ČR s plným, ne? "To nalejeme až někde v Rumunsku, do té doby nám přece určitě nedojde… No, malém došlo") a vyrážíme směr dnešní první checkpoint.

Cesta po mokrých silnicích docela jde a vcelku pohodlně se dostáváme k prvnímu dnešnímu kontrolnímu bodu. Cinkání od podvozku neustává a postupně zjišťujeme, že se více projevuje při přidání nebo ubrání plynu. Teorie je taková, že v servaném přechodovém tisícihranu mezi automatem a úhlovou převodovkou zůstalo ještě pár zubů a ty teď marně přeskakují. Tomu by odpovídaly i vibrace, které jsou vždy se zvonivým zvukem spojené a prostupují do celé interiéru. Hluk je to naprosto otravný, takže je třeba se jej nějak elegantně zbavit. Ideální prostor se nabízí právě u prvního checkpointu. Dlouhé a široké štěrkové stoupání k parkovišti u kláštera Bârsana si přímo říká o takový pokus. Plyn jde do podlahy, přední kola hrabou a auto se třese. Čekáme nějakou větší ránu nebo zvuk, který nám dá najevo, že už to tisícihran vzdal definitivně a my budeme mít konečně klid. Je to poprvé v životě co se cíleně snažím o to, aby se na autě něco opravdu zničilo a zrovna dnes prostě nic. Žádná rána nepřichází a překvapené hlášení ostatních posádek do vysílačky, že nám chvilkami hrabou i zadní kola znamenají jediné: tisícihran se odmítá definitivně vzdát a hodlá nám to ještě zpestřit. Co hůř, jak zjišťujeme při odjezdu, vibrace se ještě zhoršily. 

Na chvilku zauvažuji o servisní přestávce a důkladné kontrole celého podvozku, ale při pohledu na počet kontrolních bodů před námi myšlenku rychle zapudím. Jedeme dál, trocha toho natřásání ještě nikoho nezabila. 

Navigace, respektive mapové podklady, v Rumunsku občas trpí trochou lehčího, či docela těžkého, černého humoru, a tak mě vlastně nepřekvapuje, že odbočka, kterou se máme po ujetí asi dvaceti kilometrů od posledního z bodů vydat, nás táhne někam mezi pastviny. Konec konců, vždycky vás to dřív, nebo později, vyhodí tam, kde potřebujete. Při odbočení z asfaltu si jen letmo všímám nějaké cedule opřené o kámen na křižovatce, ale nevěnuji jí větší pozornost. Nejspíš nějaký lokální banner na prodej ovčího sýra nebo něčeho podobného. Po sto metrech začíná naše aktuální trasa vypadat jako hodně zarostlá polní cesta, kudy stěží projedou dvě auta za rok. Otočit se však mezi ohradami pastvin není moc kde a couvat se nikomu nechce, tak pokračujeme dál. Přímo před námi se objevuje hodně prudké stoupání, jehož strmost je umocněna travnatým povrchem se zarostlými kolejemi a hlavně od rána trvajícím deštěm. Mokrá tráva je přesně to, co chce člověk mít pod koly přetížené předokolky. 

Okamžitě je rozhodnuto, že budeme vyjíždět po jednom, přece jen jedno vzpříčené auto se ze svahu dostává lépe, než rovnou tři. Bedna je na řadě jako první. Postup je od včerejška stále stejný, vypnout protiskluz a pokusit se procpat plynový pedál skrz podlahu. Funguje to. Bahno a tráva létá všude kolem, ale černý mastodont neohroženě letí vstříc vrcholu kopce. Mírná levá zatáčka okolo hustého křoví a najednou brzdím i očima. Přímo za ní na nás totiž svítí žlutá zadní vrata Renaultu Kangoo. Naštěstí se mi daří nejen zastavit, ale také přes vysílačku přibrzdit ostatní, abych neměl zkrácený kufr pro změnu zase já.

Vystupujeme z auta a prodíráme se křovím okolo Renaultu s logem Gumbalkanu, abychom se někoho zeptali co se tady děje. V momentě kdy se procpeme onou hustou vegetací těsně obepínající boky francouzského závodního speciálu za pětadvacet tisíc, se otázka rychle mění z "co se stalo?" na "sakra jak se vám to povedlo?" Před námi se totiž otevírá pohled na pitoreskní výjev bílé Felicie v kombíku, která teď v extrémním náklonu trůní levými koly v hluboké koleji na pravé straně cesty, zatím co její pravá strana okupuje oblast někde u horního okraje prudké stráně vedle. Aktuálně nemůže očividně ani tam, ani zpět. 

Vzhledem k tomu, že se Felda roztahuje docela dost střechou přes střed cesty a není tak možné ji objet a stáhnout dolů jiným autem, nastává čas na plán B, což je trocha ruční práce kompletního pánského osazenstva včetně posádek ze zbytku naší kolony, které už se v mezičase stihly vyškrábat za záda naší Bedny. Krumpáč a rýč se zakusují do hlíny. Za pár okamžiků je levé přední kolo uvolněné a připravené ve směru, kterým má opustit své dočasné bydliště ve vyjeté koleji. Pak už stačí jen rozdělit chumel na část, která bude Feldu podepírat z boku, aby se nepřevalila a část, která ji bude tlačit ven z brázdy. Než se nadějeme mizí bílý kombík za další vegetací v ohybu cesty s příkazem, že nejbližší zastavení bude až dole pod kopcem. Důvod je jednoduchý, koleje jsou opravdu hluboké a pokud bude řidič udržovat rychlost sklouzne dolů klidně i po břiše. Pokud zastaví, budeme ho muset nejspíš znovu "vyprošťovat".

Že to byl dobrý nápad zjišťujeme už za okamžik, kdy se stejnou cestou úspěšně spouštíme dolů z kopce s naší crosskou. Pravá kolej je opravdu hodně hluboká a i naše dost zvednuté auto klouže pravou stranou po mokrém podkladu. Důležité je se s tím neprat a kola držet stále ve směru kolejí, pak vás to dole vykopne bez závažnějších škod. V opačném případě může mít takový sjezd docela následky. Megane sjíždí těsně za Bednou bez "ztráty kytičky", Espace se spíš plazí po terénu a téměř nekontrolovaně klouže po šusplechu, než aby opravdu jel, ale dolů se dostává také v pohodě, tedy když pomineme skutečnost, že ve stylu letících saní nám dole z Megana malém vyrobí Twingo. Sice je to o centimetry, ale nakonec vše dobře dopadlo. Poslední se z vegetace vynořuje Octavia. Tady se ovšem posádka hodlá prát a auto klouže kolejí s kolem natočeným v rejdu. To není dobré, hlavou mi probíhá vzpomínka, kdy mě v ročníku 2019 podobná chyba stála levý tlumič na první Bedně, aby následně znamenala i fatální poškození řízení. V podstatě všichni okamžitě křičí ve směru ke klouzajícímu okřídlenému šípu ať se s tím nepere a srovná kola, avšak míjí se to účinkem. Kola jdou do druhého rejdu a Octavia vyskakuje z kolejí. Naštěstí až dole a daří se ji rozumně srovnat, aby nezapadla do nejbližší vegetace u cesty.

Ok, všichni jsou dole, ale kam teď dál? Letmým pohledem zjišťujeme, že tato – podle map –  "silnice" je ve skutečnosti něčí zahrada. Co hůř, majitelka už o nás moc dobře ví. Ono ten z kopce sjíždějící cirkus se přehlíží opravdu docela těžce. Naštěstí je docela v pohodě a pouští nás přes svůj dvůr na regulérní silnici za potokem, která pro změnu v mapách není vůbec. Její poznámku o tom, že na začátku cesty dávala ceduli, že to nikam nevede raději v tichosti přeslechnu. Příště už tam myslím bude buď billboard, nebo rovnou závora. :)

Rychlá kontrola aut odhaluje, že skoro všichni si z pravé koleje vezou za ráfkem pozdrav v podobě hlíny a trávy i s kořeny což znamená, že to dřív nebo později skončí pomalým defektem. Řešení je jednoduché, zrovna jsme vyjeli z hor, takže místo vytahování rezerv využijeme služby místního pneuservisu… Teda pokud by byl zrovna otevřený. Prý tak možná zítra. No nic, je tady aspoň wapka, takže zkoušíme z kol vymýt co jen jde a následně se stavujeme na oběd ve vedlejší restauraci. Jurský park totiž musí přezout rezervu, protože jeho kolo opravdu dost uchází. My ostatní na to zatím drbeme s tím, že nám tlak drží. Během chvilky se ukazuje, že toho servisování bude před restaurací trochu více. Espace má krom defektu ještě problém s urvanými dorazy zadní nápravy, takže jeho kufr zmenšil už tak malý odstup od terénu na absolutní minimum. Octavia pak pro změnu platí tvrdou daň za nepovedený sjezd a její posádku čeká místo oběda rovnání ohnuté tyčky řízení, aby ji opět naučili jezdit rovně a nešmatlat na pravé kolo. Naštěstí se to během dvaceti minut docela daří a po jídle jsou všichni připraveni na pokračování. A to včetně dvou nových vozidel v naší minikoloně. 

Vyrážíme opět vstříc dalšímu kontrolnímu bodu. Brzy zjišťujeme, že XC budí u obyvatel místních aglomerací víc pozornosti, než obvykle. Po stažení okna je docela jasné proč, ono původně lehce otravné cinkání se změnilo v trvalý, kovově chrastivy zvuk, který už je podivný i místním obyvatelům. Takže když na nás v dalším městě chodci u cesty dokonce ukazují, že máme nějaký problém, začínám uvažovat o návštěvě servisu. Na druhou stranu, demontáž úhlovky není operace na deset minut a dnes jsme toho opět až tak moc nestihli. Na rozdíl od Jurského parku, který nás opouští k řešení dorazů zadní nápravy, my místo návštěvy servisu pokračujeme dál. Úkolem je dnes dojet opět do hor a najít kempovište. Ještě tak dva checkpoity by to do tmy chtělo. 

První kontrolní bod je přímo ve městě. Druhý asi o 30 kilometrů dál za horským masivem, přes který vede na serpentiny bohatá asfaltová cesta. Náš, aktuálně o jeden stroj chudší, konvoj se za chvíli už sápe skrze jednu zatáčku za druhou směrem k vrcholu masivu. Bedna je v čele stále spolehlivě nejrychlejší (přece jen jejích 120 kW znamená docela slušný výkonový náskok oproti ostatním), ale také je jednoznačně nejhlučnější… A o motor v tomto případě opravdu nejde. Kovové chrastění je čím dál tím znatelnější i ve vyšších rychlostech a vibrace jsou silnější a silnější. Sakra, tohle buď znamená, že ten bordel dělá samotná úhlovka, nebo je pachatel někde jinde a celá hypotéza s urvaným tisícihranem je od včerejška omyl. Každopádně máme problém a že je hodně velký zjišťujeme ihned po dosažení vrcholu masivu a začátku sjezdu dolů do dalšího z nekonečných údolí. Vibrace v interiéru doplňují navíc nepravidelné kopance někde od podvozku auta vedené s takovou intenzitou, že věci uložené v přihrádkách středového tunelu se okamžitě valí všude po podlaze. Tohle už asi fakt přehlížet nemůžeme. Hlásíme do vysílačky problém s tím, že někde pod kopcem zastavíme a já musím pod auto. 

Než se nadějeme, jsme dole v údolí a stojíme kousek od centra obce Carlibaba s XC na dvou heverech. Dole pod autem zjišťuji velmi rychle pravého pachatele našich problémů s AWD. Ona totiž původně podezřívaná úhlovka je naprosto v pořádku. To stejné se však nedá říct o kardanu, respektive o jeho středním uložení a zadním homokinetickém kloubu ze kterého zmizela většina ložiskových kuliček. Některé z nich se ani neobtěžovaly nějakým broušením, ale svůj výrobcem vymezený prostor opustily přímo, zanechávajíc za sebou efektní otvor v obalu klobu. Střední uložení pak v podstatě zmizelo úplně a kardan tak naprosto volně naráží do všeho okolo. Pokud má tenhle stroj pokračovat v cestě, musí bezpodmínečně ven a to není jen tak. Podvozek kryje z větší části několik desítek kilo vážící šusplech doplněný docela slušnou vrstvou zaschlého bahna, které jeho váhu ještě zvyšuje. Sloupový zvedák by byl ideální, ale jak rychlá kontrola ukazuje, v okolí není jediný… Respektive v okolí jsou asi tři, ale nikomu v servisech už se nechce dnes dělat a na zvedák mě ani za úplatu nepustí. Počet možností se aktuálně docela zúžil. XC v tomto stavu daleko nedojede, takže buď budu na místě čekat do zítra odpoledne na nejbližší termín v servisu, nebo dostanu kardan z auta sám. Nechceme zdržovat ostatní, takže se loučíme a posíláme kolonu ať jedou dál bez nás. To však zbytek skupiny nepřijímá s tím, že my jsme ve štychu taky nikoho nenechali, takže nám pomůžou s nočním servisem. Jsem docela rád, protože na akci, která nás dnes v noci čeká bude každá ruka dobrá. 

Tady vedle silnice to však nepůjde, potřebujeme trochu prostoru bez provozu, který by nám nepřejel nohy sotva vlezeme pod auto. Megane se tak vydává na průzkum okolí a než stihneme sundat Bednu z heverů, nachází menší penzion zaměřený primárně na Německé turisty. Naštěstí Dan umí německy výborně a majitel se nad námi slituje. Máme tak k dispozici soukromé parkoviště penzionu na opravy a k tomu ještě navíc čisté ubytování i služby místní kuchyně. Levné to úplně není, ale na válení  pod autem je přece jen i lehce vlhká dlažba příjemnější, než jinak všudypřítomné bahno okolo. 

Dáváme rychlou večeři a jde se na věc. Každý pomáhá jak umí. Pod autem je standardně okolo pěti lidí a práce se docela daří. Obzvlášť na to, že má auto najeto přes 400k km a většina šroubů nebyla za celou dobu nikdy povolená. Sundat šusplech, vyvěsit výfuk, povolit zbytky středního uložení a pak to nejhorší, spousta imbusových šroubů plných bahna, kde strhnutí i jednoho znamená docela velký problém a časovou ztrátu. Jedna strana jde docela dobře, na druhé však imbus v několika šroubech bezradně proklouzne… A to je problém. Právě na zadním rozpadlém kloubu není práce s flexou úplně ideální. Hlavy šroubů jsou tady relativně utopené a poslední co chci, je nevratně zničit unašeč od Haldexu. Naštěstí pár fíglů s kladivem zabírá a kardan se válí na zemi vedle auta. Trvalo to jen nějaké dvě hodiny. S naším minimálním vybavením by se za tuhle práci nemusel stydět ani středně velký amatérský team na Dakaru, tedy pokud by tam nějaký byl a všichni jeho mechanici by měli zlomenou minimálně jednu ruku.

Teď už to všechno jen složit dohromady. Zpět výfuk, šusplech a kardan přivázat k zahrádce na střeše. Už nás nikdo ani na první pohled z AWD pohonu podezírat fakt nemůže. Je těsně před půlnocí, dáváme pár vítězných panáků i s posádkou Jurského parku, který za námi dorazil v mezičase a jdeme spát. Dnes jsme opět mimo plán, ale na druhou stranu stále ve hře a to se počítá. Zítra si budeme muset fakt pohnout. Jinak se do pátečního večera do Banátu nedostaneme.

Part5 – https://www.autickar.cz/blog/clanek/gumbalkan-2021-aneb-bedna-2-0-v-akci---part-5/1454/