Tatra 57: Rodinné stříbro

Autíčkář se stal veteránistou. Jak už asi víte, s nadšením jsme souhlasili s možností stát se mediálním partnerem letošního ročníku slavného závodu do vrchu Zbraslav–Jíloviště, který nás ostatně čeká již příští víkend. A tady jsme začali objevovat docela nový svět. Ne že by nás dosud vozy starších ročníků úplně míjely, v hektickém světě moderních aut, kde se snažíme držet krok s trendy a přinášet vám co nejdříve informace o všech novinkách, však mnohdy není prostor ohlížet se zpět.

A to je velká škoda. Svět veteránů má totiž docela jiná pravidla, tady musíte spěch a shon nechat doma na poličce; přinést si sem s sebou byť jen náznak stresu je společenské faux pas. Tuhle novou zkušenost se vám teď na Autíčkáři snažíme zprostředkovat, ukázali jsme si překrásný stařičký Ford, úžasný majestátní Lincoln a nedávno i československou elegantní Zbrojovku. A dnes tu máme dalšího pamětníka československého motorismu, pro mě osobně vlastně vůbec nejmilejší domácí značku Tatra a jeden z jejích nejpovedenějších kousků. Řeč přitom není o nějaké opulentní limuzíně, nic takového. Tohle je lidové autíčko, Tatra 57 zvaná Hadimrška.

Teď by v normálním testu následoval sáhodlouhý popis karoserie, interiéru a technických detailů vozu. I na to dojde. Jenže u veteránů je to jen malá část příběhu. Tahle auta už za sebou mají dlouhý život, dalo by se vlastně říci, že mají zkušenost a moudrost starců. A mají svou rodinu. Veterán a jeho majitel, to je jako člověk a pes, vzájemné propojení člověka se strojem dává úplně zapomenout na ten nesmysl, že auto je přece jen spotřební věc. Ne, není, tady určitě ne.

Takže představení Tatry 57 musíme logicky začít představením milé dámy, Boženy Báji Osvaldové, hrdé majitelky tohoto krásného auta. Tatru dostala od svého otce a je to pro ni víc než osobní věc. Tohle auto ji totiž provází doslova celý život. V rodině je Tatra již čtyřicet let a za tu dobu se stala členem domácnosti. A motorismus s tou opravdovou ryzí radostí z toho prostého „pojeďme na výlet!“ jakbysmet.

S Bájou se potkáváme na Zbraslavském náměstí, vlastně trochu symbolicky, protože právě tady bude zanedlouho start slavného závodu, na kterém Tatra samozřejmě nesmí chybět. A vlastně už tohle samotné první setkání vystihuje všechno. Drobná elegantní dáma s nesmírnou elegancí vjíždí ve svém polokabrioletu na náměstí a chtělo by se napsat, že přiváží radost úplně všem. Zní to pateticky, ale ono to tak prostě je, dosud ospalé náměstí ožije, kluci přestanou civět do mobilů, zdejší starousedlíci zamávají. Je to kouzlo.

Samotná Tatra 57 mě už na první pohled moc příjemně překvapila svým stavem. Tohle je přesně ten způsob, kterým bych veteránismus provozoval já. Tatře je 90 let, po technické stránce je perfektní, ale není to z gruntu nově restaurované auto, má svou patinu, svou paměť. Tím se nechci nikoho dotknout, ony perfekcionisticky opravené kusy, kterým někdo s nesmírnou péčí vdechl nový život, mají také svoje neoddiskutovatelné kouzlo. Ale je-li auto v jedné rodině čtyřicet let, tak ten otisk rodinných zážitků a historie má zůstat pokud možno zachován, je součástí hodnoty auta.

Sedačka tak možná může být maličko prosezená a ošoupaná, ale je ošoupaná už z prvních jízd na tatínkově klíně, barva třeba není přesně dle originálního vzorníku, ale je to ta barva, kterou tatínek autu dal, když přišlo do rodiny. A to má hodnotu. O to větší radost mi dělá vidět další a další generace, kterým ten vztah k autu zůstává. A Bája je přesně taková. Své auto důvěrně zná, ví, kdy má přidat a kdy nechat Tatru vydechnout, pozná podle zvuku, co se autu líbí a co už tolik ne, dokáže si poradit, jsou jako sehraná dvojka. Je to radost.

A teď už se pojďme podívat na samotné auto. Tatra 57, známá také jako Hadimrška, je zásadní automobil meziválečného a válečného motorismu na našem území. Tohle autíčko přišlo na trh v roce 1931 a představovalo dostupný, ale kvalitní a ve své době moderní automobil. Tohle je ten důvod, proč mám Tatru rád, tady se vždy všechno dělalo tak nějak pečlivě a s rozmyslem, nikdy se tu nikdo ani nepokusil něco odbýt. Automobilová konstrukce je tady posvátné řemeslo.

Za asi 25 000 tehdejších korun, což byla na dobovém trhu velmi příznivá cena, jste tak dostali auto s prostornou čtyřmístnou kabinou, čtyřválcovým plochým motorem o výkonu asi 18 koní, solidní a přitom lehkou konstrukcí s páteřovým rámem a nezávislým zavěšením kol. To je prostě dobré auto. Kousek Báji Osvaldové pochází z roku 1935, právě z té doby, kdy Tatra prováděla modernizaci svého bestselleru. Je to tedy tak trochu unikát a mezityp, některé prvky tu jsou již z modernizované verze známé jako Tatra 57A, jako například samotná maska (zde pochopitelně nelze říci maska chladiče), jiné jsou však ještě původní.

Auto bylo vyrobeno v té vůbec nejlepší karosářské variantě, totiž jako tzv. polokabriolet. Tatra nabízela samozřejmě i uzavřenou variantu, existovalo i kombi či užitková verze, ale dnes všichni chceme polokabriolet se skládací střechou a větrem ve vlasech. K pohonu slouží vzduchem chlazený čtyřválec typu boxer o objemu 1155 cm³, který disponoval výkonem od 18 do 20 koní podle provedení. To z dnešního pohledu možná není mnoho, v realitě třicátých let však byla Hadimrška čiperné autíčko.

Výkon motoru je přenášen přes čtyřstupňovou převodovku na zadní nápravu s tradiční tatrováckou konstrukcí výkyvných polonáprav, přední nezávislé zavěšení tvoří dvojice příčných listových per. Motor nahazuje elektrický startér, už ve své době tak auto bylo vhodné i pro dámu. Tatra pochopitelně nedisponuje žádnými posilovači, není tu ani synchronizace převodovky, člověk se tu vrací do dob, kdy řidič skutečně musel svůj stroj znát a umět jej ovládat.

Pro neznalého tak může být ovládání meziválečného vozu obtížné, ovšem pozorovat při práci někoho, kdo má své auto „v ruce“, je o to větší radost. Za Bájou jsme v rámci naší obvyklé redakční zvědavosti dorazili tak trochu v přesile, tři redaktoři na jeden vůz. Běžně v takových případech bereme jeden náš automobil jako doprovodný, kam si umístíme techniku a přebytečné lidi, než vyrazíme vůz fotit. Bája ale jasně zavelela, že žádný doprovodný vůz nepotřebujeme, jedeme všichni Tatrou. A tak jsme jeli.

A když už jsme byli na Zbraslavi, testovací trasa nemohla být jiná, vyrazili jsme na Jíloviště. Tři pořádní chlapi v kabině maličké Tatry z roku 1935 v tom příšerném stoupáku legendárního vrchařského závodu a víte co? Tatra neměla problém. Za prvé – všichni jsme se pohodlně vešli, prostorové kouzlo, které tady tatrováci předvedli, je úžasné. Do auta se snadno nastupuje, přístup na zadní sedačky mohou majitelé dnešních dvoudveřových vozů jen závidět a ta křesílka možná vypadají jako trochu vylepšená židle, ale jsou přitom dokonale pohodlná.

Jenže ten pravý koncert je jízda. Tatra je prostě Tatra. Motor možná nemá kdovíjaký výkon, ale nikdy vás nenechá ve štychu. Táhne statečně a srdnatě a s Bájou za volantem se vesele proplétá provozem. Podvozek je jistý a především pohodlný. Však v dobách, kdy tohle auto vznikalo, byly cesty u nás spíše nezpevněné prašné stezky. Tatra zvládá všechno, zatáčky, výmoly i retardéry, Bája řadí s mistrně zvládnutými meziplyny a přitom nám vypráví o dalších kouscích historických vozidel a motocyklů z rodinné sbírky.

A tohle je, milí čtenáři, veteránismus. Motorismus z doby, kdy každý opravdový řidič rozuměl svému vozu a chápal, jak v něm co funguje. Motorismus přenesený k nám z časů, kdy jízda autem byla vždycky zážitek. Jsem vděčný za tu zkušenost, jsem nadšený z Tatry 57 i z její majitelky, která je pro mě esencí toho, jak má autíčkářský vztah člověka k automobilu vypadat. Bája svůj vztah k automobilismu nakonec dotáhla až na divadelní prkna, kde se svým souborem vzdává holt Elišce Junkové v jedné z her.

Jestli chcete zažít radost ze starých strojů, jejich nenapodobitelné kouzlo a vůni starých motorů, není nic jednoduššího než příští víkend dorazit na Zbraslav a zažít to společně s námi. Závod Zbraslav–Jíloviště 2026 se na vás těší a my, coby jeho hrdý mediální partner, také.