Balkánská tour po čtvrté - aneb Gumbalkan 2023 - part 5

Když dnes vyšlo slunce, byl jsem už dávno vzhůru. Dílem proto, že se nám nedaří a dnes se bude tak trochu lámat chleba, dílem proto, že se na mně během dnešní noci nakrmili snad všichni komáři z okruhu deseti kilometrů. Byť jsem se těm krvelačným mrchám snažil maximálně schovávat ve spacáku, kousek odhalené kůže si vždycky našli. A to jsem se večer stříkal repelentem. Teda, jako repelent mi to podala posádka Ladyboxu a vzhledem k tomu, že oni vypadají docela v klidu, začínám mít lehké pochybnosti. :D Na rozdíl od nich já totiž vypadám, jako kdybych měl mor… a k tomu to všechno pekelně svědí. Nejlépe to vyřešil Mičas, jenž si v noci postavil improvizovanou moskytiéru z jednoho z kempingových stolků a části stanu. 

Než se zbytek probudí, vyrážím na ranní cigáro s Redbullem, aneb moji standardní gumbalkanovou snídani. V kempu už se probouzí i další posádky a ne zrovna nadšená ostraha stojící nad souvislou čárou oleje, vedoucí z jednoho z protějších stání směrem k bráně, značí, že někteří z letošních účastníků se dokonce vydali na cestu. Daleko teda nedojeli, prý stojí nahoře u silnice a snaží se s tím něco udělat. K našemu stání žádná čára oleje nevede, dokonce ani kapky na zemi nevidíme, což však neznamená, že nejsme v průseru. Když se podívám na některé části Bedny, která jela nejvíc času za Tůlejtem, je jasné, že dnes máme co dělat. 

Čeká nás nelehký úkol. Toolate ztrácí od včerejška olej z převodové skříně a pokud s tím něco neuděláme, dál už nejspíš nepojede. Tuhle variantu si nikdo z nás nechce připustit, a tak se vrháme do práce.

S Dodikem víme, že moc možností není. Buď prostě "jen” uletělo gufero na výstupní hřídeli, protože po třiceti letech si to už mohlo dovolit, nebo se hřídel rovnou ohnula a jednoduše ho rozškubala… což by byl pro sedan definitivní konec. Snažíme se věřit první variantě, a tak Mateo s Vojtou vyrážejí na výlet do autodílů pro správný olej a antileak přísadu do něj. Po cestě se někde pokusí sehnat i náhradní gufero, ovšem tady jim moc šancí nedáváme.

Následuje postup, který máme za poslední dny perfektně nacvičený. Než se stihne kdokoliv z okolí rozkoukat, stojí Toolate na nájezdech a z nás jsou vidět jen nohy. Znovu si potvrzujeme, že olej teče pod guferem okolo hřídele na výstupu z převodovky, když však sáhnu na kardan, přichází ledová sprcha. Na hřídeli je vůle a ne zrovna malá. Tohle není dobré, protože jestli opravdu lítá v převodovce (což by odpovídalo i vibracím pozorovaným včera po cestě sem), nemáme to jak vyřešit a s Tůlejtem je ámen.

Ještě existuje malinká jiskřička naděje. Teoreticky se mohla povolit matice, jenž na hřídeli drží hrušku. To zjistíme jedině tak, že z auta opět sundáme kardan. Naštěstí je za poslední dva dny dole každý šroub perfektně rozhýbaný, takže tady zádrhel nečekáme. Povolování horních šroubů na kardanu je sice trochu komplikovanější, protože si s ním nemůžeme otočit, ale i tak si poradíme. Pak už jen povolit střední uložení a kardan padá dolů. Můj pohled míří okamžitě na konec hrušky a to, co vidím, značí jediné. Mičas je odpornej lucker. Matka držící hrušku se totiž válí vypadlá úplně mimo závit, což vysvětluje vše – od vibrací až po únik oleje. Teď jen zjistit, jestli gufero tuto anabázi přežilo nebo je po něm. 

Vrací se kluci z autodílů s olejem a novými zážitky. Prý potkali speciálku na gufera. Vybaveni číslem konkrétního dílu vyrazili rovnou k pultu. Prodavač přebral od Matea číslo a zmizel za regálem… následuje doslovný přepis rozhovoru:

P: “Venkovni pruměr 43 mm?”
M: “Ano.”
P: "Vnitřní průměr 38 mm?”
M: “Ano!” 
P: “Tloušťka 6 mm?” 
M: “Ano, to je přesně ono!” 
P: “Tak to nemáme.”  
M: “…"

Zkráceně, nové gufero není, takže si budeme muset poradit s tím starým. Teoreticky by po dotažení hrušky mohlo stále těsnit. Bereme momenťák a utahujeme nezbednou matku ještě o cca 20 Nm víc, než říká předpis výrobce. Tohle prostě musí vyjít! Nachystám hardyspojku tak, aby ji stačilo jen pořádně dotáhnout a jdeme s Dodem k moři. Ten má totiž minimálně dopoledne u vody slíbené za včerejší spojku a kardan už si Mičas zvládne bez problémů dotáhnout sám.

Voda je tady krásně průzračná a ani lidí na pláži není mnoho. Po nějaké době přichází i Martin. Kardan utažený, převodovka dolitá a zatím to prý vypadá dobře. Snad už to tak bude napořád… nebo alespoň následující týden. Veškerý náš náskok je totiž definitivně pryč. Teď už potřebujeme jet a ne se válet pod autem.

Než se zvedneme z pláže, je něco před jednou hodinou odpoledne. Osobně už bych jel dávno, ale většina si ještě odhlasuje oběd v přístavní restauraci pod checkpointem v Senji. No co už, stejně bychom někde museli vařit. A tak okolo půl druhé usedáme ke stolu a objednáváme jídlo. Obsluha není vyloženě špatná, ale taky nepatří mezi nejrychlejší, takže než dojíme, je něco po třetí hodině. Po menším šoku z výšky částky na účtu a zaplacení v hotovosti, protože karty najednou neberou, se valíme do aut. Ještě rychlá zastávka na benzince a nastavujeme kurz na vojenskou základnu Željava.

Po cestě k ní mineme Plitvická jezera, u jejichž brány je také kontrolní bod, ovšem ten nás nechává chladnými. Zaprvé stojí vstupné dardu a zadruhé bychom museli mít alespoň půl dne času, aby mělo vůbec smysl tam lézt… a to fakt nemáme. Čeká nás sto devět kilometrů cesty, z nichž většina je asfalt anebo, ještě hůř, dálnice. Tyto přesuny jsou letos opravdu úmorné, a tak jsme rádi, když na následných okreskách potkáváme známou tvář v podobě Květoše, jenž letos sedlá historického Talbota Sambu. Tahle malá červená věc s plátěnou střechou je docela čiperná a i když ji i s celou kolonou, kterou vede, vcelku rychle předjíždíme, ještě hezkou chvilku nás nahání.

Silnice se však brzy zužuje, a tak zvolňujeme tempo, Květoš v Talbotu čeká na zbytek své skupiny a mizí v dálce za námi. Silnice vede podél prudkého svahu a z pravé strany je aktuálně lemována jen dřevěným zábradlím vzdáleně připomínající svodidla. Úzký, lehce zanedbaný asfalt se klikatí okolo hory a vzhledem k tomu, že jedeme s Bednou poslední, dost často míříme do zatáčky naslepo, odkázáni jen na vysílačky dvou červených krabic před námi. “Náklaďák,” zachrčí z reproduktoru Martinův hlas. Instinktivně šlapu na brzdu a tahám crossku ke krajnici. I když jsem pravými koly hluboko ve vegetaci, míjí nás nákladní Mercedes jen o centimetry bez toho, aby se snažil nějak výrazněji zpomalit. Prostě “vítejte na Balkáně”. :) 

Díky této drobné krizovce se mezi námi a devítkami vytvořila menší mezera. Ne moc velká, ale přesto dostatečná na to, aby mi po průjezdu čela naší kolony vypálil Chorvat s Chevroletem Captiva přímo na čumák… Vyhýbací manévr se daří jen tak tak, že se auta nepotkají bokem. Potud je to úspěch. Ostrý zvuk z pravé strany však značí, že u krajnice to už tak slavné nebylo a Bedna se právě trošku tvrději seznámila s dřevěnou parodií na svodidla. Ta naštěstí kontakt ustála a my zůstáváme stále na asfaltu, aniž bychom vyzkoušeli pár kotrmelců svahem pod námi. Captiva mizí s plynem na podlaze za nejbližší zatáčkou a já uvažuju, že ani nemá smysl zastavovat. Než bych se tady s mým rejdem otočil, bude frajer někde u moře a co se týká škod na Bedně, je to to poslední, co bych chtěl s místními orgány řešit. Dodike kontroluje za jízdy z okna, jestli okolo nás nevlají plasty z blatníku. Vše však vypadá v pořádku. To znamená, že ten zvuk mohlo být světlo. Nadšený nejsem, ale čas na “lízání ran” bude později. Teď musíme držet tempo se zbytkem skupiny.

O pár kilometrů dál vymýšlí vedoucí Martin zkratku, a tak po dlouhé době ochutnáváme šotolinovou cestu lesem. Je rychlá, klikatá a trochu rozbitá. Prostě přesně taková, jakou Bedna v dálničním módu těžce nedává. Správný čas udělat servisní pauzu a letos poprvé pořádně ufouknout gumy. Hrnu se ven z auta a mířím rovnou k pravému boku Bedny, kde očekávám významný podpis nedávného blízkého setkání s kusem organické hmoty namontované na kraji silnice. K mému údivu však nenacházím vůbec nic. Jediné, co značí nějaký proběhnuvší kontakt, je tmavý pruh na bočnici přední pneumatiky. Tentokrát nás to z podběhu lehce lezoucí kolo docela zachránilo. S výrazně lepší náladou upouštím všechny gumy na rovné dva bary. Když stejnou operaci provedou i devítky, můžeme pokračovat dál.

Cestování kozí stezkou je najednou výrazně pohodlnější. Podvozek má v zatáčkách výrazně větší trakci a velká část nerovností je “vyžehlena” ještě předtím, než se jejich projev dostane k pružinám a tlumičům. Na rychlou šotolinu nebo případný terén prostě ideál. Škoda, že už po dvou kilometrech jsme zpět na asfaltu, kde se všechny tyto výhody poněkud vytrácejí. V zatáčkách je teď mnohem více cítit převalování měkkých vysokých bočnic na pneumatikách a auta mají najednou úplně jiný projev. Každopádně se shodujeme, že do kila je to zvladatelné, takže zpět dofukovat nebudeme. Zaprvé by nás to stálo čas a zadruhé bychom taky za dva kilometry mohli znovu upouštět. 

Úzký hladký asfalt klikatící se mírně zvlněnou planinou je naprosto ideální pro pár záběrů z dronu. Letos s sebou máme dokonce dva kousky Mavic 2 Pro, a tak se s Martinem v létání střídáme. Tentokrát je řada na něm, a tak zastavujeme na jedné z vln. Mičas chystá svého Mavica a za chvilku už velí návrat zpět do strojů. “Jedeme,” zazní ve vysílačce. Šlapu na plyn a sotva se Bedna dá do pohybu, ozývá se někde shora rána. Co to sakra..?! Znělo to jako by nějaká větev vzala o anténu… ale široko daleko není jediný strom.

Brzdící Tůlejt a Martinův škleb ve tváři značí, že onen předmět nebyla žádná větev, ale ve vzduchu visící DJI… Lezu z auta, anténa je celá. To stejné se však nedá říct o asi deset metrů dál v křoví na zádech ležícím Martinově dronu. Jedna vrtule to má za sebou, druhá je načatá. Dneska je to už 2:0 pro Bednu, co se kontaktů s jinými objekty týká. :) 
Lovím ve svých zásobách náhradní vrtule, aby si mohl Mičas dolítat zbytek záběrů. Tentokrát už se to obejde bez incidentů a než se nadějeme, stojíme před chátrajícím trupem letounu Lisunov Li-2, což je vlastně v licenci vyráběná sovětská varianta legendární americké DC-3 Dakota. Tady je náš další checkpoint. Ovšem to nejúžasnější na celé vojenské základně není onen vrak transportního letounu, nýbrž o pár kilometrů vedle ležící zbytky vlastní bývalé vojenské základny Željava.

S výstavbou komplexu Objekat 505 (Objekt 505) se začalo v roce 1959 a do provozu byl i přes neúplné dokončení urychleně uveden během roku 1968 v návaznosti na obsazení Československa vojsky SSSR. Jugoslávie se tehdy totiž obávala stejné intervence i na svém území. Pětice ranvejí a “Klek”, což je systém podzemních tunelů s celkovou délkou tři a půl kilometru vybudovaný v nitru přes 1600 m vysokého masivu Plješevica, dovoloval startovat jugoslávským stíhačkám v radarovém stínu a dělal ze základny prakticky nedobytnou pevnost. Strojů tady mohlo být hned sto a z toho necelých sedmdesát v podzemí.

Dnes zbytky, v roce 1992 jugoslávskou armádou, odpálené základny (údajně bylo použito přes šedesát tun výbušnin a otřesy pocítili i obyvatelé několik kilometrů vzdáleného města Bihač) lákají všemožné vyznavače vojenské historie a urbexu. Po místy rozbitém betonu přijíždíme na patu hlavní ranveje. Pohled je to impozantní a v kombinaci s mlhou, která se drží těsně nad betonem po nedávné dešťové přeháňce, dostává nádech tajuplnosti. 

Jediným použitelným vjezdem se dostáváme do útrob základny. Mimochodem, tyto vjezdy, jenž siluetou kopírovaly tvar Migu 21 a jsou tady údajně čtyři, byly důvodem, proč na základně nikdy nebyly provozovány modernějši Migy 29… nevešly by se. Těsně za vstupní galerií se vyhýbáme masivním roxorům trčícím z odpáleného stropu a pokračujeme dále do nitra hory. Ve zdejší absolutní tmě se perfektně uplatňuje naše letošní světelná výstroj a z mlžné temnoty je tak rázem den. Hned u první slepé odbočky chceme udělat pár fotek. Devítky se otáčí bez problémů, avšak Bedna s čím dál tím víc stávkujícím řízením a vrozeným menším rejdem si musí trochu nadjet. To by v širokém prostoru tunelu neměl být žádný problém. Ani ta trocha bordelu a sutě u jeho krajů ji přece nemůže zastavit.

Najíždím v plném rejdu čumákem XC ke stěně, abych ho mohl vzápětí elegantně otočit do opačného směru… na to však už nedojde. Prudce klesající pravé přední kolo společně s ránou od prahu značí, že pod námi něco povolilo. Okamžitě dupu vší silou na brzdu. Vypadá to, že se nic dalšího neděje, auto je stabilní, byť výrazně nakloněné na pravý předek. Každopádně, když teď povolím tlak na pedálu brzdy, může se klidně sesunout bůh ví kam. Ne, z tohoto musíme fofrem ven. Kopu na automatu zpátečku a za stálého držení brzdy přidávám plyn. Pak už jen povolit levý pedál a je to. Čtyřkola zabírá a crosska elegantně vyskakuje zpět na rovný povrch.

Následná kontrola prostoru před Bednou odhaluje, že v celém komplexu je pod podlahou systém méně či více hlubokých servisních tunelů, jenž byly původně překryty betonovými překlady. Tady buď jeden chyběl anebo prostě pod váhou více jak dvoutunového Volva povolil. Naštěstí se to obešlo bez škod na autě… Bedna vs. její okolí – 3:0. 
Děláme pár fotek a vydáváme se hlouběji do nitra hory. Místy je to trochu adrenalinovější. To když s autem, co má menší nadváhu a mizerný rejd, kličkujeme mezi chybějícími kryty servisních tunelů a chodeb o "patro” níže. Ale i tak se postupně probojováváme čím dál hlouběji. Náš postup zastavuje až masa betonu a oceli ležící přimo uprostřed tunelu před námi. 

Odstřelené sto tunové železobetonové dveře leží přesně tam, kde dopadly po výbuchu velkého množství trhaviny instalované jugoslávskými vojáky v roce 1992. Dokud byly na svém místě, umožňovaly hermetické uzavření celého objektu, který takto mohl být provozován naprosto autonomně po dobu třiceti dní. I dnes tato metr vysoká hrouda betonu a tlusté oceli budí respekt, stejně jako pozůstatky mohutného závěsného mechanismu na stropě.

Vedle masy ležících dveří je prostor tak akorát na auto, ale množství trčících kusů výztuží nám už příjde jako zbytečné riziko pro další postup. Domlouváme se tak na návratu původní cestou. Devítky otáčí a mizí směrem k výjezdu z podzemního komplexu, my s Dodikem ještě chvilku fotíme. Takže když konečně lezu za volant, jsme v této části podzemí úplně sami. Proplétáme se mezi dírami v podlaze a po cestě informujeme pár potkaných posádek v protisměru o tom, co je čeká dál.

"Kudy jsme to vlastně přijeli? Na příští křižovatce to bylo doprava nebo doleva?" Dáváme se doleva a tmu prořezává jen světelný kužel horní rampy. Jindy medvědy vypařující ledková trojčata na předním rámu Bedny totiž nejdou z nějakého důvodu zapnout. Po chvilce před sebou uvidíme koncová světla jiné posádky, a tak jedeme s nimi. Denní světlo za rohem chodby značí, že jsme dojeli k východu… bohužel však k tomu na půl zasypanému. Každopádně teď už přesně víme, kde jsme, takže stačí jen jet kousek zpět, a pak dvakrát doleva. Taková je tedy teorie. Naštěstí se nám ji velmi rychle daří převést do praxe a opustit tunelový komplex tou “správnou dírou”.

Jsme venku. Mlha se stále líně válí nad betonovým povrchem ranveje a my marně hledáme Ladybox s Tůlejtem. U kraje cesty stojí jen Ivča s kamerou. Kluci prý jeli na průzkum vzletové dráhy. Jenže to chceme my taky. Čas, než se zbytek skupiny vrátí, využívám na kontrolu elektroinstalace na XC. Vypadá to, že kombinace vysoké vlhkosti, vedra a dlouhého provozu bez pohybu auta, a tedy s minimálním chlazením, se úplně nelíbila pojistce od trojčat na předním rámu. Čekal bych, že prostě praskne, ale to by nebyla Bedna, aby neměla něco extra. Pojistka totiž jednoduše “odtekla” a to včetně pouzdra, v němž byla umístěna. Ok, na řešení tohoto problému teď fakt nemám čas. Odpojuju pro jistotu napájení celého okruhu a zavírám kapotu. 

Devítky se právě vrátily z průzkumu, a tak společně s nimi vyrážíme na druhé kolo. No a když už, tak proč si to trochu nezpestřit. Třeba sprintem turbobenzínu proti turbonaftě. Má to však jeden háček. Zatímco turbobenzín v Mateově Shitboxu má aktuálně s novou regulací výkon jako stádo volů na steroidech, turbonafta v Bedně bojuje skrz závadu na přeplňování o každý gram vzduchu. Z nuly je to absolutně bez šance. Navrhuju tedy letmý start a tiše doufám, že se mi podaří aspoň trochu motor nafoukat. Lehký rozjezd, Mateo odtrubuje začátek - já šlapu plynový pedál až na podlahu… a Bedna na mě drbe. Reakce na plyn v podstatě nulová. Po chvíli se konečně sací potrubí plní tlakovým vzduchem a crosska za mohutného oblaku sazí za zadním nárazníkem vyráží kupředu. To jsou už však z Shitboxu vidět jen zadní světla daleko před námi. Na tenhle turbolag budu nejspíš potřebovat kalendář, možná i dva. Ježiš to zas bude keců… Že to projedu jsem čekal, ale aspoň trochu důstojně. Tohle byl však hodně ostrý a potupný debakl.

Když se konečně dokodrcám k devítkám a vyslechnu všechny očekávané posměšky, je čas na pár fotek. V těchto místech je dobré se striktně držet betonu, protože ve vegetaci okolo ranvejí se dodnes válí blíže nespecifikované množství aktivních min. Pod motorem mám sice poctivých 5 mm železa, ale to poslední, co chci dnes zkoušet, je jeho odolnost vůči pár desítek let staré výbušnině.

Památeční snímky jsou hotové a je čas se posunout dál. Opouštíme definitivně Željavu i Chorvatsko a přes hraniční přechod vjíždíme do Bosny. Kousek před Bihačem vidíme vpravo od cesty nějaký památník a i když není v roadbooku, jedeme se tam podívat. Memorial park Garavice je všechno jen ne udržovaným pietním místem. Nové informační cedule dole u parkoviště ostře kontrastují se všudypřítomným odpadem. Toto místo má být oslavou památky na jugoslávský partyzánský odboj během druhé světové války. Použitá šprcka ležící společně s větším množstvím flašek od chlastu uprostřed dlážděného chodníku napovídá, jak tady oslavuje místní omladina dnes. Ano, toto je balkán toho nejhrubšího zrna… a to nás na naší cestě čeká ještě Srbsko, které je v tomto přímo “balkánskou perlou”. V Bosně jsem poprvé v životě, a tak je pro mě překvapením, že místní jazyk je mnohem blíž češtině než třeba chorvatština. Při troše důvtipu nemáte problém číst jakékoliv texty okolo cesty či na pamětních deskách. 

Naše trasa nás vede dál za Bihač směrem k dalšímu kontrolnímu bodu. Ten je umístěný hned na bráně do národního parku Una, který se pyšní asi 10 km dlouhou legální off-roadovou stezkou. Když se však po vystoupání masivu nad městem a minutí cedule s optimistickým nápisem “for off-road car only” dostáváme na místo, je závora zavřená. Hodiny ukazují deset minut po dvacáté a otevíračka parku byla jen do osmi. Dnes si holt musíme najít nocleh tady. Nabízela by se louka přímo před vjezdem, ale zde už je několik desítek dalších posádek a my bychom se dnes rádi v klidu vyspali. Sjíždíme tak rozbitou stezkou dál z kopce a asi po kilometru nacházíme ideální louku se skvělým výhledem směrem k Bihači. Ráno to bude krásné panorama. 

Než postavíme standardní vozovou hradbu, devítky přezouvají na zadní nápravu pořádné gumy. To my nemusíme, jako každý rok jede Bedna na MT pneu už z domova.
 

Dnes večer je co slavit. Ujeli jsme slušnou porci kilometrů a hlavně několikanásobná kontrola přes den i teď večer potvrdila, že převodovka na Tůlejtovi je suchá. Snad jsme si tak svoji porci smůly vybrali a teď už půjde vše jen dobře. 

Něco okolo půlnoci dopíjíme a hrneme se do spacáků. Celé odpoledne se okolo honí těžké černé mraky. Mateo je odhání svým obligátním “to nás mine”, tak snad mu to dnes vyjde lépe než obvykle. Zítra nás čeká další dlouhý den a dohánění ztráty. Poslední co chci, je balit ráno totálně promočený stan.