Cayman GTS a průlet skrz Červenohorské sedlo

Je hnusná slizská říjnová neděle. Tam, kde by měl být Keprník a Medvědí vrch, je jen mlha. Tam, kde se obvykle srocují davy motorkářů, je úplně pusto. Vzdušná vlhkost zalézá pod oblečení tím odporným podzimním způsobem, který bytostně nesnáším. Teploměr ukazuje 6 – 7 °C a silnice jsou ve stavu nezpůsobilém pro poskytnutí bezpečné míry adheze – pokryté popadaným listím a penetrovány onou všudypřítomnou vlhkostí. Zní to jako deprese, ale přesně takhle jsem si to přál. Snad jen krom té mlhy.

Původním cílem bylo protáhnout tu malou japonskou svini a užít si díky oslizlým cestám aspoň pár chvilek pocitu, že je nezvladatelná a přemotorovaná. Rovnou přiznávám, že se to povedlo snad ještě líp, než bych čekal. Ale kvůli tomu tenhle blog nepíšu. Vedle Miaty tady totiž stojí jakýsi šedý krokodýlek a výhružně na mě trčí křídlem. Je to Cayman GTS 981, ještě před faceliftový, takže není poháněn nějakým trapným maloválcem, ale za zadními sedadly mu buší tradiční plochý šestiválec 3,4 litru o výkonu 340 koní. Je vybavený manuální převodovkou, úchvatnými skořepinami a karbonkeramickými brzdami. Normálně bych na tomto místě zabředl do technikálií, okomentoval interiér, přidal nějakou filozofickou glosu… …ale teď by to bylo úplně zbytečné.

Mlha nebyla tak zlá, to jen kamerka moc neumí HDR – viděli jsme! A pustili to jen tam, kde nikdo nejel. ;)

Tohle totiž není žádná recenze, jako spíš slohová práce na téma “Výzva!” či úvaha nad problémem “Jak se neposrat”. Oukej, 340 koní, co to dneska je, že… prd… Má to každý Golf GTI, kterému někdo v garáži upčiknul nad řídící jednotkou. Jenže tady je vůkol jen divoký Jeseník, kosa, kluzko a informace “Máš to na sport plus a všechno povypínané.”. V zadokolce… oukej…   s motorem uprostřed… doprdele…   Obuté do Michelin Pilot Sport Cup 2…   to ja taková ta guma, která pod 10°C moc nefunguje, obzvlášť když naprší…  boží…  a ještě na to ze sedadla spolujezdce bude dohlížet člověk, který je moc fajn… ale taky to je mistr republiky ve sprintrally. Takhle vypadá dokonalý recept na ostudu a narozdíl od předchozího odstavce mám tendenci říct, že přesně takhle jsem si to nepřál.

Takže, když se vrátím k interiéru a technikáliím. Nevím nic a je mi to jedno. Má to žlutě podbarvené budíky, nepátrám proč. Má to sedadla, která jsou boží, s velkorsým bočním vedením (dle majitele by mohlo být lepší), ale zároveň tuze pohodlná. Nevzpomínám si, že bych kdy seděl v něčem lepším. No a má to kolem řadící páky spoustu tlačítek, jejichž funkci nemám čas ani touhu zkoumat, stejně to mám povypínané :D Hlava je zaplněná jediným motivem, jak si to užít a nerozbít to. Ufff… 

Jo, taky to má klapky ve výfuku, které dělají zvuk. Respektive dovolí zvuku vzniknout. Pokud jste si už přehráli video, zjistili jste, že Cayman může pro ostatní řidiče fungovat jako akustický naváděcí systém. Prostě to dělá při odstavení plynu hrozný bordel a při jeho sešlápnutí to vyje tím typickým stuttgartským způsobem, který mám moc rád. Nahlas. Ufff…  Takže, vyjíždím z Filipovic a mám v plánu s tím dojet na druhou stranu kopce do Koutů a zase zpět. První záblesk v hlavě si představuje, jak to někde s čtvrtotáčkou kontra kňučí před omezovačem a snaží se akcelerovat z vracáku. Načež hned druhý záblesk kontruje nikoli volantem, ale výjevem, jak mě milý Kajmánek pokope a já se budu u rozbitého Porsche stydět, kát a uvažovat, z čeho to zaplatím. S tímhle před očima a vědomím, co jsou ty francouzské šlupky na kolech zač, vyjíždím směr vrchol a jedu jako dušičkový kovboj.

Nahoru řadím někde kolem 4-5 tisíc, do zatáček pomalu a opatrně. Na výjezdech se s pokorou snažím nic nepřehnat. A šestiválec mi s tím pomáhá, protože do zmíněných 4000 otáček neposkytuje nijak oslnivou dynamiku. Leckdo by mohl dokonce říct, že to je zhnilý (jo, na ostravsku to slovo píšem se z na začátku) lenoch. Postupně se osměluju, na rovince za prvním vracákem to ženu někam k 6000. Což je pořád málo, protože červené pole je ještě o 1500 otáček výš. Nicméně, aspoň částečně už se člověk dostává do oblasti, kde se z lenocha stává dravec. Vzhledem k podmínkám brzdím jako žena. Reakce na plyn je velmi razantní, meziplyny se mi daří “přešlapávat” a otáčky vyhnat o kousek výš, než by bylo ideální. Krucinál a dost! Nebudu to přece celou cestu jen tak šolíchat – jsme tu jenom jednou, tak doprdele Vavrisu trochu konej, nebudeš případně první ani poslední, kdo kdy rozbil kajmana. Navíc Sedlo nabízí díky bohatýrské šířce silnice spoustu prostoru pro hašení případného průseru. Druhý vracák doleva se odhodlávám před apexem přišlápnout a hle, kajmánek se elegantně sveze v lehkém boku směrem ke krajnici a naznačí, že by to nemusela být úplně nudná a prodaná projížďka. Jasně, je to taková laciná miatí zábava nedůstojná schopností středomotorové grippy cvičky, ale při téhle meteorologické situaci z toho asi nic víc vytřískat stejně nejde.

Když se v Koutech otáčím k cestě zpět, začínají endorfiny vyhrávat svůj souboj s adrenalinem. Přehnaný respekt ustupuje zcela do pozadí, a už tu je jen pokorné souznění člověka a stroje. Placatý šestiválec je v horní polovině oáček boží (zase používám tohle slovo?), graduje jako debil, řve až z toho rezonuje hlava, jeho 340 ořů využiji sotva párkrát, vážně to dnes vůbec nemám v plánu tlačit někam k limitu, ale dotočit ho k červenému je slast. Převodovka je krásně přesná a rychlá. A nemá tak dlouhé dráhy, jaké si pamatuji z obyčejných Boxsterů S 986 a 987 nebo Carrery 997. Za to má pro Porsche typicky dlouhé kvalty, což jednak znamená, že dotočená trojka na rovince, kde ještě není mrak, znamená…  moc kilometrů v hodině… ehm… a druhak to způsobuje, že v pomalých zatáčkách je dvojka ještě hluboko v oblasti letargie.

“Musíš tam dát prostě s meziplynem jedničku”, jsem nabádán… Ufff, tak jo… A najednou to tím plynem jde nejenom rozklouzat, ale i řídit. Ze stopy kajmánek vystupuje elegantně a plynule, ale zpátky do ní se usadí s lehkým cuknutím, u kterého nevím, zda jej přisoudit řidičsky náročnější koncepci s motorem uprostřed nebo pneumatikám. Tak jako tak, nahoře na sedle si odškrtávám – klouzání s Caymanem: splněno. U srdce hřeje pocit, že se mi něco povedlo – to je pocit, který v souvislosti s řízením mívám velmi zřídka. Činit toto s midship zadokolkou v šesti stupních na semislickách mi ještě před pár minutami připadalo jako značně ambiciózní plán.

Jsme zpátky ve Filipovicích. Připravuju se vystupovat, ale překvapivě dostávám ještě jednu šanci. Teď už bez dozoru. Matěj si obléká Miatu a jdem si to dát ještě jednou přes kopec. Ponuré počasí dál protkává vytí Porsche doplněné o pops&bangs, meziplyny už trefuju, ve zpětném zrcátku vidím Miatu zmítající se v úhlech známch z CDS. Je to krása. V pravoúhlé zatáčce přes mostek, která svým poloměrem nahrává rychlejšímu průjezdu než četné vracáky se odhodlávám k akci, podřazuju na dvojku do ideálních otáček, přenáším na nájezdu hmotnost na předek, šlapu po plynu a prásk ho, povede se krásné sklouznutí přesně do stopy. Srdce plesá. Při klesání do Koutů se bavím jak to kvůli pneu nebrzdí, na rovince krátká akcelerace a artilerie, s pokorou prodat rychlost před zatáčkou a… ale jo, zkusme to pustit i z kopce… a ono to jde… :-) 

Vystupuju, chválím to majiteli, nevím jak to zhodnotit, protože o tom vlastně nic nevím. Na suchu to bude úplně jiné zvíře. Rychlé, přesné. Neúnavné. A snad i podobně čitelné jako na mokru. Jen to kvůli dosahovaným rychlostem asi bude daleko těžší prozkoumat. Tečka. Po přesednutí zpět do Mazdy se musím rozesmát, jak díky obyčejným pneumatikám mnohem lépe brzdí a má také znatelně větší množství gripu. Dávám si to ještě jednou nahoru – dolů a jedu domů, šťastný. Krásný den… :-) O Kajmánkovi se možná dozvíte něco příště, nyní nemůžu sloužit ničím víc, než tušením, že to je ve verzi GTS pravděpodobně úžasný všeuměl. Dobrou moc.