Rover 400: Je to Honda, nebo Rover?

Díky článku, který jsem napsal o svém, už by se dalo říci bývalém voze – červeném Mitsubishi Colt –, jsem nabyl dojmu, že je potřeba obměnit vozový park. Přemýšlení o jiném voze mě zastihlo krátce po dramatické debatě na téma: Má vůbec auto jako Colt na cestě co dělat? Stín pochybností mě neopouštěl již dělší dobu a moc tomu nepomohlo ani samotné červené Mitsubishi, které radostně přikládalo polínka do výhně s cedulkou ‚půjdu do šrotu?‘. Při prvním letošním poklesnutí teplot pod bod mrazu mi došla trpělivost, jelikož cestování v autě přestalo spočívat ve zdánlivě jednoduchém řízení. Řidič byl díky sklu, které zamrzalo zevnitř, nucen při jízdě toto sklo škrábat a řeknu vám upřímně – je to pěkně na ho***. Mimochodem, nechce někdo Mitsubishi Colt?

Po několika probdělých nocích s očima přilepenýma na Bazoši a dalších secondhandových portálech jsem narazil na jistého Rovera. Shodou okolností to byl stejný Rover, kterého jsem už jednou měl – jednalo se o totiž o 214 Si. (Pravdou je, že můj první Rover nedopadl zrovna nejlépe…)

Auto s karosérií, která má tvary pana vejce a točivý motor o 76 Kw, je pro člověka se studentským příjmem velmi dobré poježdění, a tak jsem sám sebe přesvědčil, že bych měl toto motorizované vejce vlastnit znova. Konec konců, možná je dobře, že jsem se na něj nejel ani podívat – nepřehlédnutelný výstražný prst nad motorem Rover ze série K totiž dává najevo velmi jasně, že 250 000 km a vleklé problémy těchto motorů s praskajícím těsněním pod hlavou jsou dosti odstrašujicí. Ne ne děkuji, ale po tomhle já nakonec asi neprahnu.

Roverem to začalo a Roverem to skončí. Napsal jsem ze zvědavosti slovíčko Rover do vyhledávání Bazoše, ve výsledcích se opět objevilo vejce zmíněné v odstavci výše a na skoro stejné adrese se nacházel jiný britský zázrak. Rover 400 první generace, stříbrné kombi, vyvíjené v úspěšné kolaboraci s Hondou a navíc osazené motorem Honda D16A8, který mimo jiné skrývá ve svých útrobách Honda CRX. Takže co? Takže hned další den jsme vyrazili na cestu.

Teď mě omluvte, nechci se dostat do kouta, ale byl jsem trochu zaražen, když jsem viděl pana majitele, který… jak to říct, no zkrátka úplně neodpovídal představě o rodilém Čechovi. Nebudu lhát, obavy trochu vzrostly. A vzrůstaly dál, když jsem se dopídil toho, že auto na sebe má přepsané asi 3 dny a už se prodává. Ale čert to vem. Chtěl jsem se projet. Po zběžném prohlédnutí vozu jsem byl velmi mile překvapen – minimum rzi, auto nastartovalo dle představ, žádný fialový kouř z výfuku, tichý jemný chod (až na neseřízené vůle ventilů), zatím to vypadalo velmi slibně. Teď je ovšem potřeba přejít k věcem, které nefungují – pravda, za 14 000 Kč a při 180 000 najetých kilometrech se nějaké závady objevit musí. Nefunguje centrál, tím pádem se nadá ani zamknout kufr. Ano, správně, jde otevřít jen při vyvinutí mírné námahy. Sedačky už mají taky něco za sebou, ale v zásadě nic, co by se nedalo opravit. Tím se pomalu dostávám k největší závadě, která zatím není vyřešena.

Rover 200/400 byl vyvíjen ve spolupráci s Hondou souběžně s jejím modelem Concerto, takže s ní sdílí snad úplně všechno a díky bohu i legendární nezávislé zavěšení zadní nápravy. Auto funguje podvozkově výborně – až na rozbíhavost zadního kola, které je  viditelně vytočené. Snaha vrátit rozbíhavost do normálu se nesetkala s úspěchem a při zjištění, že jsou ramena ještě černá a vypadají, jako by je včera někdo vytáhl z krabice, jsem si problém vysvětlil tím, že musí být chybka někde jinde. Z těchto důvodů přijde velmi brzy na řadu rozdělání zadní nápravy a její kontrola, protože momentální chování auta se rozhodně nedá označit jako předvídatelné.

Z předchozího odstavce jste zřejmě pochopili, že jsem se majitelem auta nakonec stal. Rozhodující a přesvědčující pro mě byl stav karoserie a hlavně motor se svým projevem. Je skvělý a zpívá možné lépe než Karel Gott. Stejně skvělá by měla být i spotřeba, kterou v technickém průkazu znázorňuje podíl 5,5 l/100 Km, i když pravdivost tohoto údaje potvrdí až čas. Maximální výkon 90 kW se dostaví až při 6 500 ot./min a můžu vám říct, že točit motor nad 4 000 je stejně líbezné a návykové jako pervitin.

Možná ty škodolibější z vás trochu zklamu, ale na autě se zatím nepokazilo nic, co by nebylo pokažené už na začátku. Při řízení je auto velmi pohodlné, netrpí náklony, na které jsem byl zvyklý z Coltu, a velmi dobře snáší dosti svižnou jízdu. Přeci jen asi porovnávám neporovnatelné, když Rover pochází z oku 1995 a Colt přišel na svět v českých revolučních letech. Interiér je osazen výborně padnoucími polokoženými sedačkami, které poskytují ideální podporu a nenechají vás na holičkách ani při ostrém zatočení. Co by to bylo za Brita, kdyby neměl v interiéru dřevo? Je tam a je ho spousta! Bohužel se jedná o ropný produkt, nikoliv o materiál z říše stromů.

Co bude s Hoverem dál? Co bude dál s Coltem? To je otázka, protože Colt by byl vítaným náčiním na naše PlechCupy. Pokud přihlédneme k tomu, že v naší redakci nezbytně chybí vůz, ve kterém by bylo možné porovnat rychlost našich rukou a zjistit, jestli jezdí rychleji Vavris nebo Adam, bylo by dobré si Colta ponechat. Co se týká britského japonce, velmi rád bych posunul jeho vlastnosti a vzhled ještě dál. Kola, lak (fólie), funkčnost interiérových zařízení, nastavitelná ramena na odklon a sbíhavost zadních kol, ošetření proti rzi, opravení stahovačky oken, oprava vytápění, výměna všech filtrů v autě a tak dál… dokud nepříjdu o všechny peníze.

V létě je v plánu dvouměsíční cesta do Norska, takže se brzy uvidí, do jaké míry se dá z Honvera udělat obytný vůz. Celkově zatím převažuje spokojenost (do doby, než zjistím, že je ohlé zadní rameno…).