Volvo V40 aneb o kladech pokroku

Nenarodil jsem se zrovna do automobilové rodiny. Nevím, odkud se moje posedlost čtyřkolovýmii vehikly vzala, ale rozhodně jí na mě nepřenesl můj otec, který si své první auto pořídil dlouho po třicítce, někdy v době, kdy už jsem byl dítkem školou povinným. Většinou jsme sice jezdili vozy mírně či více nestandardními, ale to bylo dáno spíše intelektuálskou a nekonvenční povahou celé naší rodiny než tím, že by byl můj drahý zploditel nějaký nadšený automobilista. Ostatně i já jsem po něm zdědil veškerý svůj talent k opravám osobních automobilů, který mě nutí volat si odbornou pomoc na cokoliv složitějšího, než je výměna kola.

Asi tedy nikoho nepřekvapí, že naše rodinné povozy nebyly, zvláště "v divokých devadesátých" vždycky šťastnými volbami. Opel Kadett hranaté generace "D" v kombíku a s karburátorovou třináctistovkou byl v té době docela zajímavý a z pohledu ani ne desetiletého prcka připomínal obří americké kombíky. Bohužel jeho spolehlivost v kombinaci s talentem předních pardubických mechaniků tahat z otce peníze, aniž by přinesli výsledky, z něj udělala auto, ve srovnání s nímž by byla skutečná amerika úspornější. 

O něco lepší byl Peugeot 309, ve kterém jsem učinil své první řidičské krůčky a který je důvodem, proč dnes co chvíli zabrousím do inzercí, jestli se náhodou neobjeví nějaké dostupné GTi. Náš exemplář bylo sice obyčejné pětidvířko se čtrnáctistovkou, ale ve srovnání se starým Kadettem působil jako sporťák a měl dokonce i luxusní výbavu, jako elektrická okna nebo centrální zamykání.

Bohužel ani spolehlivost Peugeotu nebyla zrovna hvězdná a postupem času se situace jen zhoršovala. Otec se tedy rozhodl, že překousne nudu a pořídí tu nejobyčejnější věc, která se na českém trhu dala najít. Bílou Felicii v kombíku a s koncernovou 1.6 pod kapotou. Ve srovnání s o mnoho starší "třistadevítkou" to bylo příšerné auto, ale když nic jiného, naučilo mě alespoň mé první meziplyny a vytrénovalo mi pravou nohu, aby se dokázala zkroutit mezi brzdu a plyn i v autech, kde by to normálně nemělo jít.

intelektuálové byli dlouho klíčoví pro přežití skandinávských značek

Ale i čas Felicie se nachýlil, její údržba začínala připomínat úsloví "i stokrát nic by umořilo osla" a tak bylo na čase vybrat další vůz, vhodný pro alternativně zaměřeného intelektuála. Což je problém, protože takový člověk ze své přirozenosti nechce jezdit v tom, v čem jezdí všichni ostatní (zvlášť když posledních pár let přesně to dělal) a zároveň se mu příčí nákup většiny "uznávaných" nestandardních značek. Mohl by totiž vypadat jako ti lidé, co si kupují Bavoráky, Mercedesy a Audi.

Existence takových lidí byla dlouhá léta naprosto klíčovým faktorem pro přežití skandinávských automobilek. Nebýt amerických univerzitních profesorů, architektů, spisovatelů a jiných více či méně alternativních intelektuálů, kteří nechtěl jezdit Fordem nebo Chevroletem jako všichni ostatní, ale zároveň se jim příčila okázala německá auta či uhlazený britský luxus, nejspíš by se s námi Saab rozloučil mnohem déle a zdaleka jisté by své setrvání na trhu nemělo ani Volvo.

Jak už jste zajisté pochopili z nadpisu, stalo se nakonec vozem, který někdy kolem roku 2009 obohatil naši rodinnou flotilu, právě Volvo. Konkrétně "lifestylový kombík" V40, vzniklý jako společný podnik s japonskou automobilkou Mitsubishi, jejíž evropský model Carisma sjížděl ze stejné výrobní linky v Holandsku. Ještě konkrétněji pak poslední vyráběný ročník 2004 v jakési na svoji dobu poměrně přiměřené výbavě a s jakousi osmnáctistovkou nejasného původu pod kapotou. Nutno říct, že jako tehdy čerstvý majitel o rok staršího Mondea TDCI, za které jsem navíc zaplatil signifikantně nižší sumu, jsem nebyl zrovna oslněn. V40 možná nebyla úplně špatné auto v roce 1995, kdy přišla na trh, ale ani tehdy to nemohl být zrovna zázrak. Ale v roce 2004?

za volantem v40 jsem nemohl přestat myslet na lidi, kteří považují nová auta za sterilní a nudná

S V40 čas od času jezdím už víc než pět let, ale teprve nedávný výlet za nákupem bratrancovy nové Alfy Romeo 146 Boxer (o které určitě také někdy napíšeme) mě přiměl napsat tento crossover mezi silničním testem a hejtem. Nebyla to žádná dlouhá cesta – jen nějakých 50 kilometrů tam a zpět, z Pardubic přes Chrudim kamsi k Ústí nad Orlicí. A s rozumným automobilem by to byla i cesta docela příjemná. S novinářským Peugeotem 508 jsem se tamtéž o týden dříve docela bavil. A s "New Edge" Mondeem, které jsem otci vemlouval namísto švédsko-japonsko-holandského výtvoru, by to byla skoro nirvána.

Ale s V40 jsem nemohl přestat myslet na lidi, kteří tvrdí, že nová auta jsou sterilní, nudná a že dříve bylo všechno lepší. Že moderní posilovače řízení tlumí jakýkoliv cit, motory s moderním řízením emisí nemají tu správnou reakci na plyn a auta jsou moc velká, tlustá, odtažitá a bezpečná. Při každé takové myšlence jsem se rozhlédl kolem sebe, začal ještě o něco vnímat volant ve svých rukou a nevěřícně sám sobě zopakoval, že ta věc, ve které sedím, byla ještě před pouhými 11 lety považována za téměř prémiový kombík. Tohle auto je současníkem BMW E46 a již zmiňovaného Mondea. A také důkazem, jak selektivně vzpomínáme na stará auta.

Když totiž někdo mluví o tom, že auta v devadesátých letech byla skvělá, mluví o těch pár, které dodnes jezdí, o která se dodnes někdo zajímá a která si tudíž někdo pamatuje. Což jsou obvykle ta dobrá. Čím dál do minulosti jdeme, tím je tento jev výraznější. Na špatná auta se zapomíná, nemluví se o nich a postupem času nabývá člověk přesvědčení, že vlastně ani neexistovala. A jako bonus zapomínáme na to, kolik tehdy ta dobrá auta stála. Pak snadno vzniká dojem, že osmdesátá léta byla plná Peugeotů 205 GTI a BMW 325i E30, zatímco vzpomínky na Citroëny Visa a Rovery 400 je milosrdně potlačena. Šedesátá léta považujeme za dobu Jaguarů E-type a klasických Porsche 911, ale už si neuvědomujeme, že typickým rodinným autem tehdy bylo něco jako Simca 1301 o výkonu zhruba pěti oslů (jednu jsem měl, byla hrozná) a když jste si chtěli pořídit "dostupný sporťák", zaplatili jste ekvivalent dnešních cen Miaty třeba za Fiat 850 Coupé o výkonu dvou oslů a jedné muly, nebo za MG Midget, do kterého se vešly jen vaše děti, a navíc nenastartovalo.

A stejně tak zapomínáme, že ještě na začátku minulého desetiletí očividně existovali lidé, kteří byli ochotni vyměnit přibližně milion tehdejších korun za tuhle… věc. Že jsou moderní auta sterilní a nudné plechovky s tupým řízením a žádno odezvou na plyn? Že downsizingová turba zabila charakterní motory? Běžte se projet ve Volvu V40.

po svezení s V40 pochopíte různá pseudoluxusní supermini a jejich smysl

První věc, které si po nasednutí všimnete, je velikost auta a vnitřní prostor. Tedy spíše absence obojího. Pokud jste měli problém pochopit existenci supermini od prémiových značek, svezení s V40 by vám mohlo leccos vysvětlit. Když si sednete do dnešní Fabie nebo "pseudoluxusního" Audi A1, zjistíte, že místa uvnitř je v nich zhruba stejně jako v onom Volvu. Nebo to tak přinejmenším působí.

Druhou věcí jsou ovládací prvky. Člověk zhýčkaný mechanickým chodem páček a knoflíků moderních aut bude zděšen gumovým chodem téměř všeho. Nebo přinejmenším toho, co nemá chod fórový a plastový. Alespoň že řízení má ještě poctivý hydraulický posilovač. Což ale bohužel nepoznáte, protože volant má stejně chod jako by tyč řízení někdo smotal z gumových žížalek.

A motor? Atmosférický čtyřválec, ještě mnohem méně utlumený euronormami než ty dnešní a ochotnější se nechat vytáčet. Doopravdy. Poznáte to velmi dobře, protože pokud tu věc netočíte téměř neustále, tak prostě nejede. A když už jí točíte, tak začnete chápat, proč automobilky "tuní" zvuk nových motorů. Vytočená naprosto nesportovní osmnáctistovka totiž zní jako týrané zvíře, spíše než cokoliv jiného. Stačí pár předjížděcích manévrů a začnete toužit po nějakém supermoderním litrovém tříválci s turbem, nebo podobné vymyšlenosti, která by vám nabídla rozumnou dynamiku a zvuk, který se dá poslouchat.

Jako bonus tu jsou navíc sedačky, ve kterých se z neznámého důvodu nedá sedět bez bolesti zad. Možná je to nějaká individuální nekompatibilita, ale většina mých spolujezdců si stěžovala na totéž. Zvláštní, zvláště když jsou Volva jinak skvělými sedadly proslulá.

Představa, že tahle věc stála skoro stejné peníze jako fantastická E46 je prostě absurdní. Dnes, o sotva deset let po konci výroby tohoto vehiklu, bych před ním dal přednost téměř kterémukoliv supermini a asi úplně každému hatchbacku nebo kombíku nižší střední třídy, který se dá koupit. Většině z nich kvůli přízemním faktorům jako je pohodlí, prostor nebo poměr výkonu a spotřeby. Ale spoustě z nich i kvůli potěšení z jízdy a zábavě za volantem.

V40 mi svou unylostí připomněla jednu důležitou věc, díky které se vám dnes možná bude lépe usínat. Ta stará auta z dob, kdy "svět byl ještě v pořádku" nebyla všechna skvělá. Dokonce nebyla ani všechna dobrá. Naopak, spousta z nich byla úplně příšerných. Ta stará auta, která milujeme a obdivujeme, jsou většinou z hlediska řidičských zážitků tím nejlepším, co se v dané době dalo koupit. Využíváme časového odstupu a faktu, že si ze starých aut můžeme dovolit vybírat, zkoušet a přebírat, aniž bychom s každým pořízeným kupem upisovali duši ďáblu leasingové společnosti.

Myslete na to, až se příště budete probírat inzercí, slintat nad starými Focusy, Alfami s Bussem pod kapotou a Imprezami lehkými jako pírko, a zoufat si, že za deset nebo dvacet let už taková auta nebudou. Až budete mít výhodu časového odstupu a možnost vybrat si to nejlepší, zjistíte, že mezi dnešními novými auty je pořád spousta zajímavého…