Necestou

Už hodinu trčíme na dálnici kousek před Flagstaffem a nepopojeli jsme ani o metr. Jediné auta, které se hýbou jsou hasiči, policisté a pár odvážlivců, jedoucí odstavným pruhem na nejbližší sjezd. Nebýt toho, že se ručička na palivoměru povážlivě začala hýbat směrem k písmenu E a v loketní opěrce Chrysleru 300C zbývalo posledních pár deci vody, nikdy bych nezačal zkoumat, jak z kolony ven. Vypnout motor a klimatizaci moc nepřipadalo v úvahu. Venkovních 40 stupňů na nás bylo trochu moc. Zadal jsem do google map nejbližší benzinku a dal hledat trasu. Kupodivu se i nějaká našla. Naštěstí jsme stáli v pravém pruhu asi čtvrt míle od sjezdu. Po dalších asi deseti minutách váhání jsme se po skoro hodině a půl pohnuli z místa. Ukazatel paliva se bohužel pohnul také, dojezd podle palubního počítače klesl na 60 mil. Nejbližší pumpa je 15 mil daleko. Pohoda.

Poté, co jsme podjeli dálnici, se začala cesta příjemně klikatit hezkými lesy po celkem slušné asfaltce. Bohužel, než jsem se stačil vyřádit, začal se pevný povrh drolit a nakonec značka s nápisem Pavement Ends ukončila veškeré radovánky. Přítelkyně měla trochu obavu, jestli je dobrý nápad pokračovat. „Vždyť máme jen normální sedan a navíc z půjčovny, ne truck nebo SUV jako všichni kolem“, říkala. Chvíli jsem pochyboval, ale když jsem viděl v protisměru jet Mercedes třídy E a ubezpečil ji, že na auto se vztahuje plná pojistka, nebylo pochyb, že to taky dáme. Dnes už vím, že Mercedes se nejspíš někde otočil a jel zpět. Pokračovali jsme tedy dál. Před námi Ford F150 a za náma Wrangler. Ještě pár mil pokračovala cesta po upravované štěrkové cestě. To vedlo jen k tomu, že jsem ztratil obezhřetnost.

Byli jsme asi v polovině trasy, když auto dostalo první ránu do podvozku. Bohužel už nebylo návratu. Cesta se vmáčkla mezi dva břehy, sotva na šířku Fordu před námi, ale povrch na tom nebyl ještě úplně nejhůř – dvě roviny přesně na rozchod auta oddělovala od vody vymletá díra. Všechnu svou pozornost jsem soustředil na cestu před námi a skutečně se mi dařilo vyhýbat se největším dírám. Stejně jich auto schytalo spoustu. V tom okamžiku se ozvala rána. Nebyla od podvozku, jako mnohé před tím, ale z nebe. Blížíla se bouřka a podle Googlu nám zbývalo ujet asi ještě tři míle zpět na cestu. Bylo jasné, že pokud začne pršet, už nás odtud nikdo nedostane. Napětí se dalo krájet (přeloženo: byl jsem nervózní jak sáňky v létě), ale cesta opět začala vypadat mnohem lépe. Břeh zmizel, jelo se kousek po hezké prašné cestě. Stejně rychle jako přišla bouřka, zmizela cesta. Dál vedly jen koleje vyjeté lesem mezi stromy. A do kopce. No co už. Náš malý konvoj se vydal pomalu nahoru lesní pěšinkou. Šestiválec Pentastar dostával pěkně za uši, protože jsme se za cestu nahoru nesčetněkrát zahrabali, ale nebylo to nic, co by práce s plynovým pedálem nevyřešila.

Když jsem viděl, jak F150 zmizela za horizontem, měl jsem za to, že jsme z nejhoršího venku. Chyba. Na teréním zlomu na vrcholu kopce se auto zaseklo. A bylo vymalováno. Auto se houpalo na prahu a zadní kola zůstala bez kontaktu s podložím. Jediné řešení, které mne napadlo, bylo naházat dřevo a kameny pod zadní kola a zkusit to vyřešit silou. Když jsem vystoupil, všiml jsem si, že už neklimatizujem, ale topíme. Teplota padla pod 20 stupňů a nebe nabralo temně modrou barvu. Pár kamenů a kusů dřeva, co jsem posbíral po okolí, pomohlo získat trakci na zadních kolech. Cesta dolů pokračovala slalomem mezi stromy až na louku pod lesem.

Po všech těch ránách a nesnázích už chybělo jen zhruba půl míle na zpevněnou cestu. Už byla na dohled, stačilo jen překonat svažitou louku. Bohužel přesně v okamžiku, kdy jsme vjeli na louku, začaly na okna padat kapky. Ani tohle nebude zadarmo. Rány do podvozku už kompletně nahradil tlukot kapek deště a hřmění. Na gumy se začalo nabalovat bláto a bezmocný a téměř neovladatelný Chrysler se sunul loukou nejen dopředu, ale i po sklonu louky, směrem dolů. Ford a Wrangler byli už nadobro pryč. Bouřka už dávno ukazovala, co umí, když se kola dotkly asfaltu. Pneumatiky zalepené blátem přichystaly ještě dobrodružství ve formě masivního driftu při nájezdu na dálnici.

Na první benzince ve Flagstaffu byl čas natankovat, doplnit vodu a zkontrolovat škody. Palubní počítač ukazoval už pouze nápis Fuel Low a hodnota dojezdu dávno zmizela. Po nasunutí tankovací pistole jsem se pustil do obhlídky auta: lak nesl zřetelné stopy toho, co se právě stalo – místy škrábance vypadaly jako tribal nálepky v NFS underground, původně kulaté prahy byly zespodu skoro celé rovné, nárazníky nezůstaly v původním uchycení a různě vyčnívaly ze siluety vozu. Jinak se nic vážného nestalo, což považuji za zázrak. Bouřka vesele pokračovala a srazila teplotu k dvanácti stupňům. Nárazníky jsem podle možností nacvakal zpátky a v autě, které připomínalo spíš kouli bláta, jsme vyrazili zpět do Phoenixu, kde jsme ráno začínali. Dobrodružství jsme si stejně užili víc než jsme plánovali.