Setkání veteránů v Uníně: Krásná auta uprostřed lesů

Tak jako spoustu našich čtenářů baví i mne stará auta. Je to nádherný i když trochu drahý koníček. Jednou z nejpodstatnějších součástí této kultury jsou jejich srazy. Je to logické; když máte auto, kterých bylo vyrobeno pár (nebo naopak na které může každý druhý návštěvník se slzou v oku zavzpomínat), chcete se s ním pochlubit. Také se s potěšením potkáváte s lidmi podobného ražení, s nimiž si můžete povykládat o tom, co vám zase kde nefunguje a jak těžké je to opravit. 

Sám takovéto srazy s oblibou navštěvuji (zatím jen věkem moc mladými auty - to se taky možná jednou změní, až se úplně zblázním, zadlužím a koupím něco vyloženě dlouholetého). Těch hlavních jsem se už ale v posledních letech skoro všech zúčastnil (tvrdošíjně se vyhýbám jenom jednomu nejmenovanému středočeskému setkání, které je sice největší, jenže taky zdaleka nejkomerčnější, což mě nebere).

Proto jsem se rozhodl, že letos zkusím zapátrat a najít sraz menší, takový místní, bez oné mediální propagace přitahující nekonečné davy lidí. Návštěva těchto drobnějších událostí je pokaždé trochu risk, jelikož na nich často bývá slabší až neexistující organizace a jak o nich málokdo ví, většinou se objeví jen pár skutečně zajímavých aut (Kafe&Káry nesouvisí, to je něco úplně jiného). Nevadí, já byl tento risk ochoten podstoupit.

Na konci srpna se ke mně dostala informace o jednom setkání, které přesně hledám a na němž rozhodně nesmím chybět. Nachází se kdesi, co se jmenuje Unín, ležící někde na Blanensku. Je to akce převážně pro místní, ale zároveň na ni už několik let jezdí i docela zajímavé kusy. Návdavkem se to koná v místních kasárnách, které jsou udržovány v původním stylu. Tudíž jsem si řekl, že to vyzkouším.

Musí se nechat, že zajímavá byla už samotná cesta na místo. Od Brna jsem vyrazil směrem na Svitavy, projel Kuřimí, abych v Čebíně uhnul z hlavní a pokračoval Drásovem na sever. Jel jsem zatáčkami okolo polí a hustými lesy přerušenými jen obcí Všechovice a neustále stoupal, až jsem dorazil do místa určení – maličké vísky, jež je na vrcholu kopce v nádherné přírodě. Tady se musí krásně bydlet…

„Jsi tu kvůli autům,“ připomněl jsem si a pokračoval vstříc kasárnám hned vedle vysílače. K tomu se mimochodem taky váže zážitek, neb jsem jako prý motoristický novinář dostal možnost parkovat mezi vozy organizátorů (moc děkuji) a já se na toto místo (a po akci zpět) přesouval kolem přihlížejících návštěvníků po stejné cestě jako dané klasiky asi tři měsíce starým bzučícím testovacím hybridním SUV s EL značkou. Za případné pohoršení okolí se omlouvám.

V cíli cesty jsem zjistil, že můj kontakt nelhal. Přestože je sraz veteránů v Uníně záležitostí rozlohou spíše komornější, bylo toho na něm k vidění vážně dost. Ano, dostavilo se jako vždy větší množství vozů socialistické produkce, avšak ne nějak přehnaně. Naopak, bylo to tu nad očekávání pestré. K tomu byl sraz zcela profesionálně zorganizovaný, nedocházelo k nepříjemným tlačenicím na jednom místě, lístků i stravy bylo dost a necítil jsem se v žádném nebezpečí.  

Navíc, na své si tu přišel každý příchozí návštěvník. Kromě osobních aut se tu objevil bezpočet motorek, nákladní a vojenská technika, traktory i vozidla policie. Pro šíři nabídky jsem si ani nedokázal zvolit jeden nejzajímavější kus. Nebo takhle, svým oblíbencem jsem stanovil Citroën 2CV Dolly, jenže to proto, že kachnu miluji a chci ji domů. Nicméně objektivně zde nešlo vybrat jednoho favorita. Na rozdíl od toho tu však šlo slosováním lístků jednoho Favorita vyhrát.

Aby toho nebylo málo, k dostání bylo i vpravdě dobové občerstvení v podobě řízků s chlebem a okurkou, klobásy s hořčicí či hovězího guláše, žádný trdelník ani tacos se nekonaly. Jídlo se přebíralo v utilitárně zařízené kasární jídelně takovým tím okénkem, co známe ze škol, a jedlo se u dřevěných stolů pamatujících minimálně 70. léta. Dohromady to všechno dotvářelo úžasně retro atmosféru, aniž by to bylo nějak uměle vynucené.

Z předchozích řádků je doufám zřejmé, že sraz veteránů v Uníně jsem si i přes jednu silnou přepršku více než užil. Je přesně tak velký, aby už přitáhl množství zajímavých aut, ale ještě ne natolik rozsáhlý, aby zaujal milovníky snadných výdělků. Takže vám doporučuji příští rok třetí/čtvrtou sobotu v srpnu vyrazit vstříc blanenským lesům. No a protože jedna fotka je více než tisíc slov, můžete si ten letošní ročník prohlédnout v galerii.

Za doporučení akce děkuji Lubošovi, stálo to za to!