Lancia Kappa SW s dvoulitrovým pětiválcem: I dnes dokáže okouzlit svým jižanským charakterem

Ač mám, jako asi všichni na těchto stránkách, okolo sebe spoustu lidí nadšených do řízení, každý z nás oplývá svým vlastním vkusem, pokud jde o vozidla. Někteří mají rádi česká auta, jiní švédská, další zase japonská a v kontaktním formuláři mám i nějaké motorkáře. Na jedné věci se však všichni shodneme: italská auta jsou super!

Ono je to totiž s nimi jako s italským jídlem. Nejde je nemít rád. Zatímco takoví Němci jsou sice skvělí, ale většinou chladní a nepřístupní, a třeba Francouzi zase umí vytvořit báječné ptákoviny, které však ne úplně každý chce řídit, italská auta se chlubí zvláštním kouzlem, jež působí na všechny bez rozdílu.

Objektivně se nejedná o dokonalé vozy. Dokonce bych si troufl tvrdit, že jsou mnohdy velmi nedokonalé. Nicméně odráží se v nich uvolněná, bezstresová a zároveň živelná a energická nátura obyvatel Apeninského poloostrova. Za své chybky se nestydí. Naopak, jsou na ně pyšné. K tomu se pojí krásný design a jízdní projev, který se za každou cenu snaží udělat posádce radost… a daří se mu to.

Výborným příkladem je testovaná Lancia Kappa SW, pětidveřové kombi vyšší střední třídy, osazené atmosférickým dvoulitrovým pětiválcem. I ona má nějaké vpravdě italské mušky. Ale i po třech dekádách vypadá pěkně a je vyloženě radost ji řídit. Na dalších řádcích vám rád povím víc.

Neobyčejné kombi s neobyčejným vznikem

Předtím si ale, jako v mých článcích o starších autech vždycky, něco povíme o životním příběhu výrobní řady i zkoušeného kousku. Lancia Kappa přišla na trh v roce 1994 jako nástupce Lancie Themy. Na rozdíl od předchůdce už nevznikala společnými silami se švédským Saabem, avšak i tak samozřejmě nebyla zcela svébytná – konstrukci do jisté míry sdílela s Alfou Romeo 166 a některé její motory byste našli i pod kapotami soudobých Fiatů.

Mířila vysoko, hierarchicky se jednalo o jeden z vůbec nejpokročilejších tehdejších vozů. Díky tomu byla i docela drahá, v České republice se tehdy běžně prodávala za cenu okolo jednoho milionu korun. I přesto byla úspěšná — než svou životní dráhu v roce 2000 ukončila, prodalo se jí pěkných 117 216 kusů. Místní perličkou je, že v jedné jezdil i český prezident Václav Havel.

Naprostá většina Kapp byla tradičním sedanem, vy však na fotkách vidíte poměrně vzácný model kombi, označovaný písmeny SW, kterého vzniklo pouhých 9 208 kusů (ještě bylo úplně jednorožčí kupé). Vznik této karoserie je velmi zajímavý, protože se nevyráběla přímo v továrně Lancie po boku tříprostorové klasiky, nýbrž rukama lidí z karosárny Pininfarina. Automobilka jim jen dodala rozdělaný sedan, kombíka z něj zde udělali sami. Pozoruhodné, nemyslíte?

Testovaný kousek pochází z roku 1997, dodnes najel už bezmála čtyři sta tisíc kilometrů a současný majitel ho před půl rokem koupil za pouhých patnáct tisíc korun českých. Vizuálně jde o tradiční devadesátkovou Lancii, takže by potřebovala nový lak, ale technicky je po velkém servisu a momentálně v pořádku, tudíž stále bez problémů poslouží k otestování. Díky tomu vám můžu popsat, jak i dnes dokáže okouzlit svým jižanským charakterem.

Trochu zašlá, ale pořád působivá

Jak už jsem naznačil, skoro tři křížky na krku jsou na testované Kappě vidět už z dálky. Jenže ono to nevadí, protože auto zůstává i tak pěkné. Pořád jsou na něm vidět elegantní tvary, hezké detaily a decentní zdobení, třeba v podobě kontrastní střešní lišty se jménem karosárny zodpovědné za konverzi.

Když už jsme u Pininfariny, jejich návrháři si opravdu zaslouží uznání, jelikož dokázali vytvořit auto působící přirozeně, přestože velkou část karosářských dílů, včetně třeba zadních bočních dveří nebo zadních skupinových svítilen, museli převzít z výchozí tříprostorové verze. Přitom ať jsem koukal, jak jsem koukal, nikde jsem nespatřil ani náznak roubování.

Stále příjemné místo k životu

Na stejnou strunu brnká i interiér. Jistě, v konkrétním případě už tu sem tam něco plandá nebo přímo chybí, dojmu to však nepřekáží. Ostatně možná i můžu říct, že je to součástí zmiňovaného charakteru, italská auta jsou přece po letech vevnitř všechna trochu… volnější. Důležitější ale je, že se stále jedná o moc fajn kabinu.

Je neuvěřitelně vzdušná a prostorná (vzadu téměř na úrovni domácího Superbu), je z ní skvěle vidět ven všemi směry, nabízí i současnou optikou kvalitní interiérové plasty, tedy až na povinné dřevěné obložení středového panelu, které bych si odpustil, a může se pochlubit výbornou výbavou čítající kupříkladu automatickou klimatizaci, všechna okna v elektrice nebo i samozatmívací vnitřní zpětné zrcátko.

K tomu si přidejte bez přehánění skvělé sedačky, jež výrobce instaloval v rámci modelové péče roku 1996, jelikož původní byly docela slabé a ploché. Tyto „nové“ jsou jejich přesným opakem — jsou hutné, mají měkké sedáky a o něco tužší opěradla a je jim vlastní ideálně tvarované boční vedení, které už dokáže solidně podržet v zatáčkách, ale standardní postavě ještě nepřekáží v každodenním použití. K tomu mají krásnou, stylovou modrou barvu, ladící s exteriérem. Super!

Kufr je také italský

Protože testuji kombi, a ještě docela specifické, musím vám samozřejmě říct také něco o jeho kufru. A bude to opravdu italské, neb Lancia Kappa je docela… veselým kombíkem. Právě v zavazadlovém prostoru je cítit, že se s původním sedanem nedalo moc hýbat. On je v rámci třídy asi dostatečně (ačkoliv nijak nadbytečně) dlouhý a široký, jenže pod krycím platem má na výšku odhadem jen asi třicet pět centimetrů. Když se toto plato shrne, tak zase využití překáží šikmé zadní okno.

Budiž, ať nejsem pes, pod jeho podlahou je ještě jeden prostor, původně určený pro rezervu, který je, věřte nevěřte, o něco vyšší, a čistě teoreticky tam okolo toho kola také něco uložíte. Ale nějak nevím. Když to návdavkem spojím s kouzelně italským faktem, že jeho víko lze otevřít jen klíčkem nebo čudlíkem ukrytým v přihrádce před spolujezdcem, říkám si:  la dolce vita!

Ten motor chci domů

Nejlepším příkladem skvělého charakteru zkoušené Lancie je její motor. Jak už jsem řekl, pod kapotou se nachází benzínový pětiválcový dvoulitr bez přeplňování. Přijde mi, že už teď mě musíte chápat, protože víte co, on mohl být jednoduše čtyřválcový jako naprostá většina dvoulitrů. Jenže pětiválec se líp poslouchá, tak proč si ho nenadělit?

A je to přesně tak. Jednotka je ve spodním pásmu jemňoučká a téměř bezhlučná, aby okolo tří tisíc otáček začala nádherně pětiválcově rýt. Tento ostrý tón si poté udrží až k omezovači ležícímu u čísla sedm. Svůj středně až vysoko otáčkový zvuk jako bonus posádce servíruje přesně v té intenzitě, aby ho všichni slyšeli, ale ještě nebyl vulgární. Ahhhh! Jen za něj budete Italy milovat.

Motor přitom umí i víc než jen úžasně znít. I přes menší objem a absenci turbodmychadla, ale zato s technologií proměnné délky sání, známou pod zkratkou V.I.S., a variabilním časováním sacích ventilů, z něj inženýři vydolovali 114 kW při 6500 ot/min a 186 Nm při 4000 ot/min. Ve spojení s docela rozumnou váhou okolo jedné a půl tuny tato čísla naznačují poměrně příjemné svezení. A praxe to potvrzuje, vůbec bych neřekl, že se ve skutečnosti jedná o základní pohonnou jednotku nabídky.

Dvoulitr se dokáže už okolo dvou tisíc otáček pěkně sebrat a pak bez propadů nabírá na síle. Vrcholné číslo předvede nahoře, kde i s velkou Kappou dokáže docela solidně hýbat. Ona je tedy pravda, že mu práci usnadňuje pětistupňový manuál, který se prodával s dvojím zpřevodováním, přičemž zde je použito to kratší. To si také vybírá daň v podobě docela vysokých čtyř tisíc otáček při českém dálničním limitu, což samozřejmě zvedá spotřebu i výrazněji nad deset litrů na sto kilometrů. Pokud vám to však vadí, auto jste nepochopili.

Radostná limuzína

Také jízda v Kappě vás bude těšit. Jen je potřeba vzít v potaz, že se přece jen úplně nejedná o mrštnou okreskovou štiku a že i v rámci podvozkové platformy muselo zbýt místo na Alfu 166. V zatáčkách tak Lancia sice je pořád natolik jistá, aby si s ní člověk mohl trochu pohrát, ale maličko trpí na přenos váhy a náklony karoserie. Také lehoučké řízení na dojmu úplně nepřidá, ačkoliv drobné pohyby volantem spolehlivě vyžehlí dlouhý převod řízení.

Tato Lancia je určená především ke zdolávání dlouhých vzdáleností v dokonalém komfortu. A to jí jde opravdu dobře. Netrpí na přenos hluku jak od kol, tak od proudícího vzduchu, takže cestující jen kdesi vpředu slyší onen pětiválec, jinak mají ticho. Její odpružení je zase jemné a krásně žehlí díry, aniž by nechalo auto nějak nepříjemně rozhoupávat. A fakt, že zrovna v tomto režimu dost žere, je taky krásně… italský.

Ve výsledku tak Kappa jezdí jako moc povedená limuzína, ovšem pořád s možností podřadit, vyhnat motor do těch hutných otáček a s rozumem si užít i o něco dynamičtější projížďku. Já nevím, jak vy, ale já jsem spokojený. A ještě když připomenu, že auto stálo patnáct tisíc korun českých a že, dle slov majitele, zatím vždycky nakonec nastartovalo a dojelo, kam potřeboval, tak si začínám říkat, jestli je vůbec potřeba něco víc…

Verdikt

Lancia Kappa SW s pětiválcem opravdu dokáže i dnes okouzlit svým jižanským charakterem. Ano, je na ní pár kaněk, v podobě třeba docela malého kufru vzhledem k velikosti celého vozu, některých nedotažeností v interiéru nebo vyšší spotřeby na dálnici, kde jinak funguje nejlíp. Avšak to je úplně… úplně… jedno. Stačí se podívat na hezký design, usednout do výborných sedaček obklopených vzdušným interiérem, probrat k životu vynikající motor a vyrazit na cestu, ať už rovně, nebo do zákrut. Úsměv od ucha k uchu zaručen.

Děkuji majiteli Kubovi za půjčení, užívej si sladkou Itálii každý den :-)

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_, nezapomeňte však dát hlavně odběr na profil Autíčkáře. :-) 

Technické údaje

Lancia Kappa SW 2.0 (1997)

Motor: atmosférický zážehový pětiválec 1 998 cm³
Nejvyšší výkon: 114 kW (155 k) při 6 500 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 186 Nm při 4 000 ot/min
Převodovka: manuální pětistupňová
Provozní hmotnost: 1 580 kg 
Maximální rychlost: 205 km/h
0–100 km/h: 9,2 s 
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 9,5 l/100 km
Spotřeba majitele: více méně odpovídá tabulkám