Citroën Space Tourer - Tak trochu labrador

Když už jsem to nakousl, Astro mělo několik naprosto geniálních vlastností. Interier se dal přestavět na maličký obývací pokoj, na střechu se dalo vyškrábat po žebříčku a naložit na ni čtyři sjezdová kola a podladěný čtyřlitr poháněl zadní nápravu, což znamenalo zábavné zimní večery. Všechno jsou to ovšem zcela nepodstatné detaily ve srovnání se základní vlastností dodávky. Dá se vyjádřit parafrází volebního hesla; Prostě to naložíte. Není potřeba zjišťovat kdo je kdo nebo jestli se to vleze, protože se to vždycky vleze.

Space Tourer je v podstatě adaptace téhož, jen vychází z klasické evropské dodávky. Chybí mu žebřík, chybí mu charismatický zvuk šestiválce a tak trošku mu chybí i možnost přestavby na obýváček, protože… Protože je v něm málo místa! Testovaná střední velikost prostě nedovoluje lavici a samostatné sedačky otočit takovým způsobem, aby mezi nimi zbylo komfortní místo na nohy. Důvodem je konstrukce sedaček. Opírají se zády o přední řadu a jednoduše nedovolí dostatečný rozestup. Ližiny jsou dostatečně dlouhé, sedačky se relativně snadno přehazují – kompletní překopání interieru jsem zvládl sám asi za 20 minut. 10 minut bych ušetřil, kdybych si dopředu zjistil, jak se to dělá. Ale k čemu to všechno, když nemůžu mít svůj obýváček! Dá se koupit delší verze, ve které by to snad neměl být problém. Jenže ta už není tak krásně kompaktní a místo po Octavii nemusí být na její zaparkování dost velké. Dá se pořídit verze se čtveřicí samostatných sedaček, která podle reklamních fotek umí zařídit sezení proti sobě bez nutnosti intimního styku. Ale pak už není auto sedmimístné. Fakt mě to mrzí. Moc. Protože já tuhle věc podivného designu v barvě zimního bahna chci pochválit!

Miluju upřímnost tohoto stroje. Pilotáž je blíže náklaďáku než automobilu, takže sedíte vysoko, máte přehled a spíše s tím vším tak nějak mácháte, než abyste si užívali preciznosti. Veškeré ovládací prvky jsou hezky lehké, sedačky jsou skutečně povedené, šoupačky jsou elektrické, a když potřebujete odvézt sedm pasažérů, máte pocit, že nastupují a ne že je vkládáte do kufru. V momentě, kdy si odpustíte obývák, zjistíte, že všude kolem lidí jsou hromady místa, že sedačky můžete opravdu jednoduše posunovat tak, jak se vám hodí, že to všechno funguje, jak má. A pořád zaparkujete do míst, odkud před chvílí odjela Oktávka.

A nevytřese z vás duši. Slabší jedinci si sice stěžovali na pohupování zadní nápravy a pocity nevolnosti, já mám ale zato, že kdyby byl podvozek tvrdší, bylo by to horší. Pohupování zádě je hodně citelné, ale mezi námi, kdyby vám toto mělo vadit v ostřejší jízdě, pak vězte, že už vezete jen hromadu fakt naštvaných a pravděpodobně pozvracených výletníků, kteří s vámi dalších deset let nepromluví jinak než přes advokáta. A důvodem nebude houpání podvozku, ale váš jízdní styl. Tenhle Citroën není sportovní sedan, ale dá se s ním jezdit dostatečně rychle na to, aby se okolní řidiči začali drbat na hlavě, jak je možné, že je předjelo něco tak divného. Dvoulitrový turbodiesel ‚tahá vocpoda‘, převodovka má šest stupňů, maximální rychlost je 170 km/h, a když budete jezdit svižně po Praze a pak si uděláte výlet do zasněženého Frýdlantu stylem ‚už jsme tam sakra dávno měli být!!‘ zjistíte, že jezdíte za 8,5 litrů na sto. Ano, je to mimo deklarovanou spotřebu, ale věřte mi, že já tomu zprvu nevěřil… Myslím to tak, že je to málo… Nepříjemností je hluk v dálničních rychlostech. 80 decibelů při 130 km/h odpovídá zhruba Škodě Felicia.

A taky vnější design… Tak nějak chápu, čeho se snažili dosáhnout, ale taky mám pocit, že minuli tak o deset metrů. Z barvy jsme si dělali trošku srandu, ale ta se ukázala být praktickou v momentě, kdy jsme museli narychlo pořídit fotky zašpiněného auta. Bahno a jiný zimní sliz skoro není vidět. Automobil se však vyrábí i v barvách jiných. Třeba v červené. Ale k věci: Některé designové prvky jsou takové až skoro italské, jestli mi rozumíte. Třeba střešní okno je vybaveno zatahovací roletou a také páskem led diod, které nejdou vypnout a lesknou se ve skle. Taky tempomat je adaptivní, ale neumí brzdit. Oproti tomu navigace sice zobrazuje další odbočku v průhledovém displayi (to je FAKT super funkce), ale její hlasové upozornění je asi jen recese, tak je špatné.

Jenže všechny zmíněné i nezmíněné nedostatky jsou stejně šarmantní jako náladovost starých modelů Alfy Romeo. Jsou špatně, ale je z nich cítit urputná snaha automobilky. A většina těchto chyb je řešitelná tím, že ušetříte. Momentálně se podobně vybavený Space Tourer dá pořídit za zhruba milion. Hned k dodání. Když oželíte kůži, navigaci, masáže, střešní okno a nějaké další hračky, dostanete se někam k osmi stům po slevě a to mi přijde jako velmi zajímavá nabídka. Je to velmi blízko ceníkové ceně Superbu Combi a ten je vám k ničemu, když potřebujete odvézt sedm lidí. Takže Citroën je vlastně také levný.

Osobně jednoduše nechápu, proč si rodinky s dětmi nepořizují více podobných dodávek. Citroën není jediný, kdo vám nabídne autobusek za slušné peníze. Space Tourer jezdí více než akceptovatelně v rámci rychlostních limitů, je pohodlný, univerzální, levný, úsporný, škaredý… No dobře. Snad jen prestiž a pocit, že potřebují lepší jízdní vlastnosti, žene lidi do SUV a kombíků. Je to škoda. Někdy mám pocit, že to prostě nepochopili.

Se slzou v oku vzpomínám na to, jak jsem vyměnil Astro Van za rychlý vůz. Chci zpět svého nejlepšího přítele. Chci univerzální nástroj. Chci rozhled, chci pohodlí, chci prostě nakládat.

Citroën Space Tourer mám rád. Není dokonalý, ale je to kámoš.