Retro okénko Petra Přikryla: Dacia 1300 rezivěla už v prodejnách, startovala však i v teplotách hluboko pod nulou

Sérii článků o bizarních, ale i úplně obyčejných vozech z Československa předlistopadové doby jsme pro vás připravili ve spolupráci s Petrem Přikrylem, matadorem obchodu s ojetými automobily. Pojďme se přenést do ne zas tak dávné doby, kdy se auta měnila za domy, ojetinu jste prodali během několika minut a vlastnictví Mercedesu bylo spolehlivou poukázkou na návštěvu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Pro mladší ročníky obrázek ze sci-fi snímku, pro ty starší reálné vzpomínky, stejnou měrou nostalgické a děsivé.

Předáváme slovo Petrovi:

Z Mototechny jste si v 70. letech mohli odvézt Dášenu za 64 000 Kčs, což bylo o 30 tisíc méně, než stál francouzský originál Renault 12. Zpočátku si auto drželo příkladnou kvalitu, s častějším používáním rumunských dílů namísto původních francouzských však postupem let upadala. V roce 1976 nesla nejedna Dacia stopy počínající koroze už jako nová a leckterému šťastnému majiteli vypadla klička na stahování okna hned na cestě z prodejny domů. Když jste pak chtěli večer zaparkovat, při couvání nebylo nic vidět – Dášena neměla couvací světla. Ale co. Pořád to bylo populární auto s nádechem kapitalistické výjimečnosti.

Hrdina extrémních podmínek

Koncem 70. let už vešla chabá kvalita Dacií ve známost a mojí následující historce se tak posluchači často zdráhali uvěřit. Na Silvestra roku 1978 jsme s kamarády vyrazili na hory a před chalupou zaparkovali své vozy všech možných značek. Pan domácí a kuchař v jedné osobě dorazil později, a když nenalezl žádné volné parkovací místo, zastavil svou Dacii tak, že se její zadní kola nacházela téměř v potůčku.

Postupně jsme se všichni chodili posmívat jeho Dášeně v barvě záchodové mísy a se zimními pneumatikami s traktorovým vzorkem, brzy nám však měl úsměv doslova zmrznout na tváři. Ano, byl to rok, kdy se téměř jarní počasí změnilo během pár hodin v arktickou zimu. Teplotní rozdíl činil třicet stupňů Celsia a ráno jsme to všichni pocítili na vlastní kůži. Auta na tom nebyla o nic lépe – zamrzlé zámky, přimrzlé dveře, akumulátory bez šťávy. Nikdo z nás nebyl schopen nastartovat. Jak se teď dostaneme domů?

Pan domácí vyšel ven, a když viděl naše marné snažení, klidně povídá: „Počkejte kluci, já vás roztáhnu.“ Vrátil se s klíčky od Dášeny a … během vteřiny nastartoval. Na čelním okně si vyškrábal průzor jako v tanku a jako tank také vyjel – několik metrů za sebou táhl kus ledové kry, kterou měl přimrzlou k zadním kolům. Najel k prvnímu zamrzlému autu, které již mělo připravené lano, a začalo divadlo. Malý Fiat 600 D  nakonec po padesáti metrech naskočil a to samé se povedlo dalším třem automobilům. V ostatních znemožnil pohyb zamrzlý benzin v potrubí nebo v karburátorech, i tato auta však Dášena s traktorkami na kolech zachránila a odtáhla je do nedaleké haly, kde bylo přeci jen o něco tepleji.

Všichni smrdíme benzinem, jak čistíme palivovou soustavu svých miláčků, ale po pár hodinách odjíždíme. Cesta zpět pokračovala v dobrodružném duchu. Kamarádovi se Škodou 110 LS opět zamrzá benzin v potrubí, tak improvizujeme, do motorového prostoru přiděláváme pětilitrový kanystr, který je hadičkou přímo napojen na membránové čerpadlo, a jede se. Potkáváme desítky odstavených automobilů a jsme celí šťastní, že nakonec dorážíme k domovům.

Překvapivý držák

V libeňském autobazaru jsem posléze tuto historku přidával jako bonus kupujícím, kteří váhali nad nákupem Dacie z důvodu pověstné nespolehlivosti. „Podívejte se, sice rezne před očima a lamelu spojky měníte jako ponožky, ale jede i v mínus třiceti stupních…“ Většina se dál tvářila pochybovačně, mému příběhu však ochotně věřil garážmistr státního podniku Československá pošta, který mi někdy v roce 1986 přivezl do prodeje asi osm oježděných Dacií. Podle záznamů měly některé z nich najeto 400 tisíc kilometrů.

Garážmistr vyprávěl, jak Dacie držel v provozu, protože na opravy podnik peníze měl, ale nová auta nakoupit nesměl. Potvrdil, že řada Dacii byla zakoupena už s korozí, nebo jako nekompletní vozidla. Některá totiž v Mototechně sloužila jako zdroj náhradních dílů pro ostatní prodaná a vzápětí reklamovaná auta. Tento garážmistr by o Daciích jistě mohl po vzoru Karla Čapka napsat poutavou knihu „Dášenka čili život auta“. Dnes si říkám, zda bychom se s tehdejším kolegou neměli přihlásit o finanční odměnu za propagaci rumunské značky. Všichni víte, jak vysoko na žebříčku prodejů se Dacia v posledních letech nachází. Byť uznávám, že je to dnes již úplně jiné auto…

Kde se vzala Dacia 1300?

V září roku 1966 rozhodla vláda socialistického Rumunska o spuštění výroby vlastních osobních aut. O „vlastní“ vozy však šlo jen na oko. Jelikož by Rumuni – podobně jako Sovětský svaz – vlastními silami nedokázali vyvinout a vyrobit automobil, přistoupili k licenční spolupráci podle vzoru sovětské dohody s italským Fiatem. Z několika nabídek, mezi nimiž nechyběl například Peugeot, Mini nebo Alfa Romeo, si vybrali francouzský Renault. Mimochodem, říkalo se, že si Rumuni „zasloužili“ licenci i tím, že z jejich strany nebyla uskutečněna intervence do Československa v roce 1968. Do licenční výroby dokonce dostali horkou novinku, což se v té době často nestávalo.

Hlavní závod automobilky Dacia byl v Colibași (dnes Mioveni poblíž města Pitești) postaven v roce 1968, dva roky po založení společnosti, výrobní areál však už měl dlouholetou tradici – během II. světové války sloužil pro výrobu vojenských letadel. Pod názvem Dacia 1100 začala automobilka nejprve vyrábět mírně upravenou verzi Renaultu 8 , autem, které skutečně motorizovalo Rumunsko, se však stal až sedan Dacia 1300, přeznačkovaný Renault 12. Svoji premiéru si odbyl na podzim 1969 na autosalonu v Paříži a o několik dní později se představil na výstavě v Bukurešti.

Zpočátku se auto vyrábělo výhradně z francouzských dílů a jediným rozdílem mezi oběma modely byla značka na přední masce. Postupně se však výroba jednotlivých dílů přesouvala do Rumunska, čímž nepřekvapivě utrpěla kvalita a následně i pověst tohoto vozu. Zkrátka, když dva dělají totéž, není to vždycky totéž a v Československu se této Dacii později přezdívalo „Čaučeskova pomsta“.

Čtyřdveřový, 4340 mm dlouhý sedan nižší střední třídy s hmotností 930 kg měl řadový čtyřválcový motor uložený podélně před přední nápravou a tento poháněl přední kola. Šlo tedy o moderní koncepci, na niž východní konkurenti přecházeli až v průběhu 80. let. Motor měl objem 1298 cm³ (odtud název modelu) a výkon 54 koní, na stovku se auto rozjelo za 17 vteřin a maximální rychlost činila 145 km v hodině. Vpředu se nacházely dvojité příčné závěsy, vzadu tuhá náprava a na všech kolech vinuté pružiny. Přední brzdy byly kotoučové, zadní bubnové. Kromě loga tedy vše nachlup stejné jako u Renaultu 12.

Dacia 1300 dnes

Model 1300 teď začíná na velmi podobných cenách, za jaké se prodával u nás v Libni, tedy na 40 tisících korunách. O korozi jsem vám v předchozím textu nelhal, proto buďte opatrní a letitou Dášenu pořádně prohlédněte, nejlépe s odborníkem. Pěknou Dacii z roku 1975 s drobnou korozí (fyzicky jsem ji ovšem neviděl), jsem v inzerci našel za 60 tisíc korun. Ani na evropských prodejních portálech jich mnoho nenajdete a jejich ceny šplhají i nad sto tisíc korun. Věřím však, že až tak marná investice Dacia 1300 není. Za pár let ji od vás možná koupí německý prodejce značky za podstatně více peněz, protože i u našich sousedů je Dacia se současnými modely velice populární. „Prateta“ dnešních Dacií tedy může jednou lámat další rekordy.

Kdo je Petr Přikryl?

Patří k našim nejuznávanějším odborníkům v oblasti prodeje použitých vozů i automobilismu obecně. Od roku 1978 pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, v roce 1985 nastoupil jako prodejce v autobazaru. V 90. letech odjel sbírat zkušenosti do Spojených států amerických a do Čech dovezl některé z prvních amerických vozů, které u nás jezdily. V roce 2011 založil Asociaci prodejců použitých automobilů-autobazarů ČR (APPAA) a dodnes působí jako její předseda.