Za volantem: Chevrolet Corvette C4

Před nedávným rozšířením naši pisálkovské základny jsem byl v redakci takový evropsko-asijský otloukánek. Bobash i Fernie jsou Amerikanofilové jak z vystřihovánky a Adam inklinoval k zaoceánským příšerám také, což završil pořízením otevřeného Stratusu. Jen nejmenovaný Vavris nejenže vůz narozený v USA nikdy nevlastnil, on dokonce ani žádný neřídil – dokonalá americká panna. Tento zavrženíhodný nedostatek jsem musel alespoň částečně napravit. Ale abych neutrpěl po osedlání některého ze starých rozevlátých korábů silnic kulturní šok, vzal jsem to trochu srabácky přes poměrně evropsky působící Ameriku v podobě Chevroletu Corvette generace C4.

Upřímně řečeno, moc jsem dopředu nevěděl, co od prvního ročníku v pořadí již čtvrté krevety čekat. Na jednu stranu to je zřejmě nejsportovnější čtyřkolová komodita, kterou Severní Amerika běžně vyváži do okolního světa, do rozkolébaných teorií mě však vrací sdělení majitele, že je to spíše kochací kočár a žádnou divočinu bych čekat neměl. Pravda, pod dlouhatánskou kapotou je small block 5,7 litru ve variantě L83, jemuž sice na víku září nápis “Crossfire”, ale do křížové palby posílá pouhých 205 koní. A to je na placatou černou věc s nezaměnitelným profilem karoserie, nápisy Corvette a typickými znáčky s šachovnicovou vlajkou a chevroleťáckým křížem dosti skromný počet. Ne, napíšu to rovnou: To je na Corvette málo! První ročník čtvrté generace u mě má první vroubek…

Jenže na to kálí bílý tesák, protože po příjezdu na smluvené místo mě Corvette stejně dostává. To auto zkrátka vypadá skvěle. Je plné sportovně-elegantního švihu a linka kapoty táhnoucí se pod okny až k zádi zkrátka nemá chybu. C4 sice prožívá nejkrušnější věk svého automobilového života, ale vůbec nemám pocit, že by proud času nějak omyl její sex-appeal a tvarovou vyváženost – dočasné uvíznutí ve vakuu zastaralého, ale stále neklasického designu, se zde nekoná ani náznakem. Corvette je zkrátka prďácká a tečka. Důkaz následně poskytlo slušné množství ukroucených krků okolojdoucích či okolojedoucích jedinců. V interiéru už to je trochu jiná písnička. Na pracovním meetingu ve vývojovém centru Chevroletu patrně šéf-designér interiéru Pat Furey svým ovečkám vtloukal do hlavy obrovský nápis na flip-chartu: “Můžete použít jakýkoliv tvar, pakliže to bude čtverec”. Výdechy topení, přepínače, palubní přístroje, celkový tvar palubní desky a středového tunelu, všude čtverec nebo obdélník. Až jsem začínal mít strach, že mě volant bude bodat rohem do dlaně, ale naštěstí je kulatý. :-) 

Nástup do Corvetty probíhá jako do klasického sporťáku, tedy nejdřív široký nákrok, aby člověk překonal práh a pak zatajit dech a spadnout kamsi do díry, na jejímž dně se naštěstí nalézá sedadlo s poměrně bohatým polstrováním a čalouněním červenou kůží. Miluju sezení – nebo spíš pololežení – ve sportovních autech, kdy člověk může mít natažené nohy, pokrčené ruce a je něžně a těsně obklopen interiérem. Corvette k tomu ještě dodává skutečně masivní středový tunel. je to takové příjemně intimní, pohodlné a taky mám rád ten zvláštní pocit, kdy vzhlížím na pasažéry Fabie jako by seděli v Escalade. Po otočení klíčkem nastává čas pro první fascinaci – přístrojový štít není z tohoto světa. To je rekvizita z dobového StarTreku! Nějakou záhadou se však na grafech a křivkách nezobrazuje tok energie ve štítech či stav fotonových torpéd, ale rychlost a otáčky, jež stylově lezou či padají po linii výkonové křivky. Na centrálních displejích pak umí tekuté krystaly ukázat (krom jiných běžných údajů) i užitečné hodnoty tlaku a teploty oleje, či napětí v elektrické soustavě. Fascinace č.2 přichází hned vzápětí a je doplněná cuknutím koutku – to když zrak spočine na předchůdci airbagu před spolujezdcem – koženkovém polštáři trčícím z palubní desky.

Je čas vyrazit. Mozek si vzpomíná, že v černé C4 jezdil v Beverly Hills Steve Sanders a já mu vždycky strašně záviděl. Takže si vlastně plním dětský sen. Volič čtyřstupňové automatické převodovky s rychloběhem přesouvám do D a Vette se za distingovaného bublání dá do pohybu, což vedle stojícího hiphopera přinutí opustit běžný slovník jistě plný akademických frází a vykřiknout cosi jako “p*čo ferary!!” Na tvář se stěhuje lehký úsměv. Zapomněl jsem zapnout světla. Uvyklý na obrovské plácačky Miaty NA zabírající půlku zorného pole čekám něco podobného, ale vyskočí jen takové dva malé bonbónky a dostavuje se úsměv číslo dva. Plout ve Vette běžným provozem je strašná pohoda a navíc jste při tom stylovější, než všichni okolo. Je hezky a chybějící targa dovoluje hlavě intimní styk s podhorským vzduchem. Na Vette je fajn, že je v ní až nečekaně moc místa, takže si chybějící kus střechy vezeme pod zadním sklem a pořád zbývá dost prostoru na to, abyste odložené věci při akceleraci nechtěně pohřbili mimo dosah ruky… Tedy alespoň ty hladké a kluzké, protože litinový osmiválec si jede tu svoji buf-buf-buf-buf a očividně mu svědčí spíš líné převalování se v otáčkách, kde mají malé čtyřválce běžně volnoběh, než aby bojoval s akcelerací a automatem, který líčí hydrodynamickou past na každého koně jdoucího z klikové hřídele. Že L83 není žádný sprinter dosvědčuje i “naftový” vrchol výkonu ve 4.300 ot./min. Pokusíte-li se o kickdown, podřadí převodovka po krátkém uvažování většinou o jeden stupeň a vyžene otáčky někam pod hodnotu 2000. Když na plynový pedál kopnete silou naštvaného pštrosa, pošle crossfire občas i do pekelných 2.500 otáček a o dva stupně dolů, což vede k zesílení buf-buf-buf, ale plochá křivka 390 Nm má za následek, že akcelerace má poměrně stabilní charakter - nezmění se na zběsilou, nýbrž zůstává na podobně příjemné úrovni jako v těch nejnižších otáčkách.

Až doposud to vypadá jako pravá ležérní Amerika, jenže pohonné ústrojí bylo jedinou věcí, která mě vyslala na cesty přes oceán. Podvozek, u tohoto konkrétního kusu těžící z výhod paketu Z51, má totiž výhradně evropské chování a pocit kapitána letadlové lodi manévrujícího skrze vesnický rybník jsem na podbeskydských okreskách nezažil. Upřímně, tohle jsem až tak úplně nečekal. Vette je příjemně tuhá a při směrování jejího dlouhého čenichu do zatáčky člověku nepřipadá, že by dvouramenným volantem kormidloval jeden a půl tuny. Podle všeho je to zásluha právě onoho paketu Z51, jehož součástí bylo tužší odpružení i uložení spodních ramen, tlustší stabilizátory a také řízení, jež bylo s poměrem 13:1 rychlejší, než standardní varianta. Chevrolet se ostatně chlubil tehdy výbornou hodnotou laterálního zrychlení 0,95g. Výsledkem je, že podvozek je o kus rychlejší, než uvolněný small block bafající pod kapotou a slušnou dávku přesnosti v zatáčkách, vyváženosti šasi i dobré kontroly karoserie jsem vnímal i přesto, že jsem kvůli pneumatikám, co pamatují Clintona prezidentem, slíbil majiteli veskrze defenzivní styl jízdy v jeho veteránu. Vlastně mám pocit, že i na těch letitých papučích by Corvette dokázala předvést docela pěkné divadlo a masivní krouťák by jistě uměl roztancovat příplatkový samosvor… Skrytý potenciál šel vnímat všemi smysly.

Ven koncem je však vzhledem k povaze pohonné soustavy a věku auta stejně nejlepší vychutnávat si kochačku podporovanou jazzovým jamováním basů V8 a padajícími sanicemi publika. Pohled přes impozantní ostře řezanou kapotu se snad nikdy neomrzí a Vette zbořila i mýtus o otesánkovské žravosti amerických velkomotorů – majitel Ondra běžně jezdí mezi 12 a 13 litry, což byla i hodnota, kterou na mě tekuté krystaly nejčastěji svítily po čas projížďky. Takže výsledný dojem? Napoprvé dobrý. Kulturní šok nejen že nepřišel, ba téměř neměl z čeho pramenit. Výlet v černém snu z dětství mi však přinesl více otázek, než odpovědí. A všechny se točí kolem toho, kam by se posunul zážitek při osedlání nějaké potentnější varianty small blocku s manuální převodovkou…