Lincoln série L: Tohle auto vládlo Chicagu i Wall Street

Když nás Ondřej Černovický pozval na projížďku nejnovějším přírůstkem ve své automobilové sbírce, neváhali jsme ani vteřinu. Dnes tu totiž nemáme jen tak nějaké auto, dokonce ani jen tak nějakého veterána. Před námi stojí mohutný Lincoln série L, auto ze dvacátých let minulého století. Nebo abychom byli přesní – americká luxusní limuzína ze dvacátých let.

Když to takto řeknu, fandové nejen hry Mafia a románu Maria Puza si ihned vybaví filmové záběry divokých honiček mezi mafiány a policií, divokou éru amerického snu, kde se boj zákona se zločinem proměnil v nefalšovanou pouliční válku. Ostatně tak jsou nakonec obecně u nás vnímána téměř všechna americká auta z této doby. To jsou samozřejmě většinou jen takové romantické báchorky, pro náš dnešní článek to ale neplatí. Tohle je skutečné mafiánské auto.

Lincoln série L s vidlicovým osmiválcem tvořil základ flotily vozů zločineckých band včetně té Al Caponeho v Chicagu. Mohutné auto s bytelným osmiválcem si získalo přízeň padouchů i movitých továrníků výkonem a především neochvějnou spolehlivostí. Série L se vyráběla od roku 1920 až do konce dvacátých let a nabízela se v různých verzích (a délkách) karoserie od sportovně střiženého kupé až po to, co tu teď stojí před námi – limuzínu s dlouhým rozvorem a plátěnou střechou. Prodejní cena takového auta se pohybovala kolem 7000 dolarů. Pro srovnání, soudobý Ford A stál nějakých 400 dolarů.

No dobře, velký kabriolet nebyl tou úplně mafiánskou verzí, tohle auto si patrně pořídil nějaký zámožný továrník či magnát, ale základ je stejný. Ten pocit na vás dýchne, jakmile stojíte stroji tváří v tvář. Tohle je poctivá kovařina. Sám majitel říká, že byť má v garážích různá zajímavá auta, jen okolo Lincolnu chodí v uctivé vzdálenosti. Ne snad, že by se o veterána tak moc bál, ale když tady o auto omylem zavadíte, tak to fakt bolí. Jen ty masivní chromované nárazníky – každý z nich bude mít klidně třicet kilo.

Přitom to ale rozhodně není jen o masivní konstrukci, Lincoln si dal tu práci a zpracoval svou limuzínu do posledního detailu. Třeba patentky na připnutí krytu zadní části kabiny, které mají svůj mechanismus s pružinkou. Jednotlivé prvky auta jsou samy o sobě malým uměleckým dílem. Teď nemluvím jen o nádherné sošce sprintujícího chrta na chladiči, podívejte se na ten úžasný volant s páčkami nastavení předstihu, na kliky dveří, přístrojovou kapličku… Ani samotná karoserie není prosta designu, jemné linky lemují její hranu kolem kabiny.

Ona řemeslná krása se promítá i do techniky. Už jsem zmínil, že v tomhle autě to opravdu není o nějakém plastu či bakelitu, tady je všechno ještě hezky postaru. Žádné lepené či zacvakávací spoje, všechno tady je sešroubováno nebo snýtováno. A výsledek se dostavil, po téměř sto letech tu tenhle elegán stále je a přestože tento kus prošel důkladnou renovací, mám důvod si myslet, že většina podvozkových dílů je původní. Ba co víc, že při správné péči zvládne i dalších sto let. Základem auta je samozřejmě nosný rám, karoserie samotná potom sestává z dřevěné kostry a kovového potahu, tedy klasická předválečná konstrukce.

Specialitou série L je motor. V nabídce byl i dvanáctiválec, my tu ale máme ten správný motor, který k tomuhle autu patří – spodový vidlicový osmiválec o objemu 6,3 litru a výkonu 90 koní. To se dnešní optikou nezdá jako nějak závratné číslo, ale zasaďme si to do dobových reálií – třeba taková Tatra 31, soudobá luxusní limuzína naší domácí značky, disponovala výkonem 40 koní. Kouzlo amerického osmiválce však tkvělo v jeho naprosté spolehlivosti. Pokud tady čekáte nějaké zápolení se startovací klikou a domlouvání historickému stroji, jste od reality na hony vzdáleni. Elektrický startér motorem jen zlehka pootočí a osmiválec se ihned rozeběhne. Však právě tento motor byl jedním z důvodů, proč značku Lincoln odkoupil v roce 1922 Ford.

Když už jsme vůz nastartovali, pojďme se projet. Rozložení ovládacích prvků je tu už prakticky shodné s tím, co znáte z moderních aut. Na podlaze jsou spojka, brzda a plyn, ve středu vozu jsou potom páka řazení a páka ruční brzdy. I jezdec neznalý předválečné techniky se tu tak rychle zorientuje. Samotná jízda už přesto nějaké znalosti vyžaduje. Předně tu máme techniku ještě v té původní mechanicky surové podobě. Třístupňová převodovka není synchronizovaná, řadí se tedy s meziplyny. A samozřejmě tu není posilovač ani pro čtveřici masivních bubnových brzd, ani řízení.

Pro manévrování je tak třeba, aby se vůz alespoň maličko pohyboval, jinak se při otáčení volantem pěkně zapotíte. Však nad přední nápravou sedí motor s převodovkou, jen tahle samotná sestava váží dle odhadu majitele až devět metráků. Ostatně hmotnost celého stroje se blíží ke 2,3 tunám, tohle opravdu není žádný papírák. Jakmile je však Lincoln v pohybu, proplétá se i pražským provozem překvapivě snadno a hbitě. Rozhodně nikoho nezdržujeme, naopak. Tam, kde musí ostatní řidiči zpomalit kvůli nedokonalostem pražské dlažby či zpomalovacím prahům, tam Lincoln nemá jediný problém.

Jízda je úžasná. Opravdu úžasná. To auto se jen lehce pohupuje a nic ani nenaznačuje, že pod námi pracuje masivní podvozek jak z náklaďáku, v kabině je klid a pohoda. Tento pocit ještě povyšují pohodlná křesílka. Kam se hrabe ušák vaší babičky, tohle je nejpohodlnější sedadlo v autě, jaké jsem zatím měl tu čest vyzkoušet. Problém nenastane ani mimo město. Výrobce udával maximální rychlost až 130 kilometrů za hodinu, to s obřím kabrioletem zkoušet určitě nebudeme, ale stovkou dokáže auto jet bez problémů, optimální cestovní rychlost je potom nějakých osmdesát.

I dnes se tak dá pohybovat s Lincolnem v běžném provozu, má to ale pochopitelně své limity. Neposilované brzdy, měkké nastavení odpružení a dlouhý převod řízení patřily k motorismu své doby, kdy většina vozidel na cestách ani zdaleka nedosahovala takových rychlostí a i samotné cesty byly mnohde spíše prašné stezky než nějaké silnice. Dnes je tak třeba dbát určité opatrnosti, ponechávat si odstup a řídit stroj s určitým citem. Ono je to ale vlastně úplně přirozené, tahle stoletá jachta na kolech se ani jinak řídit nedá, tady se hezky rozvalíte v měkoučkém gaučíku, zapálíte si doutník a vezete se.

Lincoln tak přímo vybízí k dlouhým trasám. Ostatně důkaz místo slibů – tohle auto dlouhé trasy skutečně jezdí. Ondřej Černovický, majitel tohoto kusu, totiž není úplně typický veteránista. Lincoln je dokonce jeho první předválečné auto. Do garáže se vůz nastěhoval asi měsíc před naší návštěvou poté, co jej Ondřej vyměnil za Ferrari 612 Scaglietti. Zní to bláznivě, ale i takové věci se dějí. Jakmile se na autě provedl nějaký základní počáteční servis, Lincoln vyrazil na cesty. Stihl již (bez jediného zaškobrtnutí) absolvovat 1000 mil československých a další stovky kilometrů jen tak pro radost.

Za pouhý měsíc tak tohle auto najezdilo více než 2200 kilometrů. To je jen tak mimochodem dvojnásobek celorepublikového průměru, který zahrnuje všechna auta včetně firemních. Ve stoletém Lincolnu! Spotřeba se pohybuje mezi dvaceti pěti a třiceti litry na sto kilometrů, úplně úsporný tak automobil není. Ale věřte mi, stojí to za to.

Chcete si Lincoln série L prohlédnout na vlastní oči? I tohle auto se letos účastní legendárního podniku Zbraslav-Jíloviště, kterého je Autíčkář.cz hrdým mediálním partnerem, takže neváhejte a koukněte na www.zbraslav-jiloviste.cz.

Velice děkujeme Ondřejovi za projížďku a těšíme se na příští zajímavosti z jeho garáže!