Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci - part 5

Počasí se na oko uklidnilo a ráno neprší, kosa je ovšem stále stejná a za krátkou noc spacák pořádně ani nevyschl, o stanu ani nemluvě. Všichni jsou tak docela vděční za možnost teplé snídaně z kuchyně penzionu. 

Dnes chceme opravdu ukrojit pořádnou porci ze zbývajících kilometrů. Důvod je jednoduchý, máme docela solidní manko a už za dva dny bychom měli stát u cílové pásky v Einbentálu. Tam máme však ještě daleko… hodně daleko.

Rychle dojídáme snídani, hážeme poslední věci i nářadí ze včerejška do aut a vyrážíme. Ze začátku v poklidu než se motor prohřeje a následně o poznání svižněji. Bedna jede jako urvaná z řetězu. Vibrace se téměř vytratily a ty zbylé, společně s otravným monotónním vrzáním, má na svědomí zadní náprava, respektive její vymlácené silentbloky. Kovový hluk je ten tam a my zase budíme pozornost maximálně svým zjevem a nikoli zvukovým doprovodem, při kterém se kolemjdoucí vsázejí zda-li ta černá popelnice dojede aspoň za druhou křižovatku, nebo se rozpadne přímo tady před nimi. O co méně je teď Bedna zajímavá hlukem, o to se "zlepšil" právě vizuál. Kardan, jehož délka poněkud přesahuje rozměry zahrádky na níž je z boku připevněn pomocí stahovacích pásek, byl totiž "vylepšen" plastovým kelímkem z automatu na kávu (samozřejmě použitým). Jeho jediným účelem je zabránit vazelíně z rozpadlého kloubu dostat se na čelní sklo, nad kterým konec kardanu aktuálně levituje. Bedna tak získala něco jako lehce nepovedenou imitaci děla. Konečně je to tak ten správný "švédský tank". 

Cesta pro dnešek vypadá opravdu nadějně. Většina kontrolních bodů je totiž dostupná po relativně kvalitním asfaltu, což se nám vzhledem k časové ztrátě opravdu hodí. Občas však i tady přichází trocha adrenalinu. To když se cesta plná ostrých zatáček zúží pomalu na šířku jen naší Bedny. Nechceme brzdit, takže většinu času brousíme pravý okraj asfaltu a v momentě, kdy se objeví auta v protisměru, jdeme z něj klidně půlkou auta ven. Bedně je to tak trochu jedno, na nějaké ty nerovnosti je už za poslední dny docela zvyklá. Větší problém pro ni začíná být zrychlování, respektive fungování v konstantní rychlosti, což je věc, která se při cestování po asfaltu na dlouhé vzdálenosti docela hodí.

Máme totiž novinku. Při jednom z ranních výjezdů na další z nekonečného množství horských masívů, kterými tato část Rumunska disponuje, se malá dírka v našem intercooleru o které jsem věděl už od startu rozhodla, že je čas dospět a už nebýt malou… Výsledek? Otupělé reakce na plyn a ztráta výkonu v nižších otáčkách, což znamená, že na pětku máme problém udržet rychlost i v menším stoupání a jako bonus k tomu všemu máme ještě nový zvukový projev unikajícího vzduchu. Aktuální průběh konstantní jízdy vypadá asi tak, že šlápnu normálně na plyn – nic. Šlápnu trochu víc, převodovka podřadí, motor vyletí do vysokých otáček, turbo přetlačí únik vzduchu z IC a Bedna vystartuje dopředu jako splašená. Zvenku to vypadá, že náš plynový pedál přešel do binárního módu… Prostě jedna nebo nula, nic mezi tím.

Už od včerejška se na Telegramu neustále dokola řeší uzavírka silnice za dnešním druhým checkpoitem, což je most, který snad víc než cokoliv jiného v okolí, demonstruje Rumunskou lidovou tvořivost. Silnice asi devět kilometrů za ním je uzavřena z důvodu kamení, padajícího ze svahu nad ní. Střídají se tři informace: neprůjezdná, brzy průjezdná a průjezdná na vlastní nebezpečí. Stojíme u mostu a přemýšlíme co dál. Hodinu před námi prý někdo projel, ale od té doby je ticho, což není nic divného, vzhledem k tomu, že někteří jsou již na Transfăgărășanu. To znamená krásných čtyři sta kilometrů před námi. Ano, takovou vzdálenost jsme pozadu oproti původnímu plánu. Pokud to vyjádříme časově, je to ještě horší. Bavíme se o necelých osmi hodinách. Možnosti jsou dvě, otočka zpět a cca 25 km objížďka přes vesnici Dârmoxa, nebo zkusit pokračovat směrem k sesuvu s rizikem, že si všechno pěkně prodloužíme o dalších cca 18 km a nakonec stejně pojedeme objížďkou. 

Kdo nic neriskuje, nic nezíská… Aspoň tak nějak se to říká, ne? Nevěřte povídačkám, po dojezdu k sesuvu nás nekompromisně otáčejí místní cestáři. Dvacet minut před naším příjezdem se dal svah znovu do pohybu a průjezd na vlastní nebezpečí i úklidové práce jsou v tuto chvíli nemožné, což výmluvně demonstrují dva bagry postavené napříč silnicí a pracovní četa, která teď místo práce využívá lopaty jako ne zrovna ideální opěru při další z nesčetné řady vykouřených cigaret. Snad jsou placení od hodiny a ne od úkolu. 

Vyjednáváním tady nic nezmůžeme, otáčíme konvoj a vyrážíme směr objížďka. První část trasy jsou stále silnice vyšších tříd, takže cesta jde rychle. Dârmoxa a okolí je však trochu jiná káva. Silnice zde postrádá jakýkoliv povrch krom nekonečného množství prachu a větších či menších děr. V této oblasti očividně dnes nepršelo, takže se mi vrací vzpomínka na Ukrajinu na odjezd z Koločavy, kde jsem si přes prach neviděl na konec kapoty. Dnes to má jediný rozdíl. Jedeme totiž první, což znamená, že prachové stěny si užívají všichni za námi. Jet hned za sebou není možné, takže se nám kolona trochu natahuje a i když se nám daří držet solidní tempo, občas je třeba zastavit a počkat na ostatní. 

Při jedné z těchto rychlých zastávek se mi naskýtá pohled na krásný brod přes řeku. Ne, není na naší trase a ano, musím si ho zkusit. Aspoň nějaké zpestření dne. Opatrně se pouštím do vody. Cesta tam jde krásně, s úsměvem na ksichtě se otáčím a jedeme zpět, stačilo však zvolit trasu jen o pár centimetrů vedle a i s naším liftem o tři palce máme vodu najednou až po světla. Naštěstí to dopadá dobře i se sériovým sáním. Fotky nějaké jsou, takže splněno. Nikdo jiný ze skupiny do vody nechce, jak divné… 

Čas nás stále tlačí, takže opět do sedel a směr další kontrolní bod. Cesta je dál už převážně po asfaltu a než se nadějeme, stojíme na údajně nejkrásnější vyhlídce na údolí jezera (respektive přehrady) Bicaz. Má to jen jediný drobný háček, vidíme stěží na konec improvizovaného parkoviště. Začíná totiž opět pršet a oblačnost klesla tak nízko, že se nyní doslova topíme v mracích. Kocháme se výhledem na nekonečné bílé nic a následně sedáme opět do aut. Je čas pokračovat. 

Tentokrát směr k osadě Trei Fântâni, což je vlastně takový shluk pár domů pastevců krav v bohem zapomenutém údolí, do kterého nevede žádná zpevněná komunikace a nad nímž je umístěn další z checkpoitů. Prší čím dál tím víc a cesta začíná být opravdu zajímavá. Hliněné lesní stezky rozryté od lesnické techniky jsou přesně to, co chcete mít přes sebou, když závodíte s časem. Na druhou stranu o co delší tato cesta bude, o to víc zábavy si na ní hodláme užít. Při cestě do údolí se již nikdo dírám nevyhýbá a jako banda puberťáků vymetá celá kolona v podstatě každou dostupnou kaluž plnou bahna. Přece jen "patinu" hodnou Gumbalkanu je třeba udržovat. Vždyť po deštivém dni jsou auta skoro čistá a tak to nemůžeme nechat. Že jsme se nemuseli ani moc snažit, nám ukazuje hned cesta vzhůru z údolí. Po průjezdu osady se totiž cesta v prudkém úhlu zvedá a provazy deště zajišťují maximální level zábavy, teda alespoň pro nás a posádku Megana, který se také statečně sápe nahoru. Bedna jede v čele, bahno lítá všude kolem a za chvilku už stojíme kus nad nejhorším úsekem, kterým je prudká pravá zatáčka v ještě prudším stoupání. Zastavujeme a čekáme kdo se objeví první. Je to právě Megane s Danem za volantem, který chvilkami trochu nejistě, ale stále bez pomoci vyjíždí nahoru.

Zbytek to zkouší, ale zůstávají daleko před nejhorším úsekem. Otáčíme Bednu a sjíždíme zpět do zatáčky právě v okamžiku, kdy Jurský park absolvuje další ze svých pokusů o překonání bahnitého stoupání. Odstavujeme auto bokem a čekáme, jak tento nerovný souboj mazlavého bahna s polomrtvými zimními pneumatikami, obutými právě teď na hnané nápravě rodinného MPV ve filmový barvách, dopadne. Výsledek byl docela předvídatelný. Espace se sice snaží seč může, což dokládají obláčky černého dýmu, jak si nafta pod kapotou mocně odfukuje, dokládajíc tím, že aktuální rozpoložení otáček se jí vůbec nelíbí, ale nehluboký vzorek pneumatik se během chvilky zalepí a je konec. Renault teď stojí nehybně s protáčejícími se předními koly v prostřed stoupání, případně nekontrolovaně klouže zpět do údolí. 

Tohle trápení nemá smysl, je čas si zahrát na vyprošťovací speciál a konečně vyzkoušet nové kinetické lano. Nadšení mě trochu přechází v okamžiku, kdy zajedu po kotníky do bahna a za krk mi naplno začne padat ledový déšť. Pro srandu se občas prostě musí trpět, ale za trochu menší kosu bych se teď fakt nezlobil. Yoby uvazuje Espace, já Bednu. Teď se ukáže, jak si dvou a půl tunová crosska poradí se skoro stejně těžkým MPV a to s pomocí jen jediné hnané nápravy. Kinetika dovoluje dostat se Bedně do pohybu a překonat tak onen "turbo lag", kterým díky díře v intercooleru aktuálně disponuje a souprava se dává do pohybu. Jde to hladce, syčící černý mastodont vytahuje Espace až na vrchol, aby se následně otočil a vyrazil zpět do údolí pro další stroje. Opět se potvrdilo, že víc jak 60% schopností auta v terénu je obutí a s běžnými zimníma gumama si vystačíte jen dočasně. 

Po dojezdu dolů to vypadá na dva zákazníky naší specializované naftou poháněné "lanovky". Nakonec však půjde jen o Felicii. Octavia to zkusí s pořádaným rozjezdem a vlastními silami se tak dostává až k vrcholu i ona. Felda to má však trochu jinak. Otáčím Bednu a lano přípojuju šeklem k textilnímu úvazku nevalného zjevu, který kouká z nárazníku kombíku české produkce. Opatrně se rozjíždím, skoro není cítit žádný odpor… Ještě aby ano, Felda se ani nepohla, když ono textilní tažné oko potvrdilo svůj vzhled a bez odporu se vydalo směrem za tažným vozem avšak bez vozu taženého. Ve finále za to vlastně ani tolik nemohlo. Nalezený asi 3 cm dlouhý šroub s tvrdostí 4.4 a úplně jiným závitem, než má originál kovové okolo pro Felicii, neměl totiž šanci zvládnout pomalu ani silnější trhnutí rukou, natož plnou váhu po střechu naloženého vozu. Prekérní to situace. Stojím opět po kotníky v bahně a v této kose a dešti je lehnutí si do něj, abych mohl bezmocné kombi uvázat za rameno, to poslední, co se mi chce. Originál tažné oko v autě není, takže se domlouváme, že Felda počká dole než se vrátíme a zkusí se otočit do protisměru.

Vyjíždím s Bednou zpět nahoru, abych tuto informaci sdělil ostatním, původní plán byl totiž takový, že budeme pokračovat dál přes hřeben kopce. Moc dlouho se u checkopoitu nezdržujeme. Je tady asi osm stupňů a navíc mlha, která by se dala krájet. Cestou dolů se v rámci bezpečnosti spouštíme opatrně po jednom, přece jen vzhledem k cestě nahoru, pojedou někteří účastníci spíše jako sáně a tak se s aktuálně na tomto povrchu nejjistějším vozem řadíme jako poslední, pro případ nutné záchrany. Vedení se tak ujímá Dan s Meganem. Naštěstí jde vše hladce a o dvacet minut později už stojíme zpět v údolí. 

Je kolem sedmé večer a začíná se řešit otázka, co s nocováním. Stavět stany se v tomto nečasu nikomu nechce a tak je nakonec rozhodnuto, že dnes naženeme nějaky ten ztracený čas a vydáme se na expresní noční přesun do Brašova. Před námi je tak necelých dvě stě kilometrů cesty. Dan se dál drží ve vedení a my s Bednou zůstáváme na konci konvoje. Začíná stíhací jízda na hranici limitu našeho stroje, který odhadujeme zhruba na sto deset kilometrů v hodině. Cesta jde hladce a asi po dvaceti minutách zastavujeme všichni na nucenou pauzu k dočerpaní paliva. Vše se tváří ideálně do okamžiku, než se podívám na naše pravé přední kolo. Značně rozvalená guma značí jediné, průjezd hlubokou kolejí v předchozím dni si začíná vybírat svou daň a my přicházíme o vzduch. Nejspíše ne moc, ale po celém dni není v naší pneumatice ani jedna atmosféra tlaku. Řešíme co dál. Stále prší a celé auto je jedna koule bahna. Poslední co chci, je teď zvedat ho na hever a měnit tento defekt za rezervu, která je důkladně zajišťena na střeše crossky. Bereme tedy do rukou kompresor a foukáme kolo na skoro tři bary s tím, že do Brašova by mělo vydržet a zítra se uvidí. 

Noční silnice v Rumunsku jsou tak trochu divokým východem, takže to, že do vás někdo v protisměru pálí non-stop dálkovými, je vlastně vcelku běžné. Většinou je zhasnou až v okamžiku, kdy se na Bedně jedoucí na konci naší kolony, rozsvítí celý světelný cirkus, čítající dohromady něco přes 1200 W světelného výkonu. Takový maják uprostřed ničeho. Prvních asi sto dvacet kilometrů uběhne jako nic a přichází chvilka, kdy i jinak odolná převážně pánská společnost vyžaduje pauzu ve stylu "svět je jeden velký pisoár". Zastavujeme na širším kousku silnice a já jdu jen tak letmo zkontrolovat naše kolo. To co vidím značí docela velký problém. Aniž je to v autě jakkoliv cítit, jedeme už nejspíš nějakou dobu téměř po ráfku. Měření tlaku to jen povrzuje a necelá půl atmosféra není vůbec dobrá zpráva. Kompresor znovu úřaduje, avšak tentokrát se to míjí účinkem. Vzduch beznadějně profukuje okolo disku a nám tak nezbývá nic jiného, než hodit auto na hever. Naštěstí celá kolona funguje podobně jako F1 pit-stop service a v okamžiku, když se mi na střeše podaří odkurtovat rezervu, podává mi ze tmy někdo nahoru prázdné kolo. Než jej stihnu znovu nakurtovat, není už co řešit. Celá akce zabrala asi tři minuty. Skvělé!

Nasedáme do aut a vyrážíme znovu na cestu. Šlápnu na plyn a v ten okamžik se ozývá hlasitá kovová rána. Nejsem si úplně jistý, ale tohle podle mě nemohlo být zvuk z Bedny. To se potvrzuje hned za první zatáčkou, když se celá kolona zastavuje. Je to extrémně nevhodné místo, ale Megane už se dál nehne. Několik dní terénem zkoušené tozní tyče držící zadní nápravu nad úrovní terénu to právě vzdaly a černý francouzský liftback teď sedí zadkem téměř na zemi. Právě teď se ten veškerý světelný cirkus, se kterým má XC70 vyrazila na této podnik, opravdu hodí. Rozsvěcím všechno co vzadu jen mám a jako bonus zapínám přední rampu, která tak poskytuje tolik potřebné světlo na řešení našeho problému. Efekt světelného majáku je okamžitý a krom toho, že všichni projíždějící brzdí daleko před zatáčkou, musím některým i vysvětlit, že nás mohou objet. Prý si mysleli, že je to policejní uzávěra silnice. :D

Situace s Meganem je však vážná. Auto aktuálně sedí na dorazech a není schopné jízdy. Co hůř, tento typ závady nemáme na místě jak opravit. Jediné co se tak dát udělat, je upravit zadní nápravu a její prostor akuflexou tak, aby se zadní kola mohla i v této pozici volně otáčet. Toto se Danovi naštěstí po nějaké době daří a po maximálním možném odlehčení, kdy většinu nákladu z Renaultu přebírame my a Octavia, vyrážíme opatrně směr Brašov. Megane jede předposlední a udává tempo, my jedeme za ním  jako pojistka pro případ nouze. Není to hezký pohled. Každá nerovnost s autem nepěkně hází a sem tam z pod auta vyletí i modrý obláček kouře, když se guma při propružení začne pálit o některé části nápravy, nebo karoserie. Než se dostaneme do cílové stanice naší dnešní cesty, je jedna ráno. Naštěstí se nám hotel pro obchodní cestující umístěný uprostřed panelového sídliště s hospodou a kasinem šesté cenové, daří objednat on-line ještě po cestě a nemusíme tak spát v autech. 

Ubytováváme se na pokojích, cpeme do sebe bagety z benzínky a vymýšlíme co dál, protože takhle moc daleko nedojedeme. Pokud máme pokračovat všichni, musíme zítra ráno sehnat jinou zadní nápravu na Megana. Na internetu sice nacházíme vrakoviště nedaleko Brašova i pobočku Intercars, kde by mohli mít nápravu novou, ale v tuto hodinu nám nikdo neřekne, jestli tam opravdu námi tolik potřebný díl mají.

O půl třetí jdeme konečně zalehnout. Dnes se nikomu nebude spát zrovna lehce a obzvláště pak posádce Meganu. Jsme rozhodnutí je v tom nenechat, ale co bude ráno, to nikdo z nás neví…

Part6 – https://www.autickar.cz/blog/clanek/gumbalkan-2021-aneb-bedna-2-0-v-akci---part-6/1455/