Peugeot Traveller 2.0 BlueHDi: Soukromý tryskáč

Předem mi je jasné, co se většině našich čtenářů honí hlavou onen kratičký okamžik mezi kliknutím na nadpis a načtením článku. Dodávka na Autíčkáři? Tak zaprvé, láska k automobilům se projevuje mnoha způsoby, například i oblibou dodávek, a zadruhé, pár dodávek jsme tu už měli. Vlastně jsme měli i tuhle dodávku. Že by chybka? To si s vámi jen hraje paměť. V únoru ukořistil Citoreního klona Jeník a podle všeho se mu celkem líbil. Jak tedy obstojí honosněji vybavený sourozenec od Peugeotu pod drobnohledem mé pedantské maličkosti?

Hned první dojem na parkovišti byl skvělý. Moudří lidé říkají, že krása tkví v oku pozorovatele a tohle je přesně ten případ. Mě se Traveller líbí díky neokoukanému designu a oproti ostatním dodávkám opticky příznivějšímu poměru výšky k šířce. Není to jen zdání, Peugeot je skutečně o něco širší a nižší, než bývá v jeho třídě zvykem, a svým designem z těchto předností těží maximum. Něco do sebe má i nápaditá příď, a pokud jste milovníky perských koček a francouzských buldočků, okamžitě si jeho přitrouble optimistický výraz zamilujete. Sympatický dojem pokračoval i po nastoupení. Svižné, elektricky posuvné boční dveře mají skvělý wow-efekt a jejich ovládání od řidiče mě po celý týden neomrzelo. Údiv naštěstí neskončí se bzučením elektromotorků. Koženkové černé sedačky a elegantně působící tmavý interiér prozářený skrz střešní okno navozují přímo prémiový pocit. Své dělá i uprostřed střechy zavěšený panel s rozvody klimatizace, který připomíná lety na dovolenou. Ostatně z celého vozu čiší onen plánovitý dojem biz-jetu, který prozatím jen roluje po ranveji.

S otočením voliče automatické převodovky do polohy D se probouzí motor a já vzlétám z Prahy směr Pardubice. Proplouvám mraky řídké dopravy a brzy jsem na přímém kurzu  vnitrostátního letu. Je načase zapnout tempomat a vyhlížet stevarda. Alespoň mám čas se rozhlédnout. Cestou do Prahy (proč se vždycky rozbije klimatizace ve vagonu, ve kterém sedím já?) jsem si pilně vypracoval domácí úkol. Sedím ve verzi Allure, jejíž příplatkové modro-šedé lakování bych v internetovém ceníku hledal marně. Kdesi pod špičkou mé obuvi pracuje vznětový dvoulitr BlueHDi o výkonu 177 koní, krotící emise roztokem močoviny, přičemž o adekvátní převod se stará starosvětský hydroměničový automat se šesti stupni. Délka testovaného vozu je prostřední ze třech možných, přičemž do svého půdorysu naskládá dvojici elektricky nastavitelných kapitánských křesel vpředu a dvě řady po třech místech uprostřed a vzadu. Dokonce se za třetí řadu vešel ještě použitelný prostor pro zavazadla. Sem tam se při jízdě ohlédnu a znovu žasnu nad elegantním dojmem, který sálá z business třídy za mnou. Klesám z výšin cestovní hladiny k nízkému přeletu z Opatovic do Pardubic a vlastně ani nevím, jak jsem se dostal tak daleko tak rychle. Svižný motor s vozem slušně cvičí, byť za to do jisté míry může subjektivní dojem z chodu pedálu. Jak je u současných vozů zvykem, většina akcelerace se děje na začátku chodu, přičemž posledních 15° sešlápnutí nemění na tempu zrychlení zhola nic. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli jsou podobně nastavené brzdy, ale razance jejich nástupu mě od detailních rozborů odradila. Je vidět, že byly dimenzovány na užitkovou verzi, schopnou naložit tunu nákladu a více než další dvě odtáhnout na (brzděném) přívěsu. Po vystoupení před domem jsem měl z vozu skvělý pocit. Silniční biz-jet pro nízký přelet nad dálnicí je skvělý. Copak asi umí dalšího? Ještě ten den mě nad sklenkou dobrého vína napadá skvělý nápad: Unesu svému nejlepšímu příteli rodinu! Jak jinak pořádně vyzkoušet dodávku, že? 

Plán je jasný: Nacpat dvojčata ve vajíčkách (tak my znalí rodin a vůbec říkáme malým plastovým košíkům na děti, abyste věděli), jejich rodiče a moji maličkost do první třídy a vyrazit směr nákupní centrum vzdálené pár desítek kilometrů. Isofixy na obou zadních řadách zaručují bezproblémové upnutí a tak oba sedmiměsíční pasažéři brzy slintají na příkladně zpracované koženkové čalounění. Z elektrických dveří jsem měl trochu obavy. Obzvlášť když jednou k jejich násilnému zastavení stačil letmý dotek a podruhé důrazné vzepření. Naštěstí byli oba recenzenti zaujati krátkým brainstormingem nad střednědobým plánem redistribuce chrastítek a tak se celá operace obešla bez potíží. V okamžiku zavření dveří nám došlo, že si mezi ně měla sednout jejich matka. Naštěstí je v Travelleru mezi dvojicí předních sedaček dostatečně široký tunel pro průchod na prostřední místo. A já si naivně myslel, že tam zapomněli dát stolek. Ještě než vyrazíme, můj dvoumetrový kamarád na pozici spolujezdce nadává, že nevidí ven. Rozhodne se situaci řešit vyjetím sedáku do nejvyšší možné polohy, což promptně odhalí ostrý ocelový rám v oblasti nohou střední řady. Tohle někdo asi nedomyslel. Stejně nechápu, jak může nevidět ven. Já mám dobrých dvacet centimetrů výškového deficitu a ven vidím celkem dobře. Už po prvních deseti kilometrech jízdy se zezadu ozývá spokojené pochrupování. Může za to zvláštní naladění tuhosti zadních tlumičů. Zatímco mrňousové spokojeně oddechují, jejich opatrovnice zápolí s mořskou nemocí. Během testu jsem na zadních sedadlech svezl různé nátury a největší potíže měli lidé mezi dvaceti a třiceti lety. Ti starší většinou říkali něco jako „lepší než stodváca“. Osobně se ohledně stability na okreskách kloním spíše ke skeptikům. Nepřesné řízení vyvolávající pocit nemotornosti a trochu hlučnější motor spojený s neustálými propady zádě, to vše dělá na okresce z dálničního tryskáče spíše horkým vzduchem zmítanou cessnu.

Po opuštění okresek se podvozek naštěstí uklidňuje a před nákupním centrem oceňuji, že se vejdu nejen pod bránu omezující výšku u vjezdu, ale i na půdorys Passatu, který mi právě uvolnil místo. Nastává čas nakupování a test, co všechno našim nejmladším souputníkům dovolí obsluha obchodu ocucat, aniž by nás vyhodila na ulici. S taškami přetékajícími nákupem se vracíme a vymýšlíme, jak vše zdárně naložit. V záchvatu testování se marně pokoušíme otočit druhou řadu proti směru jízdy. Asymetricky umístěné kolejnice nám tuto kratochvíli znemožňují a s těžkými sedadly musíme manipulovat déle, než by se nám líbilo. Třetí řadu bohužel nelze ‚překlopit‘ sedáky na výšku jako v osobním voze a tak musíme jen sklopit opěráky a naskládat tašky na nestabilně měkká záda třetí řady. Náš vůz má obecně s variabilitou interiéru trochu problém. Zakloněním sedadel nelze vytvořit velkou postel a přisunutí předkloněných sedadel třetí řady k druhé brání hlavové opěrky. Nakonec seznáváme, že by se na dnešní výlet mnohem více hodilo třetí řadu prostě vyndat, ale komu by se chtělo tahat skutečně těžké dvojsedadlo? Po vyložení rodinky, nákupu a odstranění provozních kapalin nemluvňat z nečekaně praktického čalounění zkoušíme, jak se vzadu žije dospělým. Nastupování na třetí řadu vyžaduje nejdřív sklopení opěráku a následné posunutí celého sedadla. O jednoduchém odklopení jedním tahem jako v osobním autě si můžeme nechat jenom zdát. Trochu mě znejistělo, že posouvání sedaček při přístupu z kufru zajišťuje stejný látkový popruh, který sedačku odjistí z kolejnice. Snadno se tak stane, že je sedačka po manipulaci volně položená na kolejnici bez zajištění, ačkoliv to tak na letmý pohled nevypadá. V případě srážky by byly následky létajících těžkých křesel dost nepříjemné. Naposledy si do interiéru Travelleru musím rýpnout v souvislosti s odkládacími místy a obestavěním interiéru. Na tak velký vůz je zejména na posledních dvou řadách málo ‚prostě chytrých‘ řešení. Na dlouhé cestě není kam dávat zásoby jídla, pití dek a hraček. Přitom zejména poslední sloupky karoserie kolem zavazadlového víka si o nějakou tu kapsu přímo říkají. Kéž by aspoň šel nastavit úhel otevření výklopných pátých dveří a já nemusel lovit madlo v koruně stromu.

Jisté praktické kompromisy jsou rozlezlé po celém voze. Například hlasové ovládání s vámi komunikuje pouze anglicky. V době, kdy si česky pokecáte i s oktávkou, mi to přijde přinejmenším nepatřičné. Ačkoliv si rád lichotím a tvrdím, že anglicky umím celkem obstojně, s francouzským, anglicky mluvícím handsfree si prostě nerozumíme. Snaha zavolat s pomocí hlasového ovládání Alžbětě byla naprosto marná a svůj díl na tom nese i nemožnost vyvolat příslušné menu na display u otáčkoměru. Pozornost řidiče je tak vyžadována u středového dotykového displeje, který sice moc hezky reaguje a vykresluje, avšak kvůli sklonu a vzdálenosti vůči řidiči poskytuje za jízdy hodnotu pouze informativní, nikoli interaktivní. Skutečný průlom nastává, když žertem nasazuji těžký irský přízvuk a handsfree poznává alespoň Davida (byť pod pseudonymem Dojvit).
Obdobně závažný kompromis žije i v útrobách adaptivního tempomatu. Byť by mi udělalo větší radost zmínit Miatu, budu se opět muset uchýlit ke Škodě. U takové Octavie je adaptivní tempomat napojen na automatickou převodovku, brzdy, plyn a sem tam nějaké čidlo. Vůz tak při přiblížení samočinně aktivuje brzdy a umí vůz zcela zastavit a poté opět rozjet. Bohužel Peugeot zůstal na půl cesty a tempomat napojil jen na motor s automatickou převodovkou. Při přiblížení se k pomalu jedoucímu vozu před vámi tak tempomat brzdí pouze motorem a nakonec se ve vzdálenosti zhruba půl metru za hlasitého pípání zcela vypne. Samozřejmě, že jsem na tento fakt nepřišel jen čtením uživatelské příručky.

Nakonec se pro jistotu podívám do online konfigurátoru a zjišťuji, že spoustu nedostatků by řešil ten samý vůz od Citroenu. Dvoukřídlé dveře bez zbytečného vyklápěcího skla, dvoje mechanické zadní dveře i trojmístná přední lavice jsou přesně ty věci, které mi celou dobu chyběly. Problém byl v tom, že jsem polovinu testu používal Traveller nesprávně. Jen co jsem z interiéru vyhnal děti a nabral dospělé na výlet za kulturou, vše začalo zase fungovat. Opět jsem seděl v soukromém tryskáči a uháněl po hladké asfaltce nerušen venkovním horkem. Kolem mě se rozprostíral příjemně sestavený interiér, espresso mého spolujezdce se vešlo do jediného držáku v dosahu a navigace ukazovala další odbočku za 70 kilometrů. Pokud potřebujete pohodlný přepravník dospělých, který oproti německé konkurenci neudělá nejen ostudu, ale ani díru do finančních zásob, pak je Traveller skvělá volba. Třeba takový letištní či hotelový taxík je naprosto ideální zaměstnání pro testovaný Peugeot. A na rodinu si raději kupte přátelského labradora od Citroenu.