WM Peugeot P88 Turbo: Rychlostní rekord v Le Mans je už 35 let nepřekonán!

Již od roku 1923 se ve francouzském městě Le Mans pořádá tradiční vytrvalostní závod určený speciálně navrženým prototypům a upraveným sportovním vozům. Díky své dlouhé tradici se často přetahuje o titul královské disciplíny motorsportu s podnikem Formule 1. Dnes si povíme něco z historie. Nejvyšší rychlost totiž na této trati nebyla překonána již 35 let, a proto si vůz od jednoho malého soukromého týmu zaslouží malé připomenutí.

Není žádným tajemstvím, že WM Peugeot P88 byl navržen jen za jedním jediným účelem – pokořit rekord na rovince Mulsanne Straight. To byla ještě doba, kdy se celá tato 6 km dlouhá rovinka jezdila v kuse. Doba, kdy plyn na podlaze udržel jen odvážný (nebo úplně šílený) pilot, ale taky doba, kdy nebylo tak výjimečné, že někdo z nich přišel o život. Právě díky tomu jsou v těchto místech od roku 1990 přidané dvě šikany, před kterými musí vozy výrazně brzdit. Přesto se každým rokem zvyšují rychlosti, kterých auta dosahují a tipnu si, že za takových deset nebo patnáct let už vozy nejvyšší kategorie dokáží vyvinout na třetině dráhy takovou rychlost, kterou v minulosti mívaly na úplném konci rovinky.

Pojďme ale zpět k našemu závodnímu speciálu a také k jeho tvůrci, kterým nebyl nikdo menší než Gérard Welter. Že vám to nic neříká? Právě on stojí za designem (i když trochu víc radil i s technikou) všech modelů s čtyřkou, pětkou i šestkou na konci. Jmenujme třeba 205, 406, 604 a desítky dalších. Ale i on si občas potřeboval od navrhování seriózních vozů odpočinout. Vytvořit něco bláznivého. Proto společně se svým přítelem Michelem Meunierem, který byl také zaměstnancem Peugeotu, založil závodní tým WM (Welter – Meunier).

V něm se zaměřili na stavbu sportovních prototypů s mechanikou nepřekvapivě z dílen Peugeotu. Od půlky sedmdesátých let minulého stolení tak vozy WM-Peugeot pravidelně startovaly v Le Mans. Většinu času se nejednalo o tým, který by pomýšlel na umístění mezi nejlepšími, protože zázemí továrních týmů je s těmi soukromými nesrovnatelné, ale bez úspěchu také nebyli. Třeba v roce 1980 se jim podařilo něco nečekaného a mimořádného. S vozem WM-Peugeot P79/80 dojeli na úžasném čtvrtém místě celkového pořadí.

V dalších letech se ale vrátili do toho šedého průměru. To se Gérardovi ani Mechelovi vůbec nelíbilo, ale jak z toho ven? Vymysleli tak nový plán a přicházejí s projektem 400. Proč se zbytečně honit za celkovým vítězstvím, kterého ale díky omezenému rozpočtu těžko někdy dosáhnou? Jak i přesto plnit hlavní stránky novin? Už z názvu je určitě patrné, že hlavním cílem se stalo překonat na nejdelší rovince rychlost 400 km/h a tomuto cíli bylo podřízeno naprosto všechno. I hlavnímu chlebodárci se takový plán líbil a dovolil tak využívat jeho větrný tunel pro testy týmu WM – vždy ale jen v neděli, když jej hlavní tým nepoužíval.

Postupným vývojem vše dospělo až k vozu WM P88 (číslovka označuje rok) kategorie C1 s třílitrovým přeplňovaným motorem od Peugeotu. Karoserie byla zaměřena na extrémně malý aerodynamický odpor. Týkalo se to třeba i chladičů a mezichladičů stlačeného vzduchu, které se v nejvyšších rychlostech částečně zavíraly. Naopak do pozadí ustupovala celková ovladatelnost v zatáčkách i při brzdění, na kterou museli myslet ostatní konstruktéři, kteří chtěli dosahovat dobrých celkových výsledků.

A jak to dopadlo? Na jedničku! Vůz dosáhl v kvalifikaci rychlosti 407 km/h. V závodě samotném to pak bylo 405 km/h. Pěkně výkon vynikne, když si srovnáte, že ostatní nejrychlejší vozy se doškrábaly maximálně 380 km/h. Dosáhnout takové rychlosti ale není jen tak. I pokud všechna technika funguje bezchybně, pro ten top výkon se musí sejít i celá řada dalších faktorů. Pilot Roger Dorchy, který speciál v tu chvíli kočíroval, to samozřejmě věděl. Základ je dobře vyjet už z esíčka de Tertre Rouge, a pak ideálně trefit nájezd na Virage du Tertre Rouge, což není vůbec lehké, protože už tam se jede pekelně rychle, ale ještě k tomu bojujete s odstředivými silami. Ani pak ale nemáte vyhráno. Stačí, aby foukal protivítr a těch pár posledních a rozhodujících kilometrů za hodinu vám na konci rovinky bude chybět. Ideální je, když za nájezdem chytíte rychlé auto, které vám může co nejdelší dobu rozrážet vzduch. Když chcete být nejrychlejší, tak ale z jeho vzduchové kapsy jednou vyjet musíte a díky ne zcela rovnému a dokonalému povrchu záleží, jakou zvolíte stopu. Je to zkrátka věda a musí se sejít ve správnou chvíli mnoho věcí a hodně z nich ani nemůžete ovlivnit. V tomto případě ale ta vzácná chvíle nastala.

Nakonec se k prezentaci rekordu většinou „překvapivě“ využívá druhá a nižší hodnota. Důvodem je, že Peugeot právě rozjížděl prodeje svého modelu 405, a tak se to zkrátka marketingově hodilo víc. Bohužel uzavírání chladičů a všech další otvorů v zájmu plynulého proudění vzduchu mělo za následek logické vyústění – celé pohonné ústrojí včetně turba nebo třeba elektrického vedení se brzy přehřívalo, a to vedlo k odstoupení vozu a nedokončení závodu. To ale tolik nevadilo. Cíl byl splněn a celý tým se tak zapsal na hodně dlouhou dobu do historie. Do dnešního dne nebyl tento rekord překonán!

Zajímavé je také dění okolo. Gérard svůj plán nikdy neskrýval, a tak organizátoři věděli, co se v daný den chystá. Těsně před zahájením celého podniku tak instalovali úplně nový radarový systém, aby byla rychlost změřena opravdu přesně a během testů tak bylo autu naměřeno 387 km/h. A pak ho ještě jednou vyměnili, když se zdálo, že údaje nezaznamenává správně a bylo tomu opravdu tak. Ručička se pak zastavila na metě přesahující 400 km/h. Bylo jasné, že tohle je prostě ostře sledovaná událost a nic se nesmí podcenit.

Zajímá vás trochu víc technika, která byla použita? Celý pohyb vozu zajišťoval motor Peugeot ZNS4 3.0 Turbo V6. Je to známý motor PRV, jen tedy opravdu hodně upravený. Z 2974 ccm se hlavně díky obrovskému twin turbu Garrett podařilo vyždímat 910 koní při 8300 otáčkách za minutu. Točivý moment se zastavil až na čísle 1020, a tak se jen 935 kilogramů vážící vůz měnil spíš na takovou pozemní stíhačku. Z motoru za kabinou putoval výkon na zadní kola přes pětistupňovou manuální převodovku a zapomeňte na jakoukoli elektroniku. Tady to od řidiče chtělo hlavně pevnou ruku a klidnou hlavu. Dnešní závodění s moderními vozy je naprosto jiné. Určitě nechci tvrdit, že je horší, jen prostě jiné.

Znáte tento vůz a jeho příběh? Tipnete si, jakých nejvyšších rychlostí dosahují dnešní Le Mans vozy?